Celonárodní špionománie dosáhla po vstupu Spojených států do druhé světové války úrovně slušné paranoie. Za každou nehodou v továrně, kolapsem výroby, opožděnou dodávkou, výpadkem proudu, zpožděním vlaků nebo zmatkem kolem zboží v přístavištích se automaticky hledal domnělý sabotér. Společnost se jevila být – aspoň podle zpravodajství – prošpikovaná zvědy a špiony.
Kdo je tu nepřítel? Všichni
V roce 1940 žilo ve Spojených státech 1,2 milionu lidí narozených v Německu, pět milionů Američanů mělo za oba rodiče Němce, dalších šest milionů mělo německou matku, nebo otce a vzdálenější vazby k předkům a příbuzným na německém území měla až pětina ze 135 milionů obyvatel USA. Představa, že by někdo z nich mohl podlehnout nebezpečnému sentimentu po staré vlasti a nechal se zrekrutovat cizí rozvědkou, se jevila velmi reálně. Navíc tu byli ještě Italoameričané, nad nimiž se už od prohibice vznášela pověst kriminálníků a hrubiánů. I jich byly miliony a jejich vazby k diktátoru Mussolinimu se Američanům zdály být nečitelné.
Problematický se jevil být i původ Irů, neboť i oni mohli teoreticky kvůli své opozici vůči Velké Británii s Němci sympatizovat, a Rakušanů, kteří byli za Němce považovaní tak nějak přirozeně. A defétističtí Francouzi nebo němčinou hovořící lidé z Dánska, Nizozemska či Švýcarska? I ti byli podezřelí. Počítalo se se „žlutým nebezpečím“ dosud neinternovaných Japonců, ale prakticky všech Asiatů, a do nelibosti veřejnosti vás mohl snadno dostat původ ze zemí, které nacisté anektovali a okupovali.
Pátá kolona odkrývá americká tajemství
Tento nekompletní výčet nahrával široce rozšířené představě, že spolupracovat s protivníkem na zničení Spojených států může prakticky kdokoliv. Nesmlouvavý a záludný nepřítel nečíhal jen v Tichomoří, ale především na domácí půdě. Mohl to být klidně váš soused.
A právě v tak nevlídné atmosféře strachu a podezřívání přišly velké americké deníky New York Times, Washington Post a Los Angeles Times se skandálním odhalením. Na titulních stranách seznámily čtenáře s pronacistickým spiknutím dosud nebývalých rozměrů. A to doslova.
Vstup Ameriky do války s sebou nesl i pátrání po páté koloně zrádců.
Ve skrytu pracující špioni totiž prý zanechávali na americké půdě ohromné značky, linie, šipky, tajemné znaky a čísla směřující přímo k přísně střeženým armádním provozům. Obří obrazce vykreslené do země, geoglyfy ne úplně nepodobně těm na peruánské planině Nazca, odkrývaly vojenská tajemství. Při běžném pohledu se jevily být neznatelné, ale když jste se vznesli výš, nemohli jste je z nízko letícího letadla nevidět. Lepší důkaz zrady a sabotáže si po senzacích vyhladovělí novináři nemohli přát. Regionální redakce na odhalení navázaly, hned rozjely vlastní pátrání, aby přinesly zprávy o desítkách, stovkách takových terénních značek.
Práce stovek sabotérů
K čemu mohly značky sloužit? Vysvětlení, že k navigaci nacistických bombardérů, se vzhledem k technickým možnostem Třetí říše nejevilo jako pravděpodobné. Ale pro potřeby špionážní letecké fotografie? To už bylo něco jiného. Obrazce na zemědělské půdě, vyklučené v lesích a na pasekách, na předměstích amerických měst totiž jasně vykreslovaly směr ke státním letištím, halám automobilek, továrnám, vojenským základnám.
Zabij sysla! Jak americká propaganda zapojila děti do válečného úsilí Nejprve vysvětlili rodinám, aby nakupovali válečné dluhopisy, a dělníkům, že nemají stávkovat. A poté se vrhli na děti, opracovali je podle vlasteneckých a ilitaristických direktiv. A udělali z nich zabíječe syslů, té germánské páté kolony. Čtyřminutoví muži byli za první světové války účinným nástrojem americké státní propagandy. |
Vzhledem k rozměrům takových značek – často to byly desítky až stovky metrů rozsáhlé kontrastně upravené plochy – bylo zřejmé, že nemohly vzniknout přes noc. Spiklenci je tudíž museli vytrvale budovat, s jasným záměrem, pečlivě, houževnatě, systematicky. Pátá kolona, tichý nepřítel v týlu válkou zle zkoušeného národa, musela být početná a dobře organizovaná. Panika na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat.
Dobrodružství jako z komiksu
Do rozjetého rychlíku mediálně vděčných poplašných zpráv chtěli nastoupit i novináři z redakce deníku Washington Star, ale vzali to za nesprávný konec. Tedy spíš za správný, jde-li o profesionalitu. Svou práci totiž neodbyli.
Pátrali po zdrojích, ověřovali si informace, vyžadovali oficiální vyjádření od armádních špiček. Tak, jak to má být. A proto velmi rychle rozkryli a rozebrali na součástky to, co se jevilo být senzací. A co se ukázalo být naprostým debaklem.
Předně, zprávy o záhadných obrazcích, viditelných jen z nebe a směřujících k oblastem vojenského zájmu, tu byly už dřív. Většinou však neprorazily z víkendových příloh regionálních plátků nikam dál. Navíc, celý onen chytlavý koncept „špiónských značek“ jako by vypadl z populárního klukovského komiksu O dobrodružstvích Tima Tylera. Velké deníky jeho příběh vlastně slovo od slova převyprávěly.
O japonských Američanech psal jako o „páté koloně na pobřeží“ novinář Walter Lippman.
Fenoménu podivného značení v krajině se však armáda po jistý čas opravdu zabývala. Jenže dospěla k jasnému verdiktu, že rozhodně nemají žádný vojenský význam. Stačilo se jen vojenských činitelů zeptat. A právě to, jakkoli neuvěřitelně to zní, nikdo až na novináře Washington Star neudělal. A nikdo se ani nepídil přímo v terénu po vysvětlení původu záhadných značek. Seznal by, že údajná pronacistická konspirace měla většinou velmi prosté vysvětlení.
Skandální senzace, střízlivé zjištění
Například podezřelá „šipka“ vykreslená na polích Thomase Kanea z Freeholdu u New Jersey vznikla v roce 1938. A to přímo na pokyn pověřenců ministerstva zemědělství, kteří v místě navrhovali protierozní opatření. Že mířila svým hrotem ke vzdálenému letišti, bylo dílem náhody.
Podobné to bylo se záhadným bílým písmenem V, ztraceným kdesi v lesích u Haleyville. I za jeho vznikem stála státní administrativa, tamní komise pro rybářství a lov. Tvořilo ji devět set nahloučených krmelců, čekajících na rozvezení. A podivné číslo 9, jehož nožička mířila někam k vojenské základně ve Virgínii? Byly to balíky sušeného sena. „Nevím, nebyl to záměr,“ odpovídal zaskočeně za obrazec zodpovědný majitel farmy Russell Bull z Kiptopeke. „Takto to děláme vždycky. Balíky skončí tam, kam je za jízdy shodíme z vázací vlečky.“
Jakmile jste se snažili dobrat původu útvarů a obrazců, dozvídali jste se naprosto logická, civilní vysvětlení. Složené bedny na dvorech manipulačních skladů, přesypané haldy písku, balíky slámy, koleje vyježděné traktory a pluhy, svozové skládky dřeva usazené v terénu. Nic z toho evidentně nevznikalo na popud sabotérů a špionů a obvykle to bylo deponováno a ukládáno pořád stejným způsobem už po hezkých pár let, začalo se s tím dávno před válkou. Skandál se nekonal, pátá kolona neprováděla masivní rejdy, pro reprezentativní celostátní deníky z toho koukala pořádná blamáž. Znásobená tím, že při urputném hledání dalších pozemních značek a symbolů novináři dost často upozornili právě na ona tajená místa, ke kterým měly ony záhadné obrazce vést.
Pochopitelně následovalo angažované hledání viníků. Strůjce dezinformace se našel v osobě majora Lynna Farnola, který tehdy zastával post v tiskovém oddělení americké armády. A ano, byl to skutečně on, kdo nabídl velkým novinám zprávu o záhadných značkách na americké půdě a o vyšetřování, které kvůli tomu velitelství spustilo.
Jenže k jakému vysvětlení američtí velitelé nakonec dospěli a že celý fenomén je naprosto neškodný a bezvýznamný, se už velká média nesnažila doplnit. Výsledkem byla velká mediální štvanice a to, co se do amerických dějin zapsalo jako Velký podvod s leteckými značkami.
