Jak správně zahustit tučný výpek z pečeně. Na kolik stupňů a jak dlouho se peče jablečný koláč. Lekce ze zavařování ovoce a výroby džemů, teorie odstraňování skvrn z nejrůznějších textilních povrchů. Kurzy zbožíznalství a psaní nákupních seznamů, výpočet ceny pečiva, rozdíly v cereáliích… a to už se z vedlejší učebny ozývá pláč čerstvě navezené šarže miminek, která je zapotřebí umýt, přebalit a nakrmit sunarem.
Výuka v kurzech domácí ekonomiky si na amerických univerzitách zakládala na teorii i praxi. Univerzitní zácvik měl ženy na jejich budoucí roli v životě a rodině připravit vědecky, exaktně, názorně.
Příprava na život v domácnosti
Bouřlivá dvacátá léta minulého století přinášejí do Spojených států amerických neméně bouřlivé společenské změny. Ženy – tedy ty bílé – se tu v poválečných letech mohou například už téměř volně ucházet o vyšší studium na univerzitách.
Bylo to samozřejmě vnímáno jako velmi netradiční, liberální a pokrokářské opatření. Tak docela emancipační to však zase nebylo. Hlavní podstatou onoho vyššího vzdělávání byl totiž rozvoj jejich schopností a praktických dovedností tam, kde podle tradice měly místo – v domácnosti.
Škol, které vyučovaly „domácí ekonomiku“, se v následujících čtyřiceti letech vyrojilo kolem padesátky, skoro každá významnější univerzita na americké půdě měla vlastní ucelený výukový program, semestrální blok nebo několikaměsíční kurz. Bylo to nesmírně populární.
Systém měl k rovnoprávnosti stále hodně daleko, vytvořila se však aspoň první skulinka, i když pořád diskriminační, pro existenci žen v akademickém prostředí. Zčásti platilo, že se studentkám výjimečně otevírala studia matematiky, fyziky, historie, starých jazyků… tedy za předpokladu, že si vedly dobře v hlavních oborových předmětech. V teorii žehlení, pečení a zašívání.
Domácím pracím tak byla ve Spojených státech přiřknuta i jakási hodnota a význam. Sílila atmosféra technooptimismu a nadšení z poznání. „Vše se považovalo za příležitost pro vědecký přístup a péče o dítě nebyla výjimkou. Vše se dalo naučit a systém byl extrémně důležitý,“ popisuje serveru NPR autorka Lisa Grunwaldová, která fenomén zkoumala.
Společnost soudila, že kompetence, jak být jednou dobrou matkou a správně se starat o děti, se mohou a mají rozvíjet v institucích. Jenže kde sehnat pomůcku pro lekci z mateřské péče?
Sirotci jsou s množstevní slevou
Než odpovíme rovnou, napovězme kontext. Sociální, hospodářské poměry poznamenané prodělanou válkou a ekonomickou krizí nepřály tradiční, úplné rodině.
Ve jménu morálky: kanadský premiér poslal děti do církevního peklaNa jeho vládu vzpomínají v liberální Kanadě jako na dobu dlouhé temnoty. Představovala nebývalý sociální útlak, náboženské tmářství, potlačování individuálních i kolektivních svobod. Snahu o totální státovládu. Na kontě premiéra Maurice Duplessise však leží i zmaření nejméně dvaadvaceti tisíc dětských životů. |
V každé stovce dětí byl v roce 1920 tucet těch, které vychovával jen jeden rodič; 1,6 milionu dětí ve Spojených státech vychovával jen otec, dva miliony pouze matka. Na 1,5 milionu dětí žilo v rodinách nesezdaných párů, nadto měla Amerika 350 tisíc úplných sirotků bez rodičů a dohledatelných příbuzných. A rovněž kolem 650 tisíc dětí z ulice, o něž neměli rodiče z nejrůznějších důvodů zájem.
Z těch všech se pak rekrutovali více či méně dobrovolní obyvatelé nejrůznějších sirotčinců – státních, soukromých či církevních ústavů péče o dítě. Praskaly ve švech. A ony instituce, částečně dotované státem a závislé na charitě, v nelehkých časech zoufale zápasily o peníze na provoz.
A proto se pochopitelně vůbec nebránily – a to se již dostáváme k odpovědi na náš dotaz – lákavé nabídce nechat „přepsat“ pár chovanců na prestižní univerzitu, aby se provizorně stala jejich pěstounem, nebo dokonce „za úplatu je zapůjčit“. Bylo to vlastně naprosto elegantní řešení. Dětí byl v ústavech nadbytek, zvláště na péči náročných kojenců. Univerzity se o ně samy hlásily a braly je po desítkách, protože nutně potřebovaly živé exponáty do lekcí mateřské péče.
Zrodil se tak projekt „dětí na zkoušku“. Jakkoli nesl znamení prazvláštního sociálního experimentu, udržel se až do konce šedesátých let.
Děti z vysoké školy rodinného života
Příjmení Domecon není ve Státech zrovna frekventované. I proto, že si ho většina jeho nositelů a nositelek raději dávno změnila. Často poté, co zjistili, že se jedná o zkratku dom-econ, tedy „Domestic Economics“, ekonomika domácnosti. V podstatě tedy doslovný název populárního kurzu pro ženy provozovaný Cornellovou univerzitou ve státě New York.
Příjmení prakticky definovalo dítě sirotka jako subjekt veřejné výuky, deklasovalo jej na pouhou pomůcku, názorný exponát. Což asi nositelům příjmení na sebevědomí v následujících letech života nepřidávalo. Podobně na tom byly i děti ze Státní univerzity v Illinois. Jejich příjmení North a South totiž naznačovala, v jaké ze dvou budov jeslí v kampusu byly odchovávány.
Otázky spojené s dávnou minulostí, pátrání po osudech jejich skutečných rodičů zůstaly těmto chovancům zapovězeny i v dospělosti. Instantní adopční jméno z univerzity totiž překrylo v záznamech často tu poslední stopu, kterou mohli o svém původu mít. Místo toho získávali příjmení jako Heda (Home Economics Departments), Homec (Home-Economics), v Nebrasce pak Homah (Home Management House), na Státní univerzitě v Iowě Wildebrant (podle hlavní vedoucí kurzů pro ženy, paní Mabel Walker Wildebrantové). A na škole v Maine si mohly pojmenovat děti podle vlastní chuti frekventantky jednotlivých kurzů.
Jenže živé učební pomůcky mohly ztratit mnohem víc.
Těžko změřitelná újma
Magdaleniny prádelny: církevní peklo pro ženy, které byly příliš jiné |
Často diskutovaným, i když argumenty tvrdých dat zatím nedostatečně doloženým problémem je otázka narušené mentality univerzitních sirotků. Proč ta nejasnost? Dílem proto, že každá škola, kurz nebo seminář péče o domácnost a děti byl koncipován trochu odlišně. Někde se studentky střídaly u jednoho nemluvněte v tříhodinových cyklech, jinde po osmi hodinách, deseti dnech nebo několika týdnech. Rotace „školních matek“, jejich počet na jedno dítě a čas strávený s dítětem mohly rozvíjející se psychiku dětí silně ovlivnit, ale různě.
Děti, které prožívaly navázání kontaktu a jeho opakovanou ztrátu v delším časovém rozpětí, mohly být poznamenány jinak než ty, u nichž se střídaly studentky v kratších intervalech. Ty, jimž se na směny věnovaly skupiny žaček, mohly být formovány jinak než ty, které byly vystaveny intimnějšímu vztahu, byť i tak časově omezenému, s jednou „matkou“.
Společným rysem těchto chovanců teoreticky mohla být neschopnost navázat hlubší, trvalejší vztah k jakémukoli člověku. Absence citového přilnutí se však již těžko exaktně zkoumá, dnes dávno dospělé „děti na zkoušku“ se ke své minulosti většinou nehlásí. Takže vlastně pořád nevíme, co bylo pro dětskou psychiku lepší nebo horší řešení.
Zapomenout nesmíme ani na to, že poté, co univerzitou adoptované nebo zapůjčené děti odrostly původnímu účelu, po třiceti týdnech nebo dvou letech, zamířily zpět do sirotčinců. Kde se jim nevěnoval nikdo.
Výhody univerzitní péče
Přesto se nedá říct, že by děti na zkoušku svým pobytem na univerzitní půdě pouze tratily. Úroveň ústavní péče v sirotčincích byla povšechně žalostná a většina adoptovaných dětí zařazených do programu praktické výuky byla zpočátku kriticky podvyživená. V rámci výuky se jejich stav rapidně zlepšil, protože byly krmeny pravidelně a vydatně a starost o ně byla až komfortní. I když nebyla motivována citem a starostmi milující matky, ale spíše obavou studujících žen o možné špatné hodnocení. Plačící dítě s kolikou, nachlazené, s úbytkem váhy nebo opruzeninami, to vše vedlo k nedostatečným v indexu.
Do sirotčinců zpět navrácené děti na zkoušku pak prokazatelně získaly „výhodu“ v tom, že byly častěji odebírány k adopci dalšími náhradními rodiči. Působily prostě zdravěji a víc v kondici než jejich zanedbaní a neperspektivní vrstevníci. A navíc se s jejich „odchováním“ pojila legenda o tom, že k péči o ně byly využívány ty nejmodernější známé přístupy.
S postupujícím časem však přibývalo kritiky, stížností. Argumentovalo se například tím, že rozhodně není přirozeným uspořádáním věcí, aby kojenci podávalo lahvičku se sunarem dvanáct párů rukou. A s postupujícím zrovnoprávňováním žen a jejich širším přístupem ke skutečnému vzdělání navíc zájem o školy rodinné výchovy upadal. Program dětí na zkoušku definitivně zanikl k roku 1969, stal se jen podivnou kapitolou z minulosti prestižních univerzit. Minulosti, na kterou nikdo zrovna rád nevzpomíná.