Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Cesty přes Berlínskou zeď: důchodci ji zdolali tunelem, železničáři vlakem

Měla zrušit Republikflucht, emigraci z Východního do Západního Německa. Berlínská zeď vyrostla v roce 1961 jako neprostupná bariéra. Pokusy dostat se na západní stranu metropole však nezastavila. Byly vynalézavé, hazardérské. Končily tragédiemi i úspěchem, mnohdy neuvěřitelným.
Takto dopadl jeden z útěků, exploze v prosinci 1962 za sebou nechala...

Takto dopadl jeden z útěků, exploze v prosinci 1962 za sebou nechala třímetrovou díru, vytloukla okna na ulici Harzer. | foto: Profimedia.cz

V průběhu padesátých let sbalilo kufry k poslední cestě za svobodou okolo 3,5 milionu lidí. Zhruba pětina veškeré východoněmecké populace. Odcházeli přitom hlavně mladí, s vizí lepšího života, a pak nejrůznější zástupci pracující inteligence, kteří se ve vznikajícím tuhém socialismu cítili být nedocenění. A samozřejmě také lidé s odlišným politickým nastavením.

V důsledku toho východní Německo zažívalo intenzivní odliv mozků a pracovitých rukou, dotovalo vzdělávání obyvatel pro jejich export na západ, čímž silně zbrzdilo své šance na poválečnou rekonstrukci. Stálo to miliardy marek. Byl to problém, který bolel celý východní blok.

Železná opona, jak byla neprostupná a střežená hranice mezi politicky rozděleným západem a východem Evropy nazývána, měla v Berlíně díru.

To nejcitlivější místo

Metropole byla rozparcelovaná na čtyři sektory, tři byly pod kontrolou amerického, britského a francouzského velitelství a čtvrtý, východní, náležel správě Sovětského svazu a Německé demokratické republiky. Hranice tu přímo procházela městem, mezi dvěma znepřátelenými světy fungoval nepřetržitý pohyb zaměstnanců a obchodníků, existovalo tu vlakové a autobusové linkové spojení a jezdilo metro.

S pasem jste mohli navštívit příbuzné na druhé straně, bariéry nebyly zcela fyzické, spíše legislativní. Dělené a sdílené ulice, bulváry a náměstí nabízely bezpočet příležitostí k okamžité emigraci, které ani při největším nasazení nedokázali východoněmečtí pohraničníci, vojáci a členové tajné policie zmařit. Stačilo jen nevypadat podezřele, odejít a zůstat už na druhé straně. Čistě technicky to bylo to nejděravější místo celé střežené hranice.

Vyřešit to měla zeď. Opravdu masivní a nepřehlédnutelná. Která by díru v Berlíně totálně a totalitně záplatovala a vytvořila z ní naopak hranici zcela neprostupnou. S podobným nápadem si už dlouho pohrával Walter Ulbricht, generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa. Definitivní svolení však získal až poté, co dal plánu na výstavbu zelenou Nikita Sergejevič Chruščov. Ten si celou „berlínskou situaci“ pochvaloval: „Je to to nejkritičtější místo světa, jsou to varlata celého Západu. Pokaždé když chci, aby začal Západ vřeštět, zmáčknu Berlín.“

A zeď se mu k tomu účelu jevila být ultimátním svěrákem.

Výstavbu schválily západní mocnosti

Nutno ovšem dodat, že výstavbu zdi by nemohl východ politicky ani funkčně realizovat bez souhlasu západních mocností. A ty mu, v zastoupení amerického prezidenta Johna F. Kennedyho na summitu ve Vídni, svolení překvapivě daly. Američané, Britové i Francouzi, byť si to dnes jen neradi nechají připomínat, výstavbu zdi uvítali. Znamenala totiž, že Sověti po 16 letech od války konečně házejí ručník do ringu souboje o scelení a přičlenění západního Berlína k východnímu bloku. Do zápasu, který v podstatě hrozil silovým provedením a vypuknutím třetí světové války. Zeď se měla stát monumentem stvrzujícím fiasko východní ekonomiky.

Operace Tamarisk: informace zpoza Berlínské zdi získávali Britové z latrín

Jen o namířené zbraně mezi Východním a Západním Berlínem nešlo. Důležitá byla i...

Nepotřebovaly nejmodernější techniku ani miliardový rozpočet. Britským pozorovatelským misím za Berlínskou zdí stačilo všimnout si, že sovětští vojáci nefasují toaletní papír. A že místo něj používají vojenskou dokumentaci. Operace Tamarisk nebyla nejdůstojnější, ale přinášela zásadní informace.

Že se však nejedná o žádnou zeď míru, bylo patrné vlastně hned 13. srpna 1961, kdy těsnou městskou hraniční linii nově vykreslilo 156 kilometrů ostnatých drátů a zátarasů, ostře střežených „ozbrojenou pěstí dělnické třídy“, tedy milicionáři se samopaly. Celá stavba, charakterizovaná čtyřmi etapami, započala vysokými ploty a zazdíváním oken „na druhou stranu“, končila demolicemi navazujících ulic a domů, rozlehlým pásem betonových zdí, sérií překážek, minových polí a strážních věží.

Jenže spolu s tím se stávala snaha dostat se na Západ naléhavější.

Kdo ohlídá hlídače?

První dny po takzvané Neděli ostnatého drátu se na západní stranu města pokoušely uniknout tisíce lidí. Připomínalo to exodus, protože přes ještě prostupné dráty mizelo navzdory ostraze v průměru 1 700 lidí denně.

Conrad Schumann se 15. srpna 1961 stal na Západě legendou, protože byl historicky prvním zběhnutým strážcem zdi. Úsměvná fotografie, jak v uniformě přeskakuje dráty a mizí za svobodou, však nedostatečně zachycovala realitu těch, kteří při podobných pokusech takové štěstí neměli.

První zdokumentovanou obětí Zdi se stala Ida Siekmannová z Bernauer Strasse. Okna jejího domu ústila do západní zóny, skok z třetího patra však devětapadesátiletá žena nepřežila. A bylo hůř, od 24. srpna 1961 byla totiž východoněmeckým strážcům hranice oficiálně udělena pravomoc střelby do těch, kteří se pokusí o únik. Čtyřiadvacetiletý krejčí Günter Liftin, první takový zastřelený, o tom neměl zdání.

Rozrůstající se zeď další podobné pokusy o útěk efektivně znemožňovala. Kolik jich vlastně bylo zmařeno ve stádiu příprav a pokusu, kolik na samé čáře, o tom zatím bývalé východní archivy mlčí. Z těch západních však vyčteme, že mezi lety 1961 a 1989 bylo v Berlíně „z pravděpodobných desítek tisíců pokusů jednotlivých osob úspěšných přibližně pět tisíc lidí“.

Nejasný je i počet přímých obětí. Oficiální východoněmecké zdroje hovořily o 98 zabitých narušitelích, nevládní organizace počítají dvě až tři stovky, historici z postupimského Centra pro výzkum současných dějin evidují 140 obětí Zdi a dalších 251 smrtelných konfliktů na městských hraničních přechodech. Kolik z útěkářů umíralo v kaluži vlastní krve, bez pomoci, zatímco leželi v pásmu smrti, tak jako Peter Fechter u Zimmerstrasse, se nejspíš nedozvíme. Stejně jako nejspíš nikdy plně neobsáhneme dramatické příběhy těch, co se odhodlali k nejzoufalejším činům. Vůle dostat se ven zůstávala enormní, byť byly následky pokusů mnohdy smrtící.

Poslední vlak na svobodu

Strojvůdce Harry Deterling a jeho topič, Hartmut Lichy, na to šli z principu jinak. Lokomotivou s vagony, která měla konečnou v Albrechtshofu, se rozhodli v roce 1961 projet přes železniční zátarasy po kolejích do britského sektoru. Jejich spolupasažéry v tomto posledním vlaku na svobodu bylo šest členů jejich rodin a dalších 16 odhodlaných lidí.

Dvě zlomené ruce, ale pocit nesmírného štěstí. Tak popisoval svůj dojem z překonání berlínské zdi Horst Klein, který se na druhou stranu dostal ve výšce 20 metrů nad hlavami východoněmeckých strážců. Při svém životním artistickém čísle přitom naplno zužitkoval své provazochodecké schopnosti a staré elektrické vedení. Pád, daný vyčerpáním a únavou, už tolik nebolel. Byl na druhé straně.

A protože na dobrých nápadech netřeba něco měnit, zopakovali v trochu jiném provedení podobný kousek Michael Becker a Holger Bethke. V březnu 1983, s pomocí z druhé strany vytvořili z pátého patra východoberlínského domu přes zeď lanový skluz a snesli se za svobodou na karabině. Příjmení Bethke přitom archivy se záznamy o narušení hranice evidují přinejmenším ještě dvakrát. Holgerův bratr Ingo totiž hranici zdolal již osm let předtím, i když o trochu konzervativnější cestou – přeplaval Labe na matraci. Svého třetího bratra Egberta však v roce 1989 přes zeď dostali zase dobrodružněji, v ultralehkém letounu.

Šampionem se však stal Harmut Richter, který extrémně náročnou čtyřhodinovou plavbu střeženým hraničním kanálem Teltow zopakoval s časovým odstupem několikrát. Za hranici přitom pomohl, nejen vodní cestou, třiceti lidem. Jeho plavecký výkon pak ohodnotila východoněmecká prokuratura 15 lety vězení.

Rovnou na Západ

O poznání méně elegantní, nicméně efektní byl úspěšný pokus o překonání berlínské hranice, který v květnu 1963 realizoval Wolfgang Engels. Během májových oslav se rozhodl probořit zátarasy a projet na druhou stranu v kolovém obrněném transportéru. Cestou k hranici se devatenáctiletý mladík několikrát vyptával chodců, jestli nechtějí jet s ním. Nechtěli. Zběhnutí málem zaplatil životem, protože stroj po zdemolování závor těsně před cílem uvízl v drátěných překážkách, a když se do cíle dostával po svých, utržil dvě střelná poranění. Přežil. Ostraha hranic na útěk reagovala pohotově, hraniční závory byly zesíleny ocelí.

Heinz Meixner je se svou snoubenkou a tchyní překonal i tak. V upraveném voze, s polovypuštěnými pneumatikami, dojel až k hraničnímu přechodu. A tam dupl na plyn, rozjel se přímo proti závorám. Proti očekávání pohraničníků však na bariéře neuvízl. Jím vylepšený vůz měl totiž odnímatelnou střechu. Ta zůstala viset na závoře, ale auto jelo i s posádkou dál na Západ. Reakce na grandiózní únik si pak vyžádala další zesílení zátarasů betonovými bloky.

Lidé se proto přes zeď i hranici pokoušeli dostat nejrůznějšími způsoby vzduchem v ultralehkých letadlech, na rogalech, v podomácky šitých balónech. Logickou variantou, jak proniknout ven, však bylo též podkopat se pod zdí a hraničním pásmem.

Na svobodu vzpřímeně. A se salutující stráží

Evidováno bylo postupně 70 tunelů, z nichž nejméně 19 posloužilo k úspěšnému úniku osob na druhou stranu. Celkem jimi proniklo přes 400 lidí. Originalitou přitom rozhodně oplýval úspěšný pokus důchodců z května 1962. Pod velením jednaosmdesátileté seniorky kopal tucet důchodců padesátimetrovou podzemní spojku 16 dní.

Výsledek, nazývaný v tisku Der Seniorentunnel, byl nepřekonatelný i svými technickými paramenty, stropní výškou 180 centimetrů. Proč tolik námahy? „Na svobodu jsme chtěli vyjít společně s našimi ženami, pohodlně a hrdě vzpřímení,“ nechali se slyšet důchodci-kopáči. A když další výkopové práce znemožnila instalace bezpečnostních seismografů?

Pořád tu zůstávala, fakticky nepovšimnutá, předválečná kanalizační síť. Tu při organizování útěků hojně využívala Girrmanova skupina, než východoněmecké orgány zavařily poklopy. Každý útěk za hranice přes zeď, riskantní ve fázi příprav i realizace, však vyžadoval především štěstí. A někdy také jistou dávku asertivní drzosti. Pokud jste měli lepší auto, slušivý společenský oděv a – to bylo zásadní – členskou knížku mnichovského Playboy Clubu, mohli jste na svobodu dojet bez větších komplikací. Jak to? Zmíněný průkaz totiž svým vyvedením nápadně připomínal pasy východoněmeckých diplomatů. Takže dlouhou službou otrávená ostraha hranic při jejich spatření vynechala prohlídku a posádce jen zasalutovala k další jízdě.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Ostrov kanibalů. Stalinistický režim na Sibiři zrealizoval noční můru

30. dubna 2024

Pochytali na moskevských ulicích tisíce lidí, zločince, straníky, dělníky, matky od rodin....

Sex s roboty. Studie odhalila, koho láká a proč. Patříte mezi zájemce?

29. dubna 2024

Zajímají se o sex s roboty spíše lidé, kteří straní svobodomyslnému přístupu k sexu? Jaký vztah k...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Česko jako velmoc MHD. Kde se ve světě svezete českými dopravními prostředky

28. dubna 2024

Premium České tramvaje lze spatřit třeba v Turecku, Itálii, Číně nebo Finsku. Po celé Evropě, v Rusku, v...

Bezhlavý vekslák byl jediný Markovičův nedořešený případ. Důkazy nestačily

1. května 2024

Premium Legendární vyšetřovatel Jiří Markovič vypátral pětinásobného vraha Hojera, dostal spartakiádního...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Československo v roce 1924: zlatá éra i zrod zla. V čem se podobá dnešku

27. dubna 2024

Premium Rok 1924. Svět už se vzpamatoval z šílené války a nastávala zlatá léta umění, zábavy a zdánlivé...

Dávali jí dva roky života. Místo toho stará paní přejela Ameriku na koni

2. května 2024

Premium Byla to asi nejvelkolepější koňská jízda Amerikou. Paní Annie přitom po třiašedesát let svého...

Uspěl navzdory Tourettově syndromu. Když s tiky bojujete, jsou pak horší, líčí

1. května 2024

Premium Narodil se s Tourettovým syndromem, nepříjemnou neurologickou poruchou. „Děláte zakázané věci, aniž...

Bezhlavý vekslák byl jediný Markovičův nedořešený případ. Důkazy nestačily

1. května 2024

Premium Legendární vyšetřovatel Jiří Markovič vypátral pětinásobného vraha Hojera, dostal spartakiádního...

Škrtiči a no-go zóny v Londýně. Fake news pomohly v 19. století represi

1. května 2024

Premium Reformy trestního zákoníku mohly v devatenáctém století učinit Spojené království liberálnějším....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Autofotka: Sen z plakátů v kotrmelcích. Mladíček v tunelu rozbil Ferrari F40

Symbol italské nenažranosti se již skoro čtyři dekády pokouší zabít své řidiče. Jízda s Ferrari F40 bez posilovače...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...

Do Bolívie jsem odešla kvůli smrti rodičů, přiznala sestra Romana Vojtka

Mladší sestra herce Romana Vojtka (52) Edita Vojtková (49) je módní návrhářkou a žije v Bolívii. Do zahraničí odešla...