„Lidé bohabojní a poctiví, poslyšte strašlivou baladu o arcimordýři ze země německé…“ tak nějak mohly začínat morytáty líčící ohavné skutky údajně nejhoršího z lupičů v Evropě. Ke konci 16. století se takové kramářské písně staly nesmírně populárními. Popisovaly hrůzné zločiny a v závěru nabízely publiku morální poučení, zpívaný text doprovázely neumělé obrázky či dřevoryty. Bylo to jako akční film v televizi, jen bez reklam.
A zlotřilý Christman Genipperteinga byl jednou z nejvděčnějších postav oněch zpívánek. Za třináct let své špinavé práce přece připravil o život stovky nevinných, než si pro něj přišla spravedlnost. A jeho zasloužený konec? Učiněná hrůza.
Co praví legenda
Abychom tedy šestákovému krváku učinili zadost. Christman, rodák z městečka kousek od Kolína nad Rýnem, byl podivín a muž s poněkud nejasnou minulostí. Někdy po roce 1560 se měl zabydlet na úbočí kopce Fraßberg, ztraceného v lesích kdesi u Bernkastelu, a vybudovat tu cosi jako primitivní obchodní stanici.
Umístění mělo dvě podstatné výhody. Prý se odtud dalo vyhlížet na cesty směřující do Trevíru, Mét, Thionville a Lucemburku. A pod stanicí se nacházel rozsáhlý jeskynní systém. Nejpozději roku 1569 přitom zlosyn Genipperteinga dospěl k názoru, že pouhým šizením kupců, kteří se u něj zastaví, si nevydělá tolik, jako když je bude rovnou mordovat a připravovat o veškerý majetek.
A po dalších třináct let se tak stal skutečným postrachem všech, kteří do regionu zavítali. Osamocení jednotlivci proti němu neměli sebemenší šanci, útočil ze zálohy. Klidně si troufl i proti třem, protože s nožem, šavlí, bambitkou, kuší nebo oštěpem to vážně uměl. Vypomáhal si i líčením pastí.
Kupci si však nemohli být jistí ani ve vícečlenných skupinách, na náročnější práci totiž Genipperteinga zval další loupežníky. Jenže dělit se nehodlal ani s takovými pobratřenci. Po úspěšné loupeži je obvykle pozval do své jeskyně, kde je při hostině otrávil. Někteří zmírali v bolestech celé hodiny, než jejich těla hodil do šachty, kde skladoval i mrtvé oloupené kupčíky.
O všech zločinech si vedl podrobné záznamy. Díky tomu autoři zpěvů věděli, že zamordoval 946 lidí. A aby netrpěl samotou, unesl do své jeskyně dceru bednáře z Boppardu, kterou násilím pojal za manželku. Tedy spíše za otrokyni, protože v době jeho nepřítomnosti byla v jeskyni uvázaná řetězem. Měl s ní šest dětí, všechny je však hned po narození zavraždil. Jejich tělíčka/kostřičky rozvěsil okolo svého sídla a bavil se tím, „jak ve větru dovádí a tancují“.
Žena-otrokyně se však nakonec stane jeho zhoubou. Když ji, poté, co byl sám raněn, poslal roku 1581 do města pro lék, zhroutila se jeho týraná oběť na ulici. A dobrým lidem Bernkastelu, proti slibu mlčenlivosti, vypověděla svůj tragický osud.
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
Zraněnému Genipperteingovi pak skutečně přinesla lék, ale i víno s uspávacím efektem. Takže jej třicet biřiců zastihlo nepřipraveného. Následovalo zajištění nakradených cenností v hodnotě 70 tisíc guldenů, výslechy, soud. A poprava. Christman byl při ní lámán kolem po dobu devíti dní, až poté se jeho černočerná duše konečně odebrala do horoucích pekel.
Nezní to šťavnatě? Ano. Nechybí sex, násilí, zlato. Ale jestli je dobový popis odporných činů Christmana Genipperteingy už na první pohled zajímavý něčím, je to faktografie. Máme k dispozici přesná data, čísla, obsáhlé geografické informace. Je to až kronikářsky podrobné. Což je pro 16. století dost neobvyklé.
Hra na tichou poštu
Není divu, že se takto obludná a detailně zaznamenaná kriminálnická stopa velmi dobře otiskla v dobových pramenech z celé Evropy. Psali o něm Francouzi, Belgičané, Italové, Angličané. Roku 1590 na vraždící monstrum vzpomíná ve svém Kalendáři historickém dokonce i náš Daniel Adam z Veleslavína. A jeho kariéře se pochopitelně velmi podrobně věnují i nejrůznější spisovatelé z Německa. Obšírně je zmiňován ještě v publikaci Gottharda Burghardta z roku 1736, tedy dobrých 155 let po údajné popravě.
V zájmu přesnosti se hodí zmínit, že všem těmto literárním zdrojům je společný ještě jeden rys. Jak už to tak bývá, čím později od popisovaných událostí kalendáře, pamflety, kramářské listy a spisky vyšly, tím víc odkaz zmíněného mordýře nafukují a doplňují k němu dosud neznámé a často i dost pochybné podrobnosti.
A právě tento rys zaujal profesorku historie z Rowan University v New Jersey Joy Wiltenburgovou. Ta v roce 2012 publikovala obsáhlou studii o tom, s jakou přesností v 16. a 17. století tehdejší tisk referoval o kriminalitě. U zločinů Christmana Genipperteingy podle jejích slov nechtěla bádat nad „tichou poštou“, kterou docházelo k postupnému rozšiřování loupežnického kánonu. Jenže se tomu neubránila.
Příliš mnoho detailů
Podrobnosti z popisů zločinů loupežníka z jeskyně se totiž daly dohledat v nejrůznějších interpretacích. Jde o zdánlivé maličkosti, ve zdrojích z 16. století například není ani jednou zmíněno, že by Genipperteinga měl být ve spojení s ďáblem. V 17. století se však zmínky o jeho luciferských konexích objevují docela často a jeho kramářské písně od morytátů o jiných loupežnících spolehlivě odlišují.
Obdobně je to s obviněními z kanibalismu. V pozdějších vyprávěních se dříve čistá a útulná jeskyně, pravděpodobně vysmýčená onou nebohou sexuální otrokyní, mění na zatuchlé doupě plné hnijícího masa. A pokud jde o ono loupežemi nastřádané jmění, v roce 1587 píše Vincenz Sturm jen o sedmi tisícovkách guldenů. Suma rostla časem.
Drastické pojídání srdcí nemluvňat a rozvěšování jejich tělíček po stromech v okolí jeskyně je již součástí popisu z pera Johanna Becherera. Jeho kniha, která vznikla relativně „začerstva“, v roce 1601, se však liší i dalšími fakty. Zlovolný loupežník Christman Gropperunge von Kerpen měl sice sídlit na kopci Frossberg, nicméně kupecké stezky, které odtud měl obhlížet, vedly do sárského Saarbrückenu, Zweybrücku, porýnského Simmernu, Creutzenachu a Bacharachu. To by znamenalo, že loupežník nepůsobil na hranicích Alsaska a Lotrinska, ale spíše ve Falcku a Porýní. Do jiné lokality, severněji, zasazuje celý příběh o pět let později švýcarský spisovatel Johannes Stumpf. Před badatelkou Wiltenburgovou tak vyrůstal praktický problém.
Kdo byl první?
Aby dokázala správně zhodnotit přesnost dobových popisů kriminálních činů, musela se dobrat nejpůvodnějšího zdroje, který o lupiči Genipperteingovi referoval. Bez něj ho totiž nemohla přesně zařadit. Po týdnech strávených v archivech se jí podařilo správnou stopu najít.
Autorem díla byl původem polský spisovatel a teolog Christoph Irenäus. Jeskyně, kupci, likvidace spolupachatelů jedem, únos dívky, ve větru tancující tělíčka, třicet biřiců. Všechno sedí. Jenže ejhle, máme problém. Irenäusovo dílo totiž vzniklo už v roce 1578, tedy tři léta před dopadením údajného zlotřilce Genipperteingy. A též se jménem hlavní postavy je problém. Autor činy přičítá dočista jinému lupičovi, jakémusi Papedönovi z Oldenburgu.
Jak to tedy je? Wiltenburgová se ve snadno pochopitelném zápalu a spravedlivém rozhořčení obrátila přímo na místní archivy, historiky a muzea dotčených oblastí. Projela je od Bernkastelu přes Simmern, Oldenburg. A všude jí odpověděli stejně. Ano, ten loupežnický příběh znají, ale u nich se nikdy neodehrál. V místních kronikách o tom není jediná zmínka a k nalezení není v místních názvech ani žádný kopec jménem Fraßberg nebo Frossberg.
Senzační dopadení vraha 946 obětí a jeho lámání v kole by si přitom nechali místní kronikáři uniknout jen stěží. Navíc se ukázalo, že se řada tak spolehlivě vypadajících podrobností a detailů ze zločincova života překrývala s popisy konání německých banditů Černého Friedricha, loupežníka Vietinga, ukrutného Lippolda a sériového vraha Peter Nierse.
Je to celé sprostý výmysl!
Světlo do případu nakonec Joy Wiltenburgové vnesly až poznámky německých historiků. „Aby udrželi koloběh čerstvých novinek a zpráv, vymýšlí si lidé ty nejroztodivnější příběhy a vynalézají zločiny, které se nikdy nestaly,“ poznačil si Johannes Jansen, badatel historie z devatenáctého století. „Děsivé horory, které se měly odehrát například v Mnichově, byť o nich nikdo z místních nikdy neslyšel, jsou jen bohapustou lží. Vyrobenou a předávanou k pobavení lidu, aniž by se dala jakýmkoliv dobrozdáním vyvrátit.“
Wiltenburgová tak mohla konstatovat jen dva závěry. S jakou přesností referoval v šestnáctém a sedmnáctém století tisk o kriminalitě? S mizernou. A pokud jde o domnělého výkonného sériového vraha Evropy loupežníka Christmana Genipperteingu? Ten s největší pravděpodobností vůbec nikdy neexistoval. Celá jeho historie je jednou velkou fabrikací, smyšleným podvrhem, legendou dobrou leda tak ke strašení dětí. A pobavení kramářů na tržišti.
