„Slunce po celý rok vysílalo své světlo bez záře, jako Měsíc,“ psal ve svých Knihách o válkách byzantský historik Prokopios. A líčil, že Slunce jako by nepřetržitě zapadalo. Příroda však v roce 536 neděsila jen tamní kus planety Země. Nad svíravě nepřátelskou oblohou žasl i římský politik Cassiodorus. „Podivujeme se nad tím, že v poledne naše těla nemají stíny,“ psal a Slunce popisoval jako „namodralé“. A nešlo jen o Slunce. Mdle vyhlížel i Měsíc a zdálo se, že „všechna roční období byla smíchána do jednoho“.
Opravdová doba temna
Období nekonečně dlouhých strádání mají lidské dějiny spoustu. Prokletým byl rok 1349, kdy, píše server Big Think, morová Černá smrt vyplenila na polovinu Evropy, aby o živo připravila na 20 milionů lidí.
Děsuplným byl rok 1918, nejenže se dopočetly oběti první světové války, zbytečného konfliktu kvůli moci a penězům států a soukromého kapitálu, ale přibylo k nim i sto milionů mrtvých, které zkosila španělská chřipka. A titul „nejhorší rok dějin“ bychom chtěli dát každému roku druhé světové války, která stroj na zabíjení a vraždění ještě zdokonalila.
Přesto si je historik Michael McCormick z Harvardovy univerzity jistý. Nejstrašnějšími dvanácti měsíci lidstvo prošlo v roce 536. Slilo se do něj totiž hned několik ran. A především se do něj otiskla surová přírodní změna. Brutální rozvrat zavedených podmínek, který dává doslovný význam pojmenování doba temna, jež se středověku od pátého do desátého století dává.
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
Evropu, Střední východ a část Asie totiž pohltila na celých osmnáct měsíců podivná mlha, která ji zahalila do permanentního přítmí. „Mlha stála během dne v cestě sluneční paprskům, zapříčinila pokles teplot, neúrody a umírání,“ popisuje server History. A McCormick nešetří důrazem: „Byla to velmi drastická změna. Došlo k ní přes noc.“
A díky svému preciznímu výzkumu švýcarských ledovců, který vedl spolu s glaciologem Paulem Mayewskim, zná dokonce i původce oné děsivé mlhy. Byla jím ohromná sopečná erupce na Islandu, došlo k ní právě v roce 536 a zničehonic nad ohromnou částí severní polokoule vytvořila závoj prachu. A nemusela to být dokonce jediná strašlivá erupce, k níž v roce 536 došlo, míní odborník na klima Andrej Kurbatov. A navíc po ní následovaly dva další dramatické sopečné výbuchy, v roce 540 a 547, jak doplňuje server Science.
Síla islandské sopečné exploze v roce 536 však byla nesmírná a její dopady rychlé a pustošivé. Život se lidem doslova obrátil vzhůru nohama. Letní teploty poklesly o 1,5 až 2,5 stupně Celsia, lidstvo tam vstoupilo do nejchladnější dekády za posledních 2 300 let. Onoho léta v Číně sněžilo, v Irsku se po tři následující roky nedala vypěstovat pšenice, úroda strádala v celých rozlehlých oblastech, lidé hladověli.
„Je řečeno, že Slunce ztmavlo, že jeho západ trval rok a půl, to je osmnáct měsíců. Každého dne svítilo po čtyři hodiny, a i toto světlo bylo jen mdlým přítmím. Každý prohlašoval, že se již nikdy nevrátí ke svému původnímu jasu. Ovoce nedozrávalo, víno mělo chuť trpkých hroznů,“ popisoval ve dvanáctém století onu dobu patriarcha pravoslavné syrské církve Michael Syřan.
McCormick proto poznamenává, že rok 536 byl něčím víc než „pouze“ nejhorším rokem dějin. Upřesňuje totiž, že jím byl proto, že vehnal lidstvo do celého dlouhého období plného strádání. Severní polokouli totiž trvalo velmi dlouho, než se její podnebí stalo přátelštějším, podle McCormicka zhruba až do roku 660 v Evropě a 680 ve střední Asii. Období chladu a ekonomické stagnace dostalo navíc další ránu. V roce 541 udeřil v římském přístavním městě Pelusium v Egyptě dýmějový mor, který v mnoha vlnách zabil třetinu až polovinu populace východní části Římské říše, aby odezněl až kolem let 750 nebo 767, jak píše National Post.
