Onomu jevu se říká pareidolie, označuje dotváření si nezřetelných, nejasných podnětů ve smysluplné obrazce, typicky zahrnuje rozeznávání lidských tváří v přírodních jevech a předmětech kolem nás. A známe ji všichni, lidské tváře vídáme v oblacích, ve stromech, v designu aut. Deset let starý toast, který vypadal jako obraz Panny Marie, se v roce 2004 prodal na eBay za osmadvacet tisíc dolarů.
Projděte se světem pareidolie |
Věda nyní zjistila, že nejenže je naše mysl k tomu, aby ve věcech viděla lidské tváře, naprogramována. Dokonce si k nim podle výrazu jejich „obličejů“ vytváří emocionální spojení. Není to záležitost naší bujné fantazie, interpretace, domýšlení si. Při pohledu na lidský obličej vykouzlený v šálku kávy se v mozku rozbíhá úplně tentýž mechanismus, jaký naskakuje, když se díváme do tváře cestujícího v tramvaji: je přívětivý, zlobí se, ohrozí nás, je milý, usmějeme se na něj, odvrátíme pohled?
Obličej jako „obličej“: mozek nepodceňuje žádný
„Jsme velmi sofistikovaný společenský druh a rozpoznávání tváře je pro nás opravdu důležité,“ vysvětluje David Alais z Univerzity v Sydney a v listu The Guardian zdůrazňuje, že mozek si pro onu činnost vyhradil vysoce specializované oblasti a dopouští se jí neuvěřitelně rychle: „Zdá se, že to dělá za použití procesu, při němž podněty páruje se šablonami. Takže pokud to vypadá, že má viděný objekt nahoře dvě oči a nos nad ústy, řekne si: Aha, vidím obličej."
A onu aktivitu si mozek troufá provádět velmi rychle, tak svižně, že páchá chyby. K jeho šabloně mu často sedne i vizuální vjem, který lidskou tvář pouze připomíná. Jenže tím to nekončí. Mozek se poté k předmětu chová stejně jako k lidské tváři. Zkoumá ji zcela stejným mechanismem.
Alaisův tým to zjistil experimentem, při němž dobrovolníkům předkládal obrázky skutečných lidských tváří a „obličejů“ vtisknutých do věcí, některé byly veselé, rozesmáté, jiné smutné, rozzlobené. Z toho, jak je účastníci a účastnice pokusu hodnotili, studie zveřejněná v magazínu Proceedings of the Royal Society B zjistila, že v jejich mozcích probíhal stejný mechanismus. Jakmile se mozky jednou nechaly ošálit domnělými lidskými tvářemi, nastartovaly tentýž proces hodnocení jejich výrazu jako u skutečných obličejů.
„Znamená to, že vidět tváře v mracích není pouze dětská fantazie,“ shrnuje Alais na webu své univerzity. Jakmile zrakový vjem „uspokojí“ šablonu našeho mozku a projde jí, spustí se proces detekce jejího výrazu, odhalování, co znamená.
Tvář na Marsu. V roce 1976 vyfotila úkaz na povrchu Rudé planety vesmírná loď Viking 1.
Toto věru není pareidolie, o níž byste stáli. Domek v Port Tenant ve Walesu připomíná Adolfa Hitlera.
„Samozřejmě víme, že ony objekty nejsou opravdové obličeje, ale vnímání, že jsou, trvá. Skončíme tak u něčeho zvláštního, u paralelní existence, která je jak přesvědčivou tváří, tak předmětem. Dvěma úkazy najednou. A první dojem, že to je tvář, nezmizí, nevyklidí cestu vnímání, že je to předmět,“ popisuje Alais.
Předměty obdařené „lidskou tváří“ poté mozek nezamítne jako falešné, ve chvatu svého fungování je akceptuje a prožene tímtéž procesem jako opravdové lidské obličeje. „Když předměty vypadají přesvědčivě, jako by měly lidské tváře, je to víc než interpretace. Opravdu dávají ve vašem mozku do pohybu síť na detekci obličeje. Mračí se? Smějí? Za tím se skrývá systém vašeho mozku na rozpoznávání obličejů. Mozek zpracovává všechny tváře, skutečné i falešné, stejným způsobem,“ poznamenává Alais.
A odpovídá i na otázku, která vlastně směřuje k tomu nejdůležitějšímu z jeho práce. Proč to vývoj dopustil? Proč umožnil, aby se mozková energie spotřebovávala něčím tak klamným, nepravdivým?
Může za to hodnota, kterou pro nás včasné, rychlé čtení obličejů má. „Z evoluční perspektivy se zdá, že přínos toho, že nikdy nepromeškáme rozpoznání tváře, dalece převyšuje dopady chyby, kdy jako obličej vyhodnotíme neživé předměty,“ objasňuje Alais. Jinými slovy, je lepší svižně, briskně, pohotově detekovat, co výraz tváře říká, zda nás má varovat, nebo uklidnit, i za cenu, že se nám mezi vjemy přimíchala jen zdánlivá lidská tvář. Je lepší být připravený, i kdyby se nám mezi nositele obličeje měl přimíchat pařez, budík nebo čumák auta.
