Její vedoucí autor Miki Ben-Dor přitom hned zkraje vysvětluje, proč se do práce jeho tým pustil. Všechny dosavadní vhledy do jídelníčku lidí z doby kamenné, všechny pokusy o rekonstrukci jejich životosprávy totiž vycházely ze zvyků společností lovců a sběračů dvacátého století. A taková porovnávání podle jeho mínění postrádají smysl.
„Komunity lovců a sběračů před dvěma miliony lety mohly lovit a konzumovat slony a další velká zvířata, zatímco dnešní lovci a sběrači nemají k tak štědré nabídce přístup. Změnil se celý ekosystém, podmínky nelze srovnávat,“ líčí. Proto se jeho tým pokusil do doby kamenné nahlédnout jinak. Skrze paměť lidského těla.
„Stravovací návyky lidí doby kamenné jsme se snažili rekonstruovat skrze náš metabolismus, genetiku, fyzickou stavbu. Lidské chování se mění rychle, ale evoluce je pomalá. Tělo si pamatuje,“ cituje Ben-Dora server Science Daily. A jeho práce nemá obdoby. Aby přinesla odpověď na otázku, zda byli naši předchůdci z doby kamenné specializovanými masožravci, nebo všežravci, shrnula pětadvacet důkazních linií ze zhruba čtyř stovek studií.
Maso, hodně masa. Tučné, staré, zkažené
A nabízí docela jiný náhled na lidstvo než přesvědčení, že v evoluční hře lidé zvítězili díky své chytrosti a flexibilitě, díky tomu, že byli adaptabilními všežravci. Podle autorů studie to bylo docela jinak. Naši předkové byli hypermasožravci, kteří svou stravu diverzifikovali až na samém konci svého evolučního příběhu. A to pouze proto, že je k tomu donutil fakt, že hlavní zdroj své potravy vyhubili, uvádí izraelský list Haaretz.
Jaké mají pro alternativní verzi lidské historie telavivští archeologové Ben-Dor a Ran Barkai a portugalský odborník na zdravotní výzkum Raphael Sirtoli důkazy?
Jedním je například lidský žaludek, jeho kyselé prostředí. Je kyselejší než u všežravců, dokonce i u jiných predátorů. Produkce a udržování silné kyselosti však vyžaduje velké množství energie, tělo pro ni tedy musí mít důvod. „Silná acidita poskytuje ochranu před škodlivými bakteriemi v masu,“ naznačuje Ben-Dor na serveru EurekAlert. A dodává, že pravěcí lidé se podle hypotézy jejich studie zaměřovali na lov velkých zvířat, jako byli pratuři nebo mamuti. Taková kořist jim poskytovala maso na několik dlouhých dní. Jenže staré, kazící se maso obsahovalo množství bakterií, právě proto se jejich žaludek vybavil tak kyselým prostředím.
OBRAZEM: Pradávní vlci, mamuti i lidé. Permafrost nám uchoval dějiny Jsou staré tisíce let, gigantickou časovou vzdálenost však jejich těla přečkala téměř nedotčená. Díky permafrostu, který pro nás starodávné tvory uchránil. Patřil mezi ně i vlk, jehož působivá hlava s výhružnými tesáky se na Sibiři uchovala. Měří 40 centimetrů, zabrala by tedy polovinu těla dnešních vlků. Zvíře žilo v pleistocénu, před více než 40 tisíci lety. |
Další indicií je struktura tukových buněk v našich tělech. Všežravci schraňují tuk v relativně malém množství velkých buněk. Jenže u lidí je to naopak, ukládáme ho ve větším množství menších buněk. Jako predátoři. A pak je tu lidský genom, napomáhá jídelníčku bohatému na tuky, zatímco například u šimpanzů vychází naopak vstříc cukrům. A schopnosti absorbovat energii z tuků a proteinů více než energii z plodin vychází vstříc i velikost našich vnitřních orgánů. Na konzumaci masa s vysokým obsahem tuků, pravděpodobně z velkých zvířat, podle listu Times of Israel, pak poukazují i archeologické výzkumy kostí prehistorických lidí.
Superlovci velkých zvířat
Příběh, který studie vydaná v magazínu American Association of Physical Anthropologists líčí, zní pak zhruba takto. Už naši velmi vzdálení předci, australopitékové a Homo habilis, se začali odklánět od typické býložravé stravy primátů. Když se však v Africe zrodil Homo erectus, vzal svět a přírodu útokem. Dostal se do čela potravního řetězce a stal se hypermasožravcem, tedy živočichem, jehož jídelníček je z více než sedmdesáti procent tvořený masem zvířat.
Svědčí o tom i vývoj zubů. Australopitékové, žili zhruba před čtyřmi až dvěma miliony let, se pyšnili velkými a silnými čelistmi a mohutnými stoličkami, nezbytnými pro žvýkání velkého množství rostlinného materiálu. Čelisti a zuby našeho předka Homo erectus se zmenšily. Podle Ben-Dora kvůli tomu, že přešel k měkčí, masité stravě.
„Nabízíme obrázek, který je bezprecedentní ve své šíři a inkluzivitě. Zcela jasně ukazuje, že lidé byli původně předními predátory,“ líčí Ben-Dor. A dodává, že lovili především velká zvířata.
Zaprvé to dává smysl, popisuje Haaretz. Jediný slon poskytne potravu na týdny, nachytat stejné množství zajíců nebo ptáků je náročnější. A shodou náhod nemusí být ani putování Homo erectus z Afriky do Eurasie. Podle některých výzkumů mohli naši předci následovat právě migraci velkých zvířat. Putovali za kořistí.
Vývoj lidského mozku a stravovací návyky
„Lov velkých zvířat není koníček na odpoledne,“ zdůrazňuje přitom Ben-Dor, „vyžaduje obří díl znalostí, lvi a hyeny ony dovednosti nabývají po dlouhých letech učení se. Ostatky velkých zvířat nalezené na bezpočtu archeologických míst jsou výsledkem vysoké odbornosti lidí jako lovců.“
Nejen klimatická změna, ale i lov
A autoři studie doplňují, že na tom, že lov byl hlavním důvodem vyhynutí megafauny, se shodnou mnozí odborníci. A Ben-Dor to podkládá další hypotézou opřenou o biologii lidského těla. Pokud jde o čerpání energie, z proteinů dokážeme pokrýt pouze pětatřicet až padesát procent. Cokoli nad tuto hladinu pro naše tělo funguje jako jed. To znamená, že zbytek musíme čerpat z tuků a sacharidů.
Pravěký člověk nesl dítě, minul je mamut. Vědci četli ze stop dávné pouti Je to působivá, fascinující anatomie pravěké vycházky. Ony stopy jsou staré přes 11,5 tisíce let, táhnou se kilometr a půl, je jich na čtyři stovky. Je to záznam o nejdelší pravěké cestě, který máme. Vědci z něj sestavili celý příběh oné pouti. |
Podle Ben-Dora proto naši předci, v honbě za tukem jako zdrojem energie, nepreferovali pouze velká zvířata, ale velká zvířata v dospělém věku, kdy mají tuku nejvíc, na rozdíl od teprve dospívajících nebo naopak starých. A protože si vybírali kusy, které byly ve věku nejlépe uzpůsobeném pro reprodukci, šanci megafauny na přežití zmenšili.
Ben-Dor nezpochybňuje, že ve vymírání velkých zvířat hrála zásadní roli klimatická změna. Jenže ta například velikost druhů tvořících megafaunu ovlivňovala už od doby před čtyřmi miliony let. „Klimatické změny vytvářejí tlak, ale ten předtím nezpůsobil tak masové mizení druhů, pravděpodobně to tedy bylo vyvoláno kombinací klimatické změny a nadměrného lovu,“ soudí Ben-Dor. Ostatně, vymírání megafauny, které začalo zhruba před 132 tisíci let, spojují s rozložením lidstva po planetě i některé předchozí studie.
Mozek na pochodu
Ben-Dorova práce poukazuje i na vývoj mozku. I do něj se lov velkých zvířat otiskl. Byla velká, nebezpečná, dokázala lovce rozšlapat, bylo tedy třeba dovedností, strategie, lstí. Bylo třeba myslet, proto evoluce upřednostňovala velké mozky, které spotřebovaly velké množství energie, takže se dožadovaly přísunu tuku. A velká zvířata jim ho dopřávala.
Koloběh fungoval, než začala velká zvířata mizet. Jenže poté se velký, výkonný mozek hodil ještě víc, jak vysvětluje Ben-Dor na serveru SyFy.com. Menší zvířata, s nimiž se lovci museli spokojit, byla rychlejší, pozornější, opatrnější. A naši předci jich potřebovali víc. „Lidé čelili intenzivnímu tlaku přirozeného výběru, aby si efektivně a nepřetržitě opatřovali dostatek energie, speciálně pro spolehlivé dodávky energie mozku,“ uvádí Ben-Dor a Barkai. A Homo sapiens uspěl. Na rozdíl od neandrtálců.
Nakonec, před nějakými dvanácti tisíci lety, se však začali naši předci usazovat a věnovat zemědělství. A neolitická revoluce jim přirozeně zamávala s jídelníčkem.
Paleo není paleo
Autoři práce nezastírají, že archeologické doklady potvrzují, že lidé doby kamenné konzumovali i rostliny. Dodávají však, že to bylo až na samém sklonku paleolitu, který začal před 3,3 milionu let a skončil před dvanácti tisíci lety. Proto je, škodolibě upozorňuje list Haaretz, současná paleo dieta pojmenovaná dost nepřesně. Pokud se totiž studie neplete, dostala se zelenina, ovoce, oříšky a semena do lidského jídelníčku vlastně až na samém konci paleolitu.
Práce však může mít mnohem vážnější dopady, než aby jen zpochybnila správnost názvu módního jídelníčku. Může totiž vysvětlovat, proč má tolik lidí intoleranci na mléko nebo lepek, které se do naší potravy dostaly z evolučního hlediska teprve nedávno.
A nejen to. „Jak odhalil Darwin, adaptace živočišného druhu na shánění a trávení své potravy je hlavním zdrojem evolučních změn. Takže tvrzení, že naši předci byli během svého rozvoje špičkovými, vrcholnými predátory, může poskytovat širokou základnu pro zásadní vhledy do biologické i kulturní evoluce lidí,“ zdůrazňuje Barkai.
