Prozrazujete, že zatímco samotné focení vám zabere dvě hodiny, předchází mu neuspěchané povídání s ženami, které vám pózují. U kávy, při make-upu, oněm rozhovorům věnujete i pět šest hodin. V čem jsou pro výsledné fotky důležité?
Když k vám přijde cizí člověk na focení, většinu je z celého procesu nervózní, neví, co má čekat, stydí se. Mým úkolem je jej uklidnit, dát mu najevo, že mi může věřit, že se mi může „odevzdat“. To je několikahodinová práce. Nejdřív si dáme kávu a bavíme se o všem možném. Já se mu také snažím alespoň trochu otevřít… a po jisté chvíli mezi námi vznikne pomyslný „vztah“. Poté už se mi může podařit zachytit skrze hledáček fotoaparátu jeho duši. Každý dobrý fotograf musí být i dobrý psycholog, jinak to nejde.
Nahlédněte do knihy Woman |
Na jedné straně přicházejí ženy s ostychem, někdy s komplexy. Na druhé straně však též s touhou zvěčnit se, pro partnera, pro okolí. Jejich pochyby, ostych se před focením „musí“ proměnit. Nestane se, že se během toho změní i to, proč o fotky usilují?
Stává se, že si ženy nakonec nechávají fotografie jen pro sebe, i když třeba původně přišly s úmyslem nafotit se pro partnery. Výsledná fotka, ale i samotný zážitek z focení, je pro ně natolik osobní, že si ho chtějí uchovat jen pro sebe. Focení je i určitá forma terapie, taková rozhodnutí tedy naprosto chápu.
Stane se někdy, že během onoho všeho povídání před fotografováním vidíte, jak „já“ dotyčné ženy ztvárnit nejpravdivěji, ale ona nesouhlasí, nahlíží na to jinak? Co pak?
Do focení si mluvit nikdy nenechám. Já jsem autor, já to vidím. Klientky mi z devětadevadesáti procent opravdu důvěřují a nechávají vše na mně, za což jsem velmi ráda a opravdu si toho vážím. Nic mě nelimituje a já se mohu naplno věnovat tomu, co umím.
Do tajemství fotografie zasvěcuje Kateřina Janišová studenty na kurzech a workshopech v Centru Foto Škoda.
Setkala jste se někdy se ženou, pro kterou bylo snazší odhalit spíše tělo než nějak víc sebe zevnitř?
Dost často! Ukázat fyzickou stránku sama sebe je pro hodně žen rozhodně jednodušší, než odhalit své nitro.
Snažíte se zjistit a fotkou vyjádřit přirozenou osobnost dotyčné ženy. Nepokusíte se někdy naopak o kontrast, o to, ukázat ji v docela jiné poloze?
Dělám obě dvě varianty. Jde mi o to zachytit podstatu člověka, jeho duši, jeho přirozenost. Ale ženy mají spoustu tváří a emocí, takže když ke mně přijde žena, která působí velmi něžně a romanticky, snažím se z ní vytáhnout i pravý opak. A samozřejmě to platí i obráceně.
Kniha jako pocta ženám Patnáct let zkoumání a zaznamenávání ženské osobnosti a krásy shrnuje velkoformátová kniha Kateřiny Janišové WOMAN. Velkoryse pojatá publikace s rozměrem 180 × 245 milimetrů přináší na 130 stranách přes sto černobílých portrétů a aktů. |
Většina vaší tvorby spočívá ve focení žen klientek, ne modelek. Říkáte, že u modelek si odpočinete, protože zkrátka pózují s kompetencí. Dají se obě kategorie vůbec porovnávat?
Ne, to rozhodně nedají. Když pózují modelky, je to jejich práce. Jsou jako herečky. Já se jen plně soustředím na světlo, kompozici, výraz… jsem jako režisérka. Navádím modelku a ona mi ukazuje přesně to, co pro fotografii chci. S klientem je to úplně jiná práce. Klient neví vůbec nic, jak se postavit, jak pózovat, kam si dát ruce, kam nohy… Musím ho vést a ještě ho držet v uvolněné atmosféře a uvolňovat cestu oné opravdovosti.
Fotím i muže, víc se však předvádějí
Vaším rukopisem je černobílá fotka. Z jakého důvodu jí dáváte přednost?
Není to tak, že bych jí dávala přednost. Když fotím, nevidím barevně, jen černobíle. Formovalo mě to tak už od útlého dětství, kdy jsem s focením, byla to především zákoutí, architektura, začala, poté při studiu fotografie. Fotila jsem pouze na analog, černobílý film. Sama jsem si vše vyvolávala, zvětšovala... A to černobílé přemýšlení mi už zůstalo. K barvě ve fotografii absolutně netíhnu.
Kateřina Janišová vyrostla na černobílé fotografii a její tvorba s ní splynula.
Fotit ženy a muže je docela odlišná disciplína, shrnuje.
V čem je půvab černobílé fotografie?
Barva nás většinou jen rozptyluje od důležitých vjemů a emocí na fotografii. Černobílá fotka naopak vše takové vyzdvihuje.
Kateřina JanišováFotí od jedenácti let, od roku 2016 vede fotografické workshopy a je lektorkou fotografie v Centru Foto Škoda. Je držitelkou ocenění Top fotografka roku 2016 v soutěži konané pod záštitou časopisu FotoVideo, v roce 2017 získala první místo ve speciální kategorii v soutěži Fotograf roku, v témže roce zlatou medaili v soutěži Mezinárodní fotografické umělecké federace Žena/Woman Strakonice, v roce 2021 poté v téže soutěži bronz. |
Ženy profesionálně fotíte patnáct let. Co vám ony roky o ženách vypověděly?
Že jsme nakonec všechny stejné. Citlivé, krásné, silné, něžné, panovačné, naivní a tak dále.
Změnily se nějak?
Možná jsou víc zraněné a více smířené.
Co vám vaše fotografická práce se ženami vypověděla o vás samotné?
Že mám s ženami krásnou energii, které si vážím a kterou umím použít. A rovněž že fotografování miluji čím dál víc.
Navzdory vašemu zájmu o zachycení ženy vaše tvorba obsáhla i muže. Byla to vaše iniciativa?
Ne, byla to reakce na jejich čím dál tím větší poptávku. Muže fotím asi třetím rokem.
Je práce s nimi jiná, jsou jiné jejich motivace, přístup?
Focení mužů je úplně jiné než focení žen. Ženu dokážu „otevřít“ během pár hodin, mohu si k ní dovolit mnohem více než k muži a ona se mi neblokne. Mohu se jí dotýkat během focení, když se mi něco nelíbí, když potřebuji něco upravit, muže se nedotýkám nikdy. Když se převléká, odcházím z místnosti. Je to úplně jiný přístup, odlišná práce. Muž se mi neotevře tolik jako žena, a když už, trvá to několik dní, ne pár hodin. Muži se před objektivem častěji předvádějí, stylizují, dělá jim problém ukázat svou pravou přirozenost, více než ženy se bojí otevřít, odhalit.
