Rané devadesátky byly dobou, kdy zločinci mohli všechno, kdežto policie, jen co si vybojovala. Oslabeni o matadory, kteří utíkali do civilu za lepším, se zbylí policejní srdcaři neochotně smiřovali s tím, že uvolněné židle za psacími stroji zaplňují nezkušení elévové. Co se však od předrevoluční praxe nezměnilo: kriminalista v terénu dál potřeboval hlavně tužku, blok a dobré boty. A dál platilo, že kriminalista by neměl být líný vyrazit občas anonymně obšlápnout pár profláklých putyk a barů ve svém rajonu, zavést neformálně řeč s personálem, jen tak chvíli poslouchat, co se šustne v prostředí.
Někdy na podzim roku třiadevadesát si operativně vyrazili po restauracích taky František Jonáš s Janem Štočkem, kriminalistická elita z pražského oddělení vražd. A ve smíchovském snack baru Diana se to stalo.
Roubal zase přišel něco ukrást. „Jeden z těch chudáků kluků k němu přikročil a udělal sprejem pššššš. A Roubal, jak to dostal do obličeje, sebou mrskl o zem. Přerazil si přitom zub. A to byl motiv, proč si ty postižené kluky vysledoval.“
