Do telefonu jste říkal, že se ozvete, až dolétáte. Vy jste pilot?
Ještě ne, teprve si dělám licenci. Původně jsem měl mít poslední lekci a stal bych se certifikovaným pilotem, ale usoudil jsem, že si ještě párkrát zalétám. Když všechno dobře dopadne, budu mít certifikát na létání s cessnou a podobně velkými letadly. To mi otvírá vrátka k větším dvoumotorovým.
Co je v tomto ohledu váš sen?
Bush flying. Je to disciplína, která žije hodně na Aljašce. Létá se v letadlech, která vypadají jako cessny, ale mají velká nafukovací kola, s nimiž se dá přistávat i v divočině. Chytíte rybu, uděláte si táborák...
Lákají vás historická letadla?
Už cessny z šedesátých a sedmdesátých let mi přijdou dost historické. Přiznám se, že se dívám raději do moderního světa. Mám rád přehled, velkou navigaci a další bezpečnostní prvky. Baví mě víc nová letadla jako cirrus než veterány. Je krásné je vidět létat, ale netroufl bych si na ně.
Když jste začínal s natáčením, vaše první kamery byly z dnešního pohledu už také veteránské. V čem pro vás byly první záběry jiné než současné?
Když jsem vyrůstal, youtubeři neexistovali. Nebyly digitální kamery ani mobily s kamerou. Měl jsem analogovou kameru a byl podivín, co si všechno točil. Dneska je to naopak. Všichni něco natáčejí a skoro každý je youtuber, který vše obratem publikuje na sociálních sítích. Mám doma skříň malých kazetek, které dokumentují můj život a které ještě nikdo neviděl.
K jakému okamžiku byste se rád vrátil a znovu si ho přehrál?
Kazety jsem už začal digitalizovat. Na osmimilimetrovém filmu mám zaznamenaných celých pět let, kdy jsem žil s rodiči ve Spojených státech. Studoval jsem na střední v Detroitu, kde většina studentů pocházela z ghetta. Natáčel jsem hiphopery, jak rapují na hřišti. Jeden čas jsem strávil v Londýně se skejťákama, sjížděli jsme na longboardech kopce, dostal jsem se do zajímavé komunity... Třeba to jednou vyhrabu.
Setkání formule a letadla dává filmu překvapení
Co vás vlastně přivedlo k filmu?
Velkou inspirací pro mě byla moje máma, která pracovala na Galaxii, Primě a na Nově. Vyrůstal jsem s ní, běhal po chodbách v televizních studiích a nasával filmový svět.
A táta?
Táta je stavař, který se pohybuje hlavně po Středním východu. Po něm jsem spíš megaloman a perfekcionista.
Jak se to projevuje ve vašem oboru?
Všichni produkční ze mě mají šedivé vlasy.
Jste náročný?
Jsem náročný. U natáčení formule bouchala mému produkčnímu Vilému Postráneckému hlava, ale on i ten nejtěžší úkol vezme jako výzvu a pokaždé to nějak vymyslí a udělá. Nevím, jestli je megaloman to správné slovo. Spíš jsem rád, když video udržuje pozornost, když si divák myslí, že už všechno viděl a ví, kam bude děj ubíhat, ale přesně v ten okamžik přijde něco, co nečekal. Rád využívám moment překvapení. Ve filmu From Castle to Castle je tímto momentem společná scéna pilota formule 1 Davida Coultahrda a českého akrobata Martin Šonky.
Při premiéře filmu jsem byl svědkem, jak si dva barmani vyprávěli, že jim právě u této scény stály chlupy za krkem. Kolikrát během natáčení hrozilo, že ten film nevznikne?
Takových momentů bylo hodně. Největší problém byla covidová situace. Teď to tak nevypadá, filmová premiéra už proběhla v uvolněné atmosféře, ale když jsme začínali s přípravou na natáčení, čísla s denními přírůstky nakažených byla neúprosná. Situace tehdy vůbec nevypadala růžově.
Uvažovali jste, že to vzdáte?
Byl to moment, kvůli kterému si vážím Red Bullu. Tehdy stáli před rozhodnutím, jestli to zrušit, nebo pokračovat s přípravou a riskovat finanční ztráty, kdy se do natáčení situace nezlepší. A oni do toho šli. Věřili, že se to zlepší a že to dokážeme. Nejen tenhle moment dělal z firmy ne klienta, ale součást týmu, který by se rozkrájel pro co nejlepší výsledek. Většina klientů by v takovou chvíli řekla, že čísla jsou špatná a že to zruší, že je to jistější, ale oni do toho šli. Samotné náklady na karantény nebo covidové testy celého štábu představovaly nemalou částku.
Loni vám bylo třicet. Vidíte to dnes zpětně jako významný životní zlom, nebo ten přišel už někdy předtím?
Třicítka pro mě zlom byla. Odešel jsem z One Man Show s Kazmou, konečně jsem se rozhoupal k zahraničním projektům, čekám dítě...
Co od toho čekáte? Už přemýšlíte, jestli to dokážete skloubit s prací?
Jsem na to zvědavý, protože jsem workoholik, což silně ovlivňuje můj osobní život. Doufám, že se mi malinko zklidní, i když snad ne natolik, abych nemohl dělat velké projekty. Těším se na to a věřím, že projekty budu dělat dál, jen se práci vymezí mantinely, což může být dobré nejen pro rodinu, ale i pro zdraví.
Když mladého diváka nadchne váš poslední film s formulí natolik, že se rozhodne studovat filmovou školu, jakou byste mu doporučil?
Bez ohledu na to, jestli to bude u nás, nebo v Americe, člověku to dá řemeslný základ. Důležité je, že se tam potká s lidmi a udělá si základní tým, s nímž vykročí do profesionálního světa. Tým kolem filmu From Castle to Castle je složený z velké části z lidí, kteří se mnou studovali školu.
Dokázal byste zhodnotit, jak velký krok udělala česká filmařina za posledních deset let?
Česká filmařina jako obor a řemeslo byla vždy na výjimečně dobré úrovni. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že sem jezdí točit zahraniční produkce, nebo jestli sem zahraniční produkce jezdí právě kvůli tomu, jaké to tady je. Nevím, co bylo dřív, ale know how a řemeslo tu má hlubokou tradici.
Čerpal jste z ní během svého posledního projektu?
Jsem rád, že jsme dostali příležitost natočit biják, který bude Česko a Slovensko prezentovat ve světě. Většinou se tady natočí film, který se odveze do zahraničí, ale tohle nám dává možnost se ukázat ve světě v tom nejlepším světle. Já mám Česko i Prahu opravdu rád a jsem za ně ochoten bojovat.
Markus Krug (31)Narodil se v Praze, ale vyrůstal v Německu a v USA. V Michiganu studoval filmovou školu Lahser High School, v Česku absolvoval Filmovou školu v Písku, obor kamera. Do povědomí českých diváků se uvedl v dokumentárním seriálu Praha vs. Prachy, který odkrýval nepravosti připravené na turisty v české metropoli. Slávu mu zajistila spolupráce s Kazmou na projektu One Man Show. Jeho poslední snímek From Castle to Castle mapuje jízdu Davida Coultharda ve formuli z Pražského hradu na Bratislavský hrad. |
Natáčení s Kazmou v uprchlickém táboře ve francouzském Calais vás málem stálo život. Jak se na onu akci díváte dnes?
Z každého dílu jsem si odnesl vždy něco pozitivního a něco negativního. V tomhle případě se v jednom zážitku spojily obě emoce. Od začátku jsem se tam bál jet, myslel jsem si, že to není dobrý nápad, ale hlasy kolem mě převážily a já jim podlehl. Když se na to podívám zpětně, dnes bych tam už nejel. Speciálně když mám na cestě dítě. Naučil jsem se říkat ne, a když mám v hloubi duše z něčeho špatný pocit, neudělám to. Negativní zážitek měl pozitivní dohru, protože jsem se naučil, že je dobré dát na svou vlastní intuici.
Pracoval jste s intuicí i během natáčení filmu From Castle to Castle?
To bylo jiné v tom, že jsem byl obklopený nejlepšími profesionály svého oboru. Ať už to byli členové Red Bull Racing Teamu, akrobat Martin Šonka nebo pilot helikoptéry Siegfried „Blacky“ Schwarz, věděl jsem, že se na všechny můžu plně spolehnout a soustředit se čistě na svou práci. Nebylo tam nic, z čeho bych měl špatný pocit.
Se ženou dokumentujeme vlastní život
Čím se bavíte, když zrovna nic netočíte?
Můžu říct, že svou prací žiju, takže času mimo ni mně mnoho nezbývá. Když mám čas, jdu si zalétat nebo vezmu svou drahou polovičku a vyrazíme na výlet po Česku nebo po Rakousku. Kamera je pro mě práce a koníček zároveň. Každé dva měsíce si se ženou sedneme před kameru a natočíme si hodinové povídání o tom, co se v našich životech děje. Jednou z toho může být zajímavý osobní dokument.
Váš táta je Rakušan, máma Češka, nevlastní otec Němec. Považujete se za Čecha, Rakušana nebo Němce?
Žil jsem v Německu a pět let života jsem vyrůstal v Americe, ale narodil jsem se v Praze, jsem křtěný Vltavou, mám blíž k češtině, přemýšlím v češtině, sním v češtině, takže si připadám jako Čech.
O Němcích se říká, že nerozumí humoru. Vy jste přitom několik let dělal pořad, který je na humoru založený. Jak to vnímáte?
Německý humor je specifický podobně jako například humor britský. Němci mají spoustu zábavných formátů, na kterých jsem vyrůstal. Z některých jsme čerpali i při natáčení One Man Show. Nadsázky kolem Kazmy měly přímou inspiraci ve formátu, který dělal německý komik Stefan Konrad Raab. Nemyslím si, že Němci nemají humor, ale člověk musí umět německy, aby ho dokázal pochopit, protože je často nepřeložitelný.
Jako člověka rozkročeného mezi Česko, Německo a Rakousko se nemůžu nezeptat - byl byste pro návrat Rakouska-Uherska?
Kdybych něco takového řekl, lidé mě ukamenují. Jsem hrdý Čech a myslím, že Česko je skvělá země. Nejhorší na Česku je česká povaha, která je hodně ovlivněná tím, že se tady v minulosti stalo. Pořád hledáme někoho, kdo nám ubližuje. Jsme země zahleděná hodně sama do sebe. Nedávno jsem to počítal a zjistil, že už jsem se stěhoval osmnáctkrát, a musím říct, že jsem se nikdy necítil tak dobře jako v Česku.
Chtěl bych, aby bylo více Čechů hrdých sami na sebe a táhli za jeden provaz. Možná i proto mám video s formulí rád. Když vidím, kolik pozitivních komentářů nasbíralo a jak lidé píšou, že jsou hrdí, že formule jela zrovna u nich, těší mě, že takové pocity už dokáže v lidech vyvolat i něco jiného než třeba hokej.
