Okolí velšského městečka Merthyr Tydfil nikdy nepatřilo k nejzámožnějším lokalitám Velké Británie, a proto by se novinky o nalezení ložisek uhlí v nedalekém údolí říčky Taff z roku 1860 daly interpretovat jako dobré zprávy. Minimálně pro zdejší chřadnoucí ocelárenský průmysl, hlavního chlebodárce v regionu, tehdy ještě silně závislého na dovozu procesního topiva odjinud. Příhodná blízkost uhlí totiž nesla příslib nižších výrobních nákladů, a tedy snad i vyšších mezd zaměstnancům sléváren a hutí.
Tato optimistická představa prosperity pochopitelně nedošla svého naplnění. Jediné, co se do dalších let změnilo, bylo údolí řeky Taff. A s ním i dějiště tragického příběhu, Aberfan.
Dostat se k bohatství stálo víc, než se čekalo
Aberfan? Nepatrné velšské sídlo, usazené v říčním údolí, které se kdysi stěží mohlo dostat do map nepodrobného měřítka. V časech předcházejících těžbě uhlí totiž mělo podobu řady stodol a ohrad podél kamenité cesty, dvou zemědělských usedlostí a jedné jediné krčmy, kterou pro její přístupné ceny vyhledávali farmáři z okolí a lodivodi z říční plavby.
V šedesátých letech předminulého století pak zažilo nebývalý rozvoj, počet zdejších obyvatel se k roku 1869 rozšířil na pět tisíc. Šéfmanažer celého důlního podniku John Nixon se mohl před svými obchodními partnery a investory pochlubit, že v jeho Merthyr Vale Colliery dělá pod zemí ve dvou dolech 1 990 mužů a chlapců a dalších 233 zaměstnanců má na povrchu. Přesto byl kapacitně postačující těžbu uhlí schopen rozjet až o šest let později.
Elektrizujícím slibům geologů a prospektorů navzdory se totiž vydatná uhelná ložiska u Aberfanu nacházela skutečně hluboko a horníci museli za černým zlatem sfárat až na úroveň 495 metrů. Bylo to extrémně nákladné, stejně jako celá infrastruktura těžby, přeložení koryta říčky Taff, úprava napojení říčního kanálu Glamorganshire pro splavnění uhlí a stavba železnice.
Není divu, že se prostor pro úspory hledal všude. V co nejprostších stavbách barákových kolonií pro horníky, doslova nalepených na důlní areál nebo v těsné blízkosti výsypek, obřích hald hlušiny usazených nad Aberfanem. Na životech dělníků se šetřilo. A jiné priority měly plány pana kapitalisty i poté.
Město mezitím utěšeně rostlo. Vzniklo tu devět kaplí, kostelů a modliteben. Pětice hotelů a desítka hospod. Řeznictví, zelinář, krejčí, banka, kino, knihovna. Železniční stanice, vodovodní řad, dvě školy pro děti zaměstnanců dolů. Život tu nebyl zrovna snadný nebo radostný, ale horníci si zase tolik nestěžovali. Během první i druhé světové války měli jako jedni z mála v Británii jistotu, že nemusí mašírovat na frontu. Jejich boj za vítězství se vedl na povrch vyzvednutými tunami uhlí.
A že to bylo nějakého uhlí. Včetně konkurenční třicítky dalších malých dolů, rozesetých doširoka podél říčky Taff a Aberfanu, se zdejší každoroční produkce blížila 257 tisícovkám tun. Nebyl to zrovna národní rekord, ale vcelku slušný průměr ano.
Bezpečnější důl neznamená bezpečnější život
Rizika práce v dolech byla nemalá, úmrtí v jámách a šachtách se v oblasti počítaly na desítky ročně. Relativní zlepšení po stránce bezpečnosti práce přinesl rok 1947, kdy se i aberfanská Merthyr Vale Colliery stala součástí konglomerátu těžařských společností, dozorovaných Národní radou pro uhlí (NCB). Znamenalo to zásadní změny, definitivní konec dětské práce, elektrifikaci šachet, povinnost nosit ochranné helmy pro všechny horníky, i drobnosti, například že tu horníkům v pracovních mantlech v trafice neprodali obyčejné sirky. To aby je snad náhodou nenapadlo vzít si je s sebou na šichtu.
Hillsborough: policie vinila chuligány, ale smrt 96 fanoušků způsobila ona Mlátili prý zdravotníky, močili na policisty, okrádali zemřelé. Policie líčila fanoušky Liverpoolu ze zápasu 15. dubna 1989 v Hillsborough jako zvířata. Nejen to, obviňovala je ze smrti 96 jejich druhů, kteří se umačkali na tribuně. K promyšleným lžím, jichž se držela 27 let, měla dobrý důvod. Za hromadnou smrt totiž mohla ona sama. |
Po přepadovkách inspektorů z vedení, školeních a tisících rozdaných brožurek pracovních nehod pod zemí ubylo, byť tedy s postupující mechanizací také průběžně ubývalo i horníků. Jenže na zemském povrchu se situace obdobně nelepšila.
Šlo o to, že zasídlený Aberfan byl nevhodně usazen do krajiny, která se důlní činností vytrvale a radikálně proměňovala. Mezi lety 1952 až 1965 přišla jedenáctkrát velká voda, která se prohnala v místech někdejšího koryta řeky Taff. A působila nemalé škody. Svahy, zatížené uměle navršenými haldami, byly nacucané vodou jako houba, terén v okolí byl neustále rozbahněný. A typicky velšské, vytrvale deštivé počasí, tomu jen nahrávalo.
Tohle však byly starosti, o nichž pánové z ředitelství NCB v Bretby a Londýně slyšet nepotřebovali. Jejich posláním byla správa uhelných dolů a těžařské infrastruktury, ne potíže nějaké přerostlé velšské vesnice. Přesněji, v jejich gesci bylo 958 dolů celkem 800 společností, stovka továren a elektráren, 140 tisíc nemovitostí, 200 tisíc akrů půdy, stovky kilometrů železnic, 800 tisíc zaměstnanců a 200 milionů tun uhlí ročně. Řešili efektivitu těžby, naskladnění zásob, distribuci, odhad ložisek a geologické průzkumy. V tomto kontextu se pro ně stížnosti obyvatel z Aberfanu jevily jen coby jakýsi bílý šum na pozadí.
Varování? Bylo jich víc než dost
Jenže výtky místních byly opodstatněné. Domy v Aberfanu byly větší měrou usazené do svahů, jejichž vrcholkem jsou každodenně se rozrůstající haldy. A ty tu a tam skutečně umí sjet po rozbředlé půdě jako lavina dolů a strhnout všechno, co jim stojí v cestě. Místní si pamatovali na listopad roku 1944, kdy z jedné takové haldy sjela masa vytěžené zeminy o 490 metrů níž a pohřbila dva domy ve stráni. Naštěstí v nich zrovna nikdo nebyl. Jako praktická ukázka a předzvěst možného rizika to bylo víc než dostačující. Obdobných výsypek přitom bylo v těsném okolí zasídlení sedm, dohromady ve svém objemu nesly přes dva miliony kubíků zeminy/hlušiny.
Místní také dobře věděli, že haldy číslo čtyři, pět a sedm byly usazeny na někdejších prameništích. Číslo čtyři, které o sobě dala vědět už ve čtyřicátých letech, bylo obzvlášť nepříjemné. Podle map z roku 1874 byla halda vytvořena na bažinaté půdě mezi koryty dvou potoků. Na její stabilitu moc nesázeli ani důlní geologové. Obávali se, že hlušina se na podmáčené haldě může chovat podobně jako tekutý písek.
Na jejich doporučení pak pod haldou vznikla drenáž, ale dál už se o možných komplikacích oficiálně nemluvilo. Stížností tím rozhodně neubylo. Kónické výsypky, i ty aktuálně již nevyužívané, totiž uměly po dešti „ztratit“ i dva metry ze své výšky, případně se sesunout o desítky metrů.
Katastrofa jednou musela přijít
V srpnu 1963 se obrací důlní odborníci z Merthyr Vale Colliery na NCB a ve své zprávě se rozepisují o možném nebezpečí. O rok později píše NCB radní z Aberfanu, aby dala najevo obavy o sesuvy. V lednu 1965 sepisují místní lidé petici, nečinností NCB jsou rozhořčení. Konkrétním problémem je pro ně halda číslo sedm, která se pozvolna sune přímo k areálu základní školy Pantlgas. Halda je 34 metrů vysoká, tvoří ji 227 tisíc kubíků zeminy a přibližně 23 tisíc kubíků přetěžené hlušiny. Na žádný z těchto dopisů nebo výtek NCB nezareaguje.
Říjen roku 1966 byl přitom nebývale deštivý. I na velšské poměry. V Aberfanu napršelo v rozmezí tří týdnů okolo 170 milimetrů srážek. V důsledku toho se „vrcholek“ výsypky číslo sedm propadl o tři metry a pod kolejemi navážky se vytvořuk hluboký kráter. Zaměstnanci provozu si ho všimli 21. října, o půl osmé ráno. Zamířili k předákovi, aby zastavil práce a zavolal dolů do města. Telefon však nefungoval.
Dole se zatím město probouzelo do deštivého dne, v místní škole však bylo veselo, učitelé se loučili s žáky, které čekaly podzimní prázdniny. Většina z nich se jich však nedočkala. Po zvonění a přestávce, přibližně v 9:15, se totiž utrhla ohromná masa vodou nasáklého svahu z výsypky číslo sedm, bylo to na 150 tisíc tun zeminy, bahna, důlního odpadu, a rychlostí okolo 30 kilometrů v hodině vyrazila k Aberfanu.
Od žáků ve třídách ji dělilo pouhých 640 metrů, takže ke školním budovám dorazila v mžiku. Čelo laviny, nebo spíše morény kamenů, bahna a suti, mělo v nejvyšším bodě devět metrů výšky. Nebylo nic, co by jí mohlo být překážkou. Okamžitě překryla školní areál a několik farem v okolí. Pak překonala řeku, násep kolejí a vyhřezla do města, kde srovnala se zemí dalších 19 domů.
Přehrazená řeka okamžitě začala sytit zeminu další vodou, lavina kvůli tomu ztěžkla. Celým Aberfanem proběhla v důsledku sesuvu zemětřasná vlna, ohlušující rachot pak vystřídalo děsivé ticho. Záchranné akce se rozběhly prakticky hned. Ale koho zachraňovat? Těla raněných, mrtvých i umírajících ležela pod metry mokré hlíny. Přeživší, hlavně rodiče školních dětí se okamžitě vrhali do hromad, často holýma rukama se pokoušeli probít k troskám. Povětšinou marně.
Zachráněno nakonec bude jen 34 dětí. Dalších 116, mladších deseti let, pod závalem zahynulo. S nimi pět učitelů a dalších třiadvacet obyvatel velšského důlního města.
Nerovné urovnání a přetrvávající bolest
A pak vrchnost truchlila. Jenže vyhlášený mimořádný den celonárodního smutku, projevy politiků o největší ztrátě na civilních životech od války ani hodně opožděná návštěva královny v Aberfanu však nemohly zastřít, že tragédii se dalo zabránit a předcházet.
Národní rada pro uhlí si sypala popel na hlavu, slibovala odškodnění pozůstalým, nabízela rezignaci svého ředitele. Rozběhlo se komplikované vyšetřování, kterému vydatně sekundoval tisk. Úloha médií však byla přinejmenším kontroverzní. Prosperovala z toho, že jim až bulvární líčení katastrofy evidentně zvyšovalo náklad. Jenže londýnské noviny informovaly o události v dost jiném tónu než velšské. V metropoli měli jasno, za aberfanskou nehodu mohou přírodní živly. Velšký tisk viděl jednoznačného viníka v NCB, jenže to se Londýňané nedovědí, velšské noviny v Londýně rázem přestanou být k sehnání. Jejich prodej podléhal státní cenzuře.
Kdo za tragédii mohl? Dokázat to měl soudní proces, který se vlekl pět měsíců. Jen výslechy 136 svědků zabraly 76 dní a předloženo bylo 300 dílčích posudků a dokumentů. Jenže verdikt soudu přeživším příliš satisfakce nepřinesl. „Vinu za katastrofu nese Národní rada pro uhlí,“ potvrdil soudce Lord Robens. „A tuto vinu, i když v různé míře, sdílí jak její ústředí, tak i její Jihozápadní divizní rada a někteří jednotlivci. Právní odpovědnost NCB za náhradu škod, ublížení na zdraví a smrtelných nehod je nesporná. Na vině však byla především ignorance, neschopnost a naprosté selhání komunikace.“
Jinými slovy, státem spoluvlastněný konglomerát dostal možnost se ze svého pochybení s tragickými následky vyplatit. Velmi lacině vyplatit. Koncern s ročními miliardovými obraty to přišlo na pouhý milion a půl liber. Které navíc do aberfanského fondu vyplácel pozůstalým postupně. Až do roku 1997. První splátka za neštěstí přitom činila 50 liber na osobu. Zhruba dvoutýdenní plat aberfanského horníka.
