Byla jednou z nejkrvavějších bitev první světové války, za deset měsíců do 18. prosince roku 1916 verdunský mlýnek na maso povraždil tři sta tisíc vojáků na francouzské straně a tentýž počet na německé. „Pěšák nemá jinou funkci než se nechat rozdrtit, umírá bez jásotu, bez slávy, dole v díře, daleko od svědků,“ popsal špinavá bratrovražedná jatka daleko od mocných, vlasteneckých politiků a generálů válčících stran, francouzský poručík Raymond Jubert.
Zákopy poskytovaly vojákům iluzorní ochranu jen zkraje vraždění, brzy je totiž rozmetaly nekonečné dělostřelecké závody. „Země byla úplně rozbrázděná. Rozmetán byl každičký strom, muži se schovávali, kde jen mohli, v jámách po výbuších,“ uvedla magazínu National Geographic britská historička Christina Holsteinová.
Oněmi dírami a krátery bitva verdunskou krajinu rozryla, roztrhala doslova na každém metru. Obě strany během ní měly vypálit na šedesát milionů dělostřeleckých granátů. Nechaly po sobě měsíční krajinu, zjizvenou jámami, bez stromů, bez keřů i trávy, pokrytou lidskými a zvířecími ostatky. A posetou nevybuchlou municí. Až patnáct milionů granátů se totiž do půdy zarylo, aniž by vybuchlo. Neukrylo se do ní jako svědci zvěrstev, ale jako jejich dlouhé pařáty.
A v krajinu smrti válka nepřeměnila pouze verdunskou oblast. Když v listopadu roku 1918 Francii opustila formálně, zůstala do ní fatálně vepsaná. Jí poničená a poznamenaná území se táhla ze severu země na východ, od departmentu Nord po Bas-Rhin u švýcarských hranic.
Válka ještě neskončila
Stopy zkázy neslo celkem třináct departmentů, sedm procent francouzského území. V roce 1919 ho vláda rozčlenila do tří zón, zelené utrpěly minimální poškození, žluté značné, ale pořád omezené. Rudé byly zničeny úplně, přítomností nevybuchlé munice a jedovatých chemikálií v půdě. „Byly považovány za oběti války,“ říká o Rudých zónách odborník na vojenskou geografii Joseph Hupy.
Vánoční příměří: okamžik míru a naděje během první světové války Je to jeden z nejsilnějších vánočních příběhů. Desetitisíce vojáků vyšly z nepřátelských zákopů beze zbraní. Zatímco ještě včera se podle rozkazů svých států vraždili, dnes společně zpívali, pili, hráli fotbal. Sbratřovali se navzdory vlastenectví a válce. Psaly se Vánoce roku 1914. |
Prvním úkolem bylo, s pomocí německých válečných zajatců, ale též zahraničních dělníků, odstranit munici a lidské ostatky, tak se například uložily k poslednímu odpočinku pozůstatky 130 tisíc německých a francouzských účastníků verdunské bitvy v Douaumont Ossuary. Ostatně, ostatky padlých u Verdunu vydávaly svá svědectví o válečných hrůzách ještě desetiletí poté, server Big Think připomíná, že úřady byly schopny identifikace pozůstatků vojáka jménem Albert Dadure ještě v roce 2012.
Zelené a žluté oblasti se povedlo navrátit k životu poměrně rychle, Rudé zóny válka ze svých drápů vydat odmítala. „Zcela zničené. Škoda na majetku: sto procent. Škoda na zemědělství: sto procent. Lidský život nemožný,“ tato jejich charakteristika platila dál.
Do roku 1927 se přesto povedlo Rudé zóny umenšit z původních 1 800 čtverečních kilometrů na 490, především kvůli tlaku tamních farmářů. Postupně se z temného stínu první světové války vynořovala další území, to však neznamená, že by z nich válečné následky zmizely docela. Každoročně na nich zemědělci najdou na 900 tun nevybuchlé munice, „železná sklizeň“ se tomu ve Francii říká.
OBRAZEM: Válečné přízraky. Pancíře proti kulkám, rukavice s bodcem Vypadají jako bojovníci z apokalyptického, surreálného filmu. První světová válka dala vojákům bizarní výzbroj a výstroj i obrněné vozy, které jako by měly podtrhnout absurditu a grotesknost katastrofálního mocenského konfliktu, jenž stál miliony životů. |
A samotné Rudé zóny dodnes stále pevně svírají stovku čtverečních kilometrů, oblast velkou jako Paříž. Platí na nich stejné restrikce, zákaz bydlení, zákaz zemědělství, zákaz lesnictví, zákaz lovu, jako po první světové válce. Vláda dodnes nepovolila opravu a znovuobydlení šesti vesnic uvnitř nejvíc kontaminované oblasti.
Od munice Rudé zóny čistí speciální státní úřad. V letech 2005 až 2006 podle serveru History ASM při jednom z důkladnějších experimentů nalezl v nejpostižinějších oblastech v hloubce pouhých patnácti centimetrů pod povrchem 300 kusů nevybuchlé munice na deset kilometrů čtverečních. Podle úředníků může kompletní vyčištění území od munice trvat tři sta až sedm set let.
Nejde však přitom pouze o to. V půdě zanechala válka i chemikálie, a s tím, jak se rozpadají nádoby, v nichž byly uloženy, se do krajiny vpíjejí stále víc. V roce 2004 němečtí vědci v tamní půdě nalezli tisíckrát vyšší hladiny arzeniku než dřív. Voda v Rudých zónách vykazovala třistakrát vyšší úroveň arzeniku, než je tolerovaná, těla zvířat, která oblasti zabrala, zase vysoké hladiny olova.
Přesto zapovězené oblasti žijí. A podle Holsteinové se stávají zajímavým dokladem, jak se krajina s jen malým lidským zasahováním formuje. „Je to mikrokosmos něčeho, co se odehrálo před sty lety. Je to Spící kráska, věci tu zamrzly v čase,“ říká.
