Robustní tělesná konstituce, chráněná silnou chlupatou kůží, dva metry výšky v plecích, čtyři metry délky. Srstnatý nosorožec nebyl žádným drobečkem a navzdory své obligátní býložravosti uměl být lidem zatraceně nepříjemným protivníkem.
Když se proti vám tato masa vážící pět tun rozběhla padesátikilometrovou rychlostí, popuzena například tím, že jste se ji pokusili proklát oštěpem, připomínal střet pěstní souboj člověka s rozjetou dodávkou. Pravěký lovec duel nemohl ustát, skončil by povalený, zadupaný, rozšlapaný na kaši.
Přesto pralidé ona monstra lovili, a to s poměrně vysokou úspěšností. Jejich kořistí se stávali i mamuti a mastodonti a další desítky druhů býložravých spásačů, zástupců pleistocenní megafauny, nejrůznějších variací na bizony. Obecně tedy zvířata mnohatunová, která v časech před řekněme 100 tisíci lety překonávala lidské lovce počty, silou, hmotností i rychlostí. Zvířata, která byla schopná například svou koordinovanou obranou odolávat i tehdejším strašlivým predátorům, šavlozubým šelmám a jeskynním medvědům. Lidem přesto podléhala.
Otázka, jak to pravěcí lovci dokázali, je zcela na místě. Vědci na ni dosud odpovídali odkazem na nejefektivnější nástroj k zabíjení, výkonný mozek našich předchůdců. Dnes upřesňují, že si pravěcí lovci vypomáhali přírodními jedy.
Na začátku byl boj zblízka
Valentina Borgia, v současnosti jedna z vedoucích osobností McDonaldova institutu pro archeologický výzkum Univerzity v Cambridgi, se k tématu jedů využívaných při pravěkém lovu dostala nepřímou cestou. Ještě během své obhajoby doktorátu z archeologie na univerzitě v Sienně, kde provedla důsledné zhodnocení potenciálu pravěkých zbraní. Nástroje určené k zabíjení zvěře totiž stejně jako jejich někdejší uživatelé prodělaly dlouhou evoluci a změna designu se silně promítla i do podoby lovu.
Když to hodně zkrátíme, pravěká historie lovu začíná masivním oštěpem, zbraní určenou k bodání. Dlouhé ratiště a naostřený hrot fungovaly perfektně, penetrační schopnost byla maximální. Mělo to však háček. Užívat takový nástroj dovedl jen opravdu mimořádně schopný lovec.
Jen ten se dokázal připlížit ke kořisti doslova na dotek. Musel být zkušený a statečný, enormně silný, aby smrtící ránu zasadil. A rychlý a mrštný, aby se vyvaroval naznačeného scénáře o pěstním souboji s dodávkou. Jeho zbraň limitovala šance na to, že by se k obezřetnému tvoru mohlo nepozorovaně připlížit více lovců. Musel to zvládnout jeden, sám. A jakékoliv selhání bylo většinou vykoupeno smrtí, takže šance na postupné pilování techniky a její zdokonalování byly minimální. Lov tímto způsobem si žádal expertně disponovaného lovce, kterých žádná skupina pralidí neměla nadbytek.
Proto se změnila podoba lovu i oštěpu. Ze zbraně bodné na vrhací.
Zabíjení na dálku je bezpečnější
Vylehčení a hlavně vyvážení konstrukce, důmyslnější provedení hrotu umožnilo metat oštěpy na efektivní vzdálenost asi šesti metrů. Co to znamenalo v praxi? Že se k jednomu zvířeti teoreticky mohlo připlížit vícero lovců a zasadit větší počet ran. Zvyšovalo to šance na úspěch. A lovci už nemuseli být tak dokonalí jako ti bodající, protože dostat se ke kořisti na šest metrů bylo snazší než do jeho těsné blízkosti.
Kromě toho, že se na lovu mohlo začít podílet vícero jedinců, zvyšoval odstup od kořisti vlastní šanci na přežití v případě neúspěchu, dával jim možnost se v lovu postupně zdokonalovat. Proto šel vývoj touto cestou dál. Až k atlatlům, vrhačům oštěpů. Fungovaly na principu páky, byly prodloužením lovcovy ruky, silně zvyšovaly rychlost a dostřel oštěpu.
První zbraň hromadného ničení
S pomocí vrhače dokázal lovec vypálit oštěp na efektivní vzdálenost až 40 metrů. Zařízení násobilo sílu svého uživatele, který už vlastně nemusel být expertem v plížení. Po zácviku mohli s atlatlem lovit sotva odrostlí chlapci a zapojit se mohl klidně celý kmen.
Mechanismus to byl vpravdě revoluční, něco jako první pravěká zbraň hromadného ničení, překonávající dostřelem a efektem první luky. I tady ovšem fungoval technologický trade-off, směna pozitiv a negativ. Zabíjení z dálky, příhodně eliminující hrozbu fyzické konfrontace s kořistí, bylo vykoupeno nízkou přesností. Bizona sice neminete, ale už zcela nekontrolujete, kam přesně jej zasáhnete. A mnohem kritičtějším faktorem byla podle Borgiové především velmi nízká penetrační schopnost.
Oživíme mamuta, plánují vědci. Bude to jen slon s chlupy, zní kritika Po čtyřech tisícovkách let by mohly opět otřásat zemí dunivé kroky vyhynulého monstra. Je to nápad jako z Jurského parku, americká firma plánuje oživit mamuta. Ne pro senzaci, má pomoci ekosystému tundry. Kritici reagují jak skepsí, tak ekologickými a etickými pochybami. |
Oštěp v patřičném uzpůsobení pro atlal připomíná spíše obří párátko, jehož hrot byl dlouhou tenkou kamennou špičkou, naostřeným kusem kosti. Něco, co spíš škrábne, zraní. Zabodne se pod zvířecí zbroj ze srsti, kůže a tuku, ale k životně důležitým orgánům nepronikne a rychlý kolaps kořisti nezpůsobí. Rychlý skon zvířete, který způsobují šípy vystřelené z luku a šipky z kuší kritickým zásahem do důležitých bodů kardiovaskulárního systému, což má za následek rapidní pokles krevního tlaku a ztrátu vědomí, je přitom pro efektivní lov nezbytností. Pokud zvíře dokáže v předsmrtné agónii v poslední hodině odběhnout o kilometry dál, lovci už mají jen malé šance dohledat ho. Aby se zabránilo rozkladným procesům, kontaminaci, infekci, je třeba začít maso zpracovávat do tří až pěti hodin po skonu zvířete.
Doklad máme stále před očima
Lov s pomocí vrhačů oštěpů to bohužel, na rozdíl od primitivních bodných oštěpů a pozdějších luků, garantovat nedokázal. Podle Borgiové musel tedy design zbraně ukrývat něco navíc. Nebyla přitom jediná, kdo uvažoval oním směrem, už od 90. let se v archeologii množily hlasy, podle nichž o fungování vrhačů nevíme všechno. Odpověď na to, jak mohly fungovat, přitom ležela badatelům přímo před očima. Kde?
U tradičních společenství lovců a sběračů, která dnes technologicky setrvávají na úrovni doby kamenné. Takových kmenů a komunit je dnes už pomálu, ale kulturní antropologové prakticky u všech nacházejí jeden nápadně shodný rys. Své nedokonalé zbraně pro lov zdokonalují přírodním jedem. V Africe pracují s výtažky z rostlin rodů akokantera a krutikvět, v Amazonii zase nedá kmen Janomamů dopustit na kurare, jehož základem je výtažek z rostlin kulčiba. Severoasijské komunity dodnes využívají oměj, v Malajsii je vítaným pomocníkem každého lovce výtažek ze stromu ančar jedovatý. Zrovna k jeho použití se váže i názorná říkanka. Dá se přeložit jako: „Sedm nahoru, osm dolů a devět už bez života.“ Zvíře po zásahu šipkou s tímto jedem na útěku před lovcem učiní sedm kroků do svahu, pak zavrávorá a učiní osm kroků nazpět. A to je vše.
Jed je nejspolehlivější řešení
„Použití jedů dává naprostý smysl, je to efektivní a ekonomické. A bylo tomu tak i dříve,“ říká Borgia. Paleolitické zbraně s kamennými a ostřenými hroty neměly samy o sobě takovou sílu, aby dokázaly zabít nebo znehybnit velká rychlonohá zvířata jako losy nebo jeleny. Ale když je lovci vylepšili jedem, vražedný potenciál se okamžitě zvýšil. A vůbec přitom nevadilo, že penetrační schopnost pravěkých projektilů byla tak nízká. K otravě jedem stačila i povrchová rána. Koncentrovaná toxická složka zabránila zraněnému zvířeti v útěku do dálek.
Maso ke konzumaci přítomnost jedu nekontaminovala, maximálně stačilo odříznout flákotu v místě vstupu jedu do těla. Riziko lovu bylo pro lovce díky jedům výrazně nižší. Stačilo se jen trefit, po pár zásazích ze vzdálenosti čtyřiceti metrů i majestátní srstnatý nosorožec už jen notně zmožený dodusal k útočníkům a padl k zemi.
Na straně pravěkých lovců stála dokonalá znalost okolního terénu, jedlé a nejedlé vegetace. A to včetně jedovatých rostlin. A vyrobit zásobu jedu pro lov bylo o poznání snazší, než kopat obří jámu na mamuty a organizovat velmi riskantní naháňku. Jedem opatřené vrhací zbraně měnily pravidla hry, učinily z našich předků ony pomyslné pány tvorstva. Protože s vrhanými otrávenými oštěpy už nezáleželo na tom, kolik tun kořist váží a jak rychlá nebo nebezpečná vlastně je. Jed udolal každé zvíře bez rozdílu.
Teorii o pravěkých lovcích, s níž souzní řada archeologů, však bylo třeba nejprve přesvědčivě doložit.
Detektivní chemie s muzejními exponáty
Borgia na tom pracuje od roku 2014, kdy navázala spolupráci s Michelle Carlinovou, expertkou na forenzní chemii. S pomocí metod kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií jsou schopny na hrotech oštěpů z paleolitu rozpoznat rezidua jedů. Problém pro tuto metodu nepředstavuje ani tisícileté stáří pravěkých artefaktů.
Dosavadní práce archeologů však bohužel ano. Jde o to, že když archeologové odkryjí nález, například zrovna hrot šípu nebo oštěpu, oprašují ho a čistí a nakonec i omývají, konzervují. Což už může výsledek chemické analýzy narušit. Kurátoři muzejních sbírek se navíc své exponáty nevyčíslitelné hodnoty k podobným experimentům zdráhají půjčovat.
Přesto měla Borgia už v roce 2017 nastřádaný dostatek důkazního materiálu k tomu, aby praktickou studií potvrdila, že užití jedů bylo běžnou součástí lovecké praxe, napříč celým světem, nejméně 30 tisíc let před naším letopočtem. A ve svém výzkumu pokračuje dál.
Její práce vydává svědectví o prehistorii světa rostlin, o rituálech pravěkých lidí, designu nástrojů i evoluci loveckých technik. Dveře do archeologických sbírek a depozitářů muzeí jí dnes už otevírá její profesní reputace a teorie o jedu, kterou doložila, a ne jen nápadné příjmení. Pořád se však nad ním prý lidé pozastavují, právem. Ne každá italská vědkyně, bádající nad světem pravěkých jedů, se totiž může pyšnit příjmením shodným s nejznámější historickou italskou travičkou Lucrezií Borgia.
