Proč jste se před lety do pátrání po dědově minulosti pustil? Znal jste od něj nějaké historky?
Ne, nic nám nevyprávěl. Děda umřel, když mi bylo jedenáct let. O jeho působení v československé armádě v zahraničí se doma nebavili. Věděli jsme jen, že byl tehdy v zahraničí, ale nějaké podrobnosti o jeho složité anabázi jsme nikdo neznali. Mě k tomu paradoxně před jedenácti lety přivedla právě moje profese autobusáka a tramvajáka. Pracoval jsem tehdy v plzeňské MHD, a když jsme ráno s kolegy sedávali v šatně před šichtou, vyprávěli jsme si všemožné příběhy.
Jednou asi týden v kuse dva kolegové řešili, že byli v nějakém archivu na internetu a zjistili, že za války byli jejich příbuzní v armádě. Kam až se při svých putováních dostali a podobně. Já tam seděl, poslouchal jsem a neměl jsem čím do debaty přispět. A tak jsem se ptal v celé rodině, protože děda měl dohromady pět dětí. Nikdo z nich netušil, jestli byl v Anglii, nebo třeba v Africe, a tak jsem se zdravě naštval a začal jsem pátrat.
Estonci je odvezli na hranice s Lotyšskem a každý den pustili jednoho z nich za čáru, aby nevyburcovali pohraniční stráž. Rovnou jim řekli, že jestli se vrátí, zastřelí je.
