Poklidně, se sklopenýma očima, tichým hlasem, odpovídá na otázky. Jiří Prskavec je netypický zlatý medailista. Obvinit ho však z nedostatku sebevědomí, to by byla chyba. V drobném těle se skrývá klidná síla, kterou jen tak něco nedostane do úzkých.
Když jsem se chystal na rozhovor, marně jsem u vás hledal nějaké průšvihy, kontroverze, problémy... Váš život mi přijde jako pohádka, je to opravdu tak?
Asi ano. Nikdy jsem neměl žádný průšvih a vyhýbal jsem se konfliktům. Jen jsem se zastával slabších.
Vy jste byl ten „silnější“? Vždyť máte sotva 170 centimetrů.
Pravda je, že dnes nepatřím k velikánům. Ale na základní škole to tak nebylo, jen mě potom všichni přerostli. Ale možná díky tomu neumím být agresivní, vše řeším asertivně, slovně. Nemám spory, lepší je vždy hledat chyby u sebe.
Popral jste se někdy?
Jednou jsem dostal facku.
To byl váš největší fyzický konflikt v životě?
Asi ano. Zamlada jsme šli ze zábavy, kolem procházela nějaká parta, a připitý kamarád měl hloupé řeči. Nenechali si to líbit, my kamaráda neopustili a už jsem jednu měl.
Ani ve škole jste se nikdy nepral? Vždyť jste se zastával těch malých, slabších spolužáků.
Stačilo slovně. Vždyť bych se ani prát neuměl. Asi bych dostal a lehl bych. Ale jak říkám, konflikty neuznávám. S někým jsem horší kamarád, s někým lepší, ale každého beru, jaký je, a respektuju ho.
A když vás někdo něčím opravdu naštve?
Zanevřu na něj.
Od osmi na kanále
Ve sportu se však musíte rvát a jde vám to. V kolika letech jste začal s vodním slalomem?
V Troji na kanále jsem vlastně vyrostl, taťka byl trenér, takže jsem si tam odmalička chodil hrát. V osmi letech jsem začal sám jezdit a od té doby jsem v lodi v podstatě denně.
Ve sportu jste ale potřeboval ostré lokty...
Ani ne. Jak mě trénoval táta, měl jsem kolem sebe o hodně starší kluky. Když se to potom vyrovnalo, bylo mi už dvacet. To už jsou všichni většinou v klidu. Samozřejmě, když jsme dva měsíce na soustředění na jednom ubytování, nějaká ponorka přijde. Já mám ale štěstí, že mi nevadí být sám.
Teď úplně nevím, jak to s tím souvisí.
Že tam byly roztržky mezi jinými, ale já se jich neúčastnil. Byl jsem zavřený na pokoji. Teď už cestuji s rodinou, ale probíhá to stejně, když je potřeba, jdu na pokoj a jsem chvíli sám.
Pokud tomu dobře rozumím, vy se ani nemusíte uklidňovat, pracovat s psychikou. Jako byste se s tímto přístupem narodil.
Myslím, že to je vrozené. Náš malý Jiříček má teď dva roky a je trošičku po mně. Máma mi popisovala, že jsem přišel na hřiště s hračkami, děti mi je rozebraly a mně to bylo jedno. Malý to má podobné, není potřeba řešit hračky... V životě jsou důležité a nedůležité věci. Důležité jsou rodina a sport. Kdyby mi někdo sáhl na vybavení, tak bych asi uměl být hodně nepříjemný. Ale to se mi ještě nestalo.
Hračky jste tedy půjčoval, ale loď a pádlo nedáte?
Pádla se nepůjčují. Loď bych asi někomu šikovnému půjčil, ale pádlo ne. A záleží kde, v Troji je to v klidu, ale na Lipně pod přehradou, kde také jezdíme, je hodně kamenů, tam asi ne. Ale teď si vzpomínám, že umím také být hodně nepříjemný. Když se nevyspím, není to se mnou lehké.
Proboha. To je přece normální!
Ne, opravdu. Když jsem odpočinutý, vyspalý, dodržuju naučený režim, chodím spát v 10 a vstávám v 7.30, jsem úplně v pohodě. Ale jak mi do toho přijdou nějaké akce mimo trénink, je se mnou k nevydržení. V tomto mám rezervy. Tělo dostává v tréninku obrovský zápřah, a když si neodpočinu, nezůstane ani psychická energie.
A jak se to projevuje. Třeba nadáváte?
To ne. Ale jsem takový vzpurný, chytám se různých slovíček. Není to se mnou v tu chvíli lehké.
Velký kamarád
Od zisku zlaté medaile v Tokiu uplynuly přibližně dva měsíce. Jak moc vám titul změnil život? Došlo k nějakým zásadním změnám?
Třeba nemůžu jen tak jít do hospody. Musím si vzít kapuci, abych mohl být inkognito. Vždy jsem si pochvaloval, že jsem malý a lidi mě neregistrují, ale to už neplatí. Zlato je prostě víc vidět než bronz z Ria. Na druhou stranu, není to žádná tragédie, třeba Lukáš Krpálek to má těžší, když spolu někam jdeme, poznává ho úplně každý.
Jak jste se dali dohromady?
Před pěti lety na olympiádě v Riu jsem získal bronz a on den po mně vyhrál zlato. Slavili jsme spolu a potom se vídali na všech těch akcích pro olympioniky. Zjistili jsme, že si lidsky sedíme.
Lukáš Krpálek a Jiří Prskavec (vpravo)
Takže se vídáte často?
Ano, navštěvujeme se s rodinami. Potom někdy vyrážíme na běžky a furt mě straší, že mě vezme rybařit. Nikdy jsem to nezkusil, tak možná zajdu.
S Lukášem jsem kdysi dělal rozhovor a přijde mi, že jste si povahově dost podobní.
Také si to myslím. A možná proto si rozumíme, máme podobný pohled na život.
Spokojený otec Novomanželé Tereza a Jiří Prskavcovi se synem S manželkou Terezou seznámil Jiřího Prskavce tréninkový parťák Ondřej Cvikl, od roku 2015 tvoří pár. Brali se před dvěma lety a jsou šťastnými rodiči dvou synů. „Svatba byla plánovaná, protože jsme oba chtěli. Jiříček na to neměl vliv, naopak jsme kvůli němu sňatek o půl roku odsouvali,“ říká k tomu český reprezentant. Sympatická Tereza je copywriterkou a dělá PR, pracuje pro české vodní slalomáře. „Je skvělé, že spolu cestujeme na závody, stará se o náš tým a myslím, že ji to baví. Ale měla v plánu něco trochu jiného, obětovala se pro mě. Až skončím kariéru, chci jí dát možnost, aby se také ona mohla realizovat,“ říká Jiří. |
Nicméně, když si představím, jak spolu vcházíte do baru, jste trochu bizarní dvojka...
Je to tak, malej a velkej. Lukáš měl na olympiádě 111 kilo a měří 198 centimetrů, já mám 67 a 172. Ale alespoň upoutáme pozornost.
Přibylo vám po Tokiu mediálních povinností?
Ano, ale s manželkou jsme tušili, že teď přijde období, kdy o mě bude větší zájem a že to musíme zvládnout. Naštěstí šlo všechno přes manažera, který navíc komunikoval s manželkou, takže jsem měl po olympiádě i dny, kdy jsem pouze odpočíval, a dokonce měl vypnutý telefon.
Souvisí s vaším závoděním nějaké povinnosti, které vám nejsou úplně po chuti?
Nejtěžší jsou rozhovory po prohraných závodech. To se mi nechce odpovídat vůbec na nic. A před Tokiem nebylo moc příjemné, když jsem pokaždé dostal stejnou otázku: Jestli přivezu zlato. Náš sport je hodně specifický. Vím, že jsem na tom skvěle, ale netuším, jak jsou na tom ostatní.
Osobně jsem obdivoval, jak jste se s jízdami v Tokiu popral. Byl jste trochu jako Hamilton ve formuli 1. Je těžší vyhrát z pozice favorita, když všichni soupeři jdou po vás?
Rozhodně, jednodušší je překvapit. Velké očekávání může hodně lidí srazit. Navíc tam bylo extrémní vedro, museli jsme dodržovat všechna pravidla, nikam jsme nesměli, šest dní mi bylo dost špatně... Naprosto jsem rozuměl Simone Bilesové (legendární americká gymnastka, která v Tokiu kvůli psychickým problémům nenastoupila do finále jednotlivců, pozn. red.), která vynechala nějaké disciplíny, protože u nich jde o život, a když člověk není v pohodě, je to nebezpečné.
Ale pro fanoušky to byl šokující, nečekaný moment. Čtyřnásobná olympijská vítězka nezvládla psychický tlak soutěže a těsně před závodem se rozhodla nenastoupit.
Já tomu z pozice závodníka rozumím. Že vynechá nějakou část, na kterou si nevěří. Navíc nechtěla pokazit výsledek týmu, což zcela chápu, já bych nemohl dělat týmový sport.
Jste ve svém oboru nejlepší na světě a bojíte se, abyste nepokazil závod někomu dalšímu?
Bylo by to pro mě hrozně těžké. Když jsem sám, dovolím si riskovat, ale v týmu bych to mohl pokazit ostatním. Proto bych v týmovém sportu nebyl nikdy dost dobrý, byl bych příliš opatrný.
Ve vodním slalomu jezdíte hlídky, tam jedete v týmu, ne?
Ale to není olympijský sport, tlak je mnohem menší.
Na příští olympiádě se pojede nová disciplína, extrémní slalom, kontaktní boj na divoké vodě, na tu se chystáte?
Asi ano. Ale je to úplně nová věc, ještě se ladí pravidla. Kontakt by měl být spíš menší, jen bourání loděmi, pádlama se tam řezat nebudeme. Ale nějaké střety tam být musí, jinak by se nedalo předjíždět.
Patří vůbec taková disciplína do vodního slalomu?
Ne. Je to nový sport, slalom cross. Ten sport má poměrně dlouhou tradici, jezdí se v rámci extrémních závodů na hodně těžké vodě, takže do vodního slalomu nepatří. Ale věřím, že časem se to vymyslí, aby zapadl i u nás.
Špatný trenér
Měl jste někdy v kariéře velkou krizi?
Hodně skleslý jsem byl po mistrovství světa v Americe 2014. Tehdy jsem ještě neměl moc medailí a cítil jsem, že mám velkou šanci, a pokazil jsem to. Ale byl to impulz, abych si konečně našel novější typ lodě, jako měli soupeři. To jsem udělal a hned následující šampionát v roce 2015 vyhrál.
Až jednou opravdu skončíte a nebude závodit, kde se vidíte?
Asi stále u divoké vody. Ale nevím, zdali jako trenér. Myslím si, že jako úspěšný kajakář bych nemusel být dobrý trenér.
Kajakář Jiří Prskavec vybojoval pro českou olympijskou výpravu v Tokiu druhou zlatou medaili! Do finále závodu vodních slalomářů vstoupil jako úplně poslední a suverénně vyhrál s náskokem 3,22 sekundy před Slovákem Grigarem. (30. července 2021)
Proč byste nebyl dobrý trenér?
Nepřinášel bych závodníkům radost, mohl bych na ně mít přehnaně velké nároky. Celkově to vidím jako problém hodně úspěšných sportovců, mám za sebou nějaké prohry, ale nikdy jsem si neprošel obdobím, kdy by se mi dlouhodobě nedařilo, a nevím, zdali bych si s tím poradil u svých závodníků. Studuju kondičního specialistu na Palestře (Vysoká škola tělesné výchovy a sportu, pozn. red.), ještě si budu dělat specializaci pro vodní slalom a uvidíme, jestli to bude správná cesta.
Máte někdy z něčeho strach?
Spíš respekt, z vody. Člověk se musí obávat, jinak k ní nepřistoupí s potřebnou pokorou a voda mu to dá sežrat.
Jste nominován na titul Esquire Man. Co podle vás v dnešní době definuje muže?
Jsem celkem staromódní, takže podle mě se pravý muž musí dokázat postarat o rodinu. A být oporou manželce. Se mnou to má Terezka těžké, můj sport určuje celý náš život, kdy můžeme jet na dovolenou, kdy jsme mohli mít svatbu a podobně. Snažím se jí to vynahradit po sezoně.
Pravý muž... Dokázal byste říct jedno jméno, ke komu vzhlížíte?
Karel Gott. Přestože byl ohromná hvězda, v Česku největší, ke každému přistupoval stejně, nikdy nikoho neodmítl a nezaregistroval jsem jediný okamžik, kdy by na něj třeba útočil bulvár. Proto jsem si ho vážil, lidí jako on je hrozně málo.
