V deseti letech, tedy ve věku, kdy většina kluků chce být popelářem nebo kosmonautem, jste si vyvolil profesní dráhu hadího muže. A jste jím dodnes. Nebylo to uspěchané rozhodnutí?
Ani ne, na cirkusové poměry to bylo naopak docela pozdě.
Pozdě?
U cirkusu to chodí tak, že vás rodiče odmala vedou k tomu, abyste se nějaké číslo naučili a zapojili se vystoupením do programu. Něco prostě publiku předvést musíte. Moje sestra vystupovala jako akrobatka od devíti let, zatímco já si pořád dával na čas. Zkoušel jsem žonglování, triky s diabolem, ale brzy mě to přestalo bavit. Nějak jsem se v tom neviděl, podobné věci uměli všichni. Až když jsme náhodou vyjeli na společné turné do Švýcarska s ruským artistou, hadím mužem, objevil jsem v jeho vystoupeních něco dostatečně nového, odlišného, co mě opravdu chytlo.
Jak se vaše nadšení pro nový artistický model projevilo?
Moji rodiče mě načapali v karavanu, jak jsem se jej pokoušel napodobovat. Dávat si nohy za hlavu a podobně. Domluvili mi u něj první lekci, po které mě vzal do cvičení na necelý rok.
Co takové cvičení obnášelo?
Všelijak mě natahoval, abych získal potřebnou pružnost, vyhazoval mi ramena a lámal mi nohy do rozštěpu. Bylo to nepříjemně bolavé, často jsem u tréninků plakal. Mé prvotní nadšení brzy opadlo, ale už nebylo cesty zpět.
Proč?
Rodiče totiž už dost nesmlouvavě prosazovali, abych vytrval a něco se už konečně naučil. Na druhé straně, i když to byl velmi přísný a akurátní trenér, mě v podstatě za pár měsíců naučil triky, které mě živí dodnes. Takže ano, jako desetiletý jsem měl spoustu pochybností, ale teď, když se podívám nazpět, už svého rozhodnutí stát se hadím mužem rozhodně nelituji.
Jaké to je být nikde a přitom všude doma, pořád na cestách?
Je to hodně zvláštní pocit. Teď už to beru jako samozřejmost, ale dřív mi to dost vadilo. Nemít kamarády, míjet se s vrstevníky. Chyběli mi spolužáci, něco z toho normálního života. Vždycky jsme se se sestrou hrozně těšili, až po půlroční štaci a domácím učení v karavanu přijedeme z ciziny zase do Česka a budeme chvilku chodit do školy, abychom udělali testy a získali vysvědčení. Takhle nám uběhlo devět let školní docházky jako nic.
Není to trochu neradostné dětství?
Jak se to vezme. Vyléčilo nás, jak se k nám „spolužáci“ často chovali. Pro ně jsme byli blbí cirkusáci, co nemají vodu a sklep. Bylo v tom něco mezi opovržením a závistí, protože jsme cestovali po Belgii, Nizozemsku nebo Itálii, zatímco oni seděli doma, byť s teplou vodou z kohoutku a sklepem. Nakonec jsme přijali to, že jsme opravdu trochu jiní a že máme svůj vlastní svět.
Kaučuk pánský a kaučuk dámský
Umíte prolézt rourou, s úsměvem se poskládat do boxu 50 krát 50 centimetrů, protáhnout se jednou nebo dvěma tenisovými raketami… Jak dlouho se dá s takovým repertoárem vystačit?
To jsou čísla, která dělám už 14 let. Pořád se však snažím něco vymýšlet, trénovat, hledat inspiraci na internetu, testovat nové věci, posouvat to někam dál. Například vyskočit z mikiny jsem se naučil za tři dny. Teď například zkouším dát si nohu za hlavu, až pod lopatky, a pak to vytáhnout do stojky. Ale to jsou drobnosti, které obstojí tady v cirkuse, ale například v Cirque du Soleil nebo Moulin Rouge s nimi nezabodujete. Tam je to jiná liga. Světová.
A ta vás neláká?
Láká, ale zatím na to ještě nemám. Musím vše hodně doladit a naučit se ještě spoustu věcí, aby to bylo stoprocentní.
A kolik na učení máte ještě času? Vidíte, jaká je vlastně životnost hadího muže?
Je to hodně individuální. Třeba podle toho, jak moc se člověk udržuje v kondici. Já bych docela rád vydržel do pětačtyřiceti.
Co přijde pak?
O tom jsem ještě nepřemýšlel, ale až budu starý dědek, už do manéže moc nepolezu. Kdo by se na to koukal.
Pak už budete chodit s tenisovou raketou jen na kurty. I tělo hadího muže má tedy své limity…
Tak ony ty limity vychází z fyzických možností a dispozic těla. V cirkuse se tomu říká kaučuk, a ten je buď dámský, nebo pánský. Ženy mají tu ohebnost hlavně v zádech, v kříži. Kluci mají spíš ohebné ruce a nohy. Jsou čísla spadající do dámského kaučuku, které nikdy nemám šanci zvládnout.
Dokážu si představit nehezkou nehodu, kterou utrží například provazochodkyně. Může selhat a ublížit si i hadí muž?
Chybička se může přihodit vždycky. Mně se při jednom vystoupení stalo, když jsem prolézal rourou bez trička, že se na mě ten plast přilepil a nemohl jsem se hnout. Už jsem měl hlavu a nohy vevnitř, ale dál to nešlo. Nakonec jsem se skutálel na zem a kolegové mě museli vynést do zákulisí, kde mě z toho nakonec vytřepali. Nebylo to příjemné, ale někdy se do prostě může stát.
To zní docela drsně.
Ani ne. Říkám si, že jsem měl ještě vykřiknout, aby to vypadalo, že to patří do konceptu hororového představení.
Vyplývá z vaší profese nějaké specifické omezení nebo nároky na životosprávu?
Například v jídle se krotit nemusím, mám dobré spalování. Chce to pravidelně cvičit, ale nesmím při tom moc nabírat svalovou hmotu. Musím vypadat dobře. A hlavně, musím si dávat pozor na své tělo. Živí mě. Kdybych si vyrobil zlomeninu, přišel bych o nasmlouvaná vystoupení. Takhle opatrní však musí být všichni artisté. Žonglér si nesmí poranit prsty, provazochodkyně nemůže mít sádru.
Vnímáte nálady publika během vystoupení?
Už „na úvodě“ se jdu vždycky podívat, jak moc živé publikum je, jak reagují. Při vlastním vystoupení už moc jiného nevnímám, soustředím se na číslo, oslňuje mě světlo.
Procestoval jste kus světa, můžete porovnávat. Kde je publikum opravdu živé?
Takoví pořád ospalí jsou například v Německu, ale strašně se mi líbí diváci v Itálii. Ti jsou opravdu hodně temperamentní, prožívají to. Hvízdají, tleskají, dupou. A to mě těší.
Takže to děláte rád hlavně pro potlesk?
Cirkusové prostředí už mi přijde tak přirozené, že si nejsem jistý. Ale ano, připouštím, že to plácání z publika je hodně silná motivace. Jsem rád, když se kolem mě něco děje, jsem rád středem pozornosti, když se zaměřuje na mě. A když se o mně mluví.
Teď jste si hezkých pár měsíců kvůli pandemii potlesku a cirkusového života moc neužíval, že?
Ano, byla to těžká doba, ale už to snad končí. Zase jsem se však mohl ukázat v televizi, což bylo něco nového. A objevovat nové věci mě baví. Právě teď připravujeme turné s Hororovým cirkusem tady po Česku, snad nám to už tedy letos vyjde.
