Vaše prvotina Sedm let v Africe mně vyrazila dech. Koukám, že jste se rozhodl v dráze spisovatele pokračovat. Co vás k tomu motivovalo?
Možná to budete znát i z vaší profese... Když se něčemu věnujete několik let, píšete a dáváte to dohromady, přijde chvíle, kdy je to najednou hotové, vytištěné a začne si to žít vlastním životem. Najednou jste jakoby prázdný. Mluvil jsem o tom s kamarádkou, která je shodou okolností lékařka, a ta se zasmála a řekla mi, že mám klasickou poporodní depresi. A že jediné, co mě z toho vytáhne, je, když budu mít i další děti.
Dal jsem na ni, sedl opět k počítači a napsal takovou útlou knihu afrických přísloví, moudrostí a různých rčení pod názvem Kalangu. Ta už sice před časem také vyšla, ale protože covidový lockdown stále přetrvával, vrhl jsem se na tenhle nápad, co jsem měl v hlavě už řadu let. Udělat knižní rozhovor s dalšími úspěšnými lidmi, kteří mají podobné kořeny jako já.
Když jste kvůli svému vzhledu neustále středem pozornosti, zprvu se potýkáte s něčím, co nedokážete uchopit. Postupně se s ní ale naučíte pracovat a dokážete to zaměřit, takže to bude pro vás výhodou.
