Byla to velká sláva, když se na začátku července 1938 sjely špičky mezinárodní politické reprezentace, ale i pár menších formátů do francouzského Évian-les-Bains. Vyslanci 31 států se tu na popud prezidenta Roosevelta chtěli radit, jak naložit s imigranty, tehdy houfně prchajícími z nacistického Německa a zemí, jimž hrozila hitlerovská okupace.
Na verdikt tu čekali i zástupci čtyřiadvaceti humanitárních organizací, ochotných uprchlíkům pomáhat, pokud jim k tomu jejich vlády vytvoří podmínky. Nic takového však pět dní jednání nepřineslo. Mezi chlebíčky a minerálkou tu sice zněly projevy o síle humanity, nutnosti spolupráce a silná vyjádření hlubokých sympatií vůči uprchlíkům i pohnutí nad jejich neštěstím. Nicméně přetavit slova v činy se nechtělo nikomu.
Šlo jen o to otevřít dveře
Tedy, skoro nikomu. Svou zemi běžencům zpřístupnila jako jediná Dominikánská republika, zatímco Kanada, Nový Zéland, Spojené státy nebo Kuba naopak zpřísnily imigrační zákony. Proč? Uprchlíky byli totiž převážně Židé a celospolečenské nálady nejen v Evropě tíhly k antisemitismu. Stručně to vystihuje komentář australského ministra obchodu Thomase Whitea: „Austrálie v současnosti nemá žádné rasové nebo náboženské problémy, a proto nemáme zájem na tom si nějaké odjinud importovat.“ Utlačování Židů v Německu a anektovaném Rakousku, státem posvěcená rasová diskriminace norimberskými zákony, to vše bylo jistě hanebné, ale nezakládalo to důvod k přijímání migrantů.
V kuloárech se diplomaticky handlovalo, ale jen o tom, jak uprchlíky odmítnout a zachovat si před světem tvář. „Když nebudete na jednání před Francií plně saturovanou uprchlíky vytahovat téma, že Spojené státy nyní vůbec neplní přislíbené imigrační kvóty, my na vás, Brity, nevytáhneme téma o zřízení židovského státu ve vaší Palestině,“ dá se popsat nabídka Washingtonu pro Londýn. Konference v Évianu byla nehezkou předjednanou šarádou. Testem lidskosti, v kterém údajně vyspělá civilizace propadla. Co si o ní mysleli sami Židé? To světovou diplomacii nezajímalo, jim stálé místo u jednacího stolu nikdo nepřiznal.
Muslimové ukryli Židy před nacisty. Zachránění pomoc po 50 letech oplatili Odlišovala je náboženství, spojovala je válka, ale především lidskost, solidarita a odvaha. Za druhé světové války riskovala v Sarajevu muslimská rodina Hardagových vlastní životy, aby před fašisty zachránila židovskou rodinu Kabiliových. O padesát let později se při válce v Jugoslávii role obrátily, ze zachráněných se stali zachránci. |
„Existuje jen jedna věc, které se doufám dožiji předtím, než zemřu, a to, že můj lid již nikdy nebude potřebovat jakékoli vyjadřování soucitu,“ zhodnotí jednání Golda Meyersonová (Meirová), z pozice přihlížející. Třicítka států si tu prostě pět dní pouze vzájemně vysvětluje, proč žádné židovské uprchlíky nemohou přijmout. „Lidé tomu dnes nechtějí rozumět, ale zpočátku války bylo skutečně možné z Německa nebo jiných evropských zemí vycestovat. Dostat se z něj ven šlo, ale na žádných hranicích vás nechtěli pustit dovnitř,“ vzpomínal Henny Wenkart. „To byla ta prvotní příčina celé tragédie holokaustu.“
Tady je nechtějí a tam nesmí
Jestli má někdo z tak rozpačitých výsledků jednání opravdu upřímnou radost, je to říšský kancléř Adolf Hitler. Názorně se mu potvrdilo, že na otázku Židů nemá svět odpověď, takže se nyní může přiblížit k vlastnímu řešení. Tomu konečnému. Problém s židovskými imigranty se tragickou přehlídkou politické pasivity na konferenci v Évianu pochopitelně nikterak neumenšil. Ke zhruba 150 tisícům Židů prchajících z Německa a dalším 200 tisícovkám z Rakouska brzy přibude dalších 200 tisíc z Československa. A zle je i s židovskými rodinami v Maďarsku, kde žilo na 445 tisíc Židů, a Itálii, s populací 45 tisíc. A vyčkávat na smrt se nechce ani Židům v Nizozemsku, Belgii, Lucembursku nebo Dánsku, což je dalších 200 tisíc lidí. Kam mají jít?
„Svět se očividně rozdělil na dva tábory. Na místa, kde Židé žít nesmí, a místa, kde by mohli žít, ale nemají povoleno tam vstoupit,“ komentuje to Chaim Weizmann, tehdy ještě biochemik.
Židé v Němci okupovaných zemích obvykle věděli předem, že si pro ně v průběhu následujících dní nebo týdnů přijdou, že jsou další na řadě v transportu do koncentračního tábora. A tušili, že tahle cesta nejspíš bude jednosměrná. K bezprostřední záchraně života, vycestování kamkoli za hranice, ale nejprve potřebovali pas a víza. A úřady stejně jako zahraniční ambasády před nimi zavíraly dveře.
I proto v židovských komunitách zafungovala tak masivně ústně šířená zvěst o tom, že na opačném konci světa existuje místo, kde se dá ještě pořád nalézt úkryt. Bez víz a povolení k výjezdu. Byla to Šanghaj.
Bez dokumentů
Jakkoli se to dnes jeví podivné, ještě ve 20. a 30. letech minulého století totiž byla čínská přístavní metropole kouskem Evropy. Důvodem byla Smlouva z Nankingu z roku 1842, kdy město získalo status demilitarizované zóny, autonomního sídla s mezinárodní správou. K cestě do Šanghaje z Evropy jste tedy potřebovali jen pas a lodní lístek. Žádná víza. Znamenalo to, že Židé měli město, odkud je nevyháněli, z Hamburku tam cesta měřila 19 tisíc kilometrů, z Terstu 15 tisíc. V půlmilionovém sídle tak začaly přistávat první stovky uprchlíků, jejich počty brzy dosáhly desítek tisíc.
Jejich množství a původ kopíroval vývoj v Evropě. Nejprve politický, pak válečný. Kolem roku 1933, po přijetí prvních norimberských zákonů, sem dorazili Židé z Německa. Po nich připluli vystěhovalci z Maďarska a Itálie. To už se tu zabydlovali i Židé z území Iráku a Íránu, následovaní ruskou a litevskou vlnou, po nich polská ortodoxní komunita. Organizované násilí, pogromy a další ignorované tragédie předcházející hrůzám holokaustu stimulovaly nové a nové uprchlické vlny. To už evropské fašistické diktatury jevily jen malý zájem o to, aby „jejich“ Židé mohli svobodně vycestovat pryč. Vyžadovali po emigrujících nesehnatelné výjezdní doložky, potvrzená pobytová víza a dodatečná povolení, aby je pustili přes hranice.
„Čínský Schindler“ udělal víc než Evropa
Zvláštní pozornost si zaslouží čínský generální konzul. Ho Feng-šan přes diplomatická zastoupení Čínské republiky v Evropě distribuoval humanitární víza, potřebná pro takový výjezd. Sám jich za tři měsíce ve funkci podepsal na 20 tisíc. To se může zdát vzhledem ke statisícům prchajících málo, ale bylo to mnohem víc, než co udělali Evropané. K čemu byla „univerzální“ humanitární víza dobrá? S takovým listem už bylo teoreticky možné vycestovat bez pasu i z Rakouska a po zastávce v Šanghaji třeba pokračovat dál.
Spravedlivý mezi národy. Doplomat Ho Feng-Shan dostal za svou pomoc židovským uprchlíkům významné izraelské ocenění.
Židovským uprchlíkům pomáhal i japonský diplomat v Litvě Chiune Sugihara. I on dostal za svou aktivitu titul Spravedlivý mezi národy.
Šanghaj tehdy rozhodně nebyla líbivým městem, příjemným exotickým multikulturním rájem na zemi. Ve 30. letech minulého století byla přeplněná, špinavá, její ulice páchly. Byla to už tak dost přehuštěná metropole, která zápasila s nekvalitní zástavbou lemující úzké ulice, minimální sanitací a hygienou a z toho vyplývajícími epidemiemi, nedostupnou zdravotnickou péčí, značnou chudobou obyvatel, mizerným zásobováním a vysokou kriminalitou.
Na příliv uprchlíků tu rozhodně připraveni nebyli. Přesto byli místní Číňané schopni se i o to málo, co sami v nouzi měli, rozdělit s cizinci, s nimiž neměli společného vůbec nic. Jazyk ani víru. A právě jazyk vstřícnosti a víra v pomoc bližním tu položily základy prosperující komunity.
Nadechnutí před ponorem
Co zpočátku vypadalo jako naprostá humanitární katastrofa, se totiž proměnilo v šanci na pokrok. Přispívaly k tomu materiální a finanční prostředky zaslané od židovských rodin z Egypta i z amerického Společného židovského výboru distribuce pomoci. Vznikly první barákové kolonie pro nově příchozí, budovalo se. Starost o sanitaci města a lékařskou péči ochotně převzali židovští lékaři.
Zakládají se první školy, v nichž se vůbec poprvé učí děti z Šanghaje. Spolu s těmi židovskými, sesbíranými z celé Evropy. Na nabídnuté pomoci tedy nikdo netratí. Vznikají nové obchody, dílny, tiskárny, divadla. Výsledkem byl patrný kulturní rozmach, růst vzdělanosti. Ostře lokalizovaná ekonomická prosperita. Autonomní území Šanghaje bylo tehdy s jistou melancholií titulováno Malou Vídní.
Po letech. Gary Matzdorff a Wang Falian prožili válečné roky v Šanghaji jako sousedé. Znovu se setkali v roce 2006.
Toto krátké nadechnutí, návrat ke zdánlivě normálnímu životu, ale nemělo dlouhého trvání. V roce 1937 si totiž Šanghaj po čtyřměsíčním obléhání, které bude později pro svou ničivost přezdíváno Stalingrad na Žluté řece, podmanila japonská císařská armáda. Teď to jsou Židé, kteří ve svých titěrných bytech ukrývají před masakry Číňany. Světové mocnosti nevěnovaly dění v Číně velkou pozornost, postačilo jim, že výseč autonomního teritoria zůstala sice rozbombardovaná, ale vlastní okupací netknutá. Ne navždy. V roce 1941, po útoku na Pearl Harbor, totiž Japonci hladce obsadili i toto území. A Židé, kteří sem uprchli před válkou a jistou smrtí v Evropě, se ocitli v další pasti.
Se vstupem Japonska do války vyschnul tok podpory ze Spojených států, a tak se smíšená komunita okupované Šanghaje musela potýkat s enormním nedostatkem všeho. Chybělo šatstvo, léky, jídlo. V jednopokojové domácnosti žije naměstnána i desítka lidí. Ruští a polští Židé, maďarský rabín, Číňané. „Žili jsme bok po boku. Měli jsme stejný problém, sdíleli jsme stejný osud,“ bude později vyprávět Gary Matzdorff, který tu žil s rodinou po útěku z Německa od roku 1936. Nebyla práce, hlad ano. Byla je deptající a z vnějšího světa teď do města neproudily žádné jiné informace než od japonské propagandy. Podmínky se přitom stále zostřovaly.
Přežít Židům i starousedlíkům pomáhalo v časech před válkou tolik nepravděpodobné čínsko-židovské přátelství. Protože zatímco japonští vojáci pohlíželi na Číňany jako na odpudivý hmyz nehodný života, bílé Židy převážně ignorovali.
Postoj japonské správy k Židům coby ke „společensky nezhoubnému živlu“ však velmi intenzivně dráždil hitlerovské Německo.
Konečné řešení na japonský způsob
Němci v Evropě dostavěli první vyhlazovací tábory a plošná likvidace Židů už tam rychle nabírala průmyslových měřítek. V Šanghaji, ovládané německými spojenci z Tokia, však podobně systematické vyhlazování neprobíhalo. Proč? „Nemají snad Japonci dostatečné know-how, prostředky?“ ptá se na to japonské správy zvláštní německý přidělenec Josef Meisinger – Řezník z Varšavy. Je to plukovník jednotek SS zastupující v Japonsku zájmy gestapa. O tom, co by pro místní židovskou komunitu považoval za ideální přístup, nejlépe vypovídá mobilní plynová komora a kanystry Cyklonem B, které rovnou přivezl s sebou. Neodbytně naléhal, aby Japonsko rázně konalo.
Když zůstal jeho návrh na zřízení vyhlazovacího tábora s plynovými komorami nevyslyšen, navrhl zřízení koncentračního tábora pro Židy na ostrově Čchung-ming. Jako alternativu nabízel, aby byli Židé ze Šanghaje naloděni na paluby nevyužívaných plavidel, kotvících v ústí Žluté řeky, kde by byli ponecháni smrti hladem. Neuplynul snad ani týden, aby Meisinger nenavštívil šanghajský Úřad pro záležitosti uprchlíků bez státní příslušnosti, kam Židé z Německa a Rakouska spadají, a tamním japonským úředníkům nesliboval a nevyhrožoval.
Tsutomu Kobota, vedoucí japonské správy Šanghaje, tomu pořád nechtěl rozumět. Věřil ve vítězství císařského vojska, ale nebyl antisemita. Byl vysloužilým důstojníkem císařského námořnictva. Rozhodně neměl výčitky z pobíjení nepřátel v boji, ale důslednou pomstychtivost vyhlazovacích plánů Německa proti nebojujícím Židům, navíc zasídleným na opačném konci světa, nechápal.
Kvůli vysvětlení si dokonce pozval rabína Šimona Kališe. A ten na otázku: „Proč vás Němci vlastně tak nenávidí?“ vydal upřímnou a působivou dopověď: „Protože nás árijci mají za orientálce.“ Židé jsou vzrůstem malí, černovlasí… skoro jako Japonci.
Kobota se rozhodl, že šanghajské Židy pochybné německé spravedlnosti nevydá.
Ghetto, kde se dalo přežít
Ano, přesunul je do zvláště vymezeného prostoru, uzavřeného ghetta Tchi-lan-čchiao ve čtvrti Chung-kchou, a zamezil jejich pohybu mimo sektor. Byla to však vlastně čtvrť, kde židovská komunita už pár let fungovala. Znamenalo to, že se zdejší smíšené obyvatelstvo ještě více koncentrovalo. Na 23 kilometrech čtverečních tehdy žilo 120 tisíc lidí a další tisíce sem přesunou odjinud. Ano, o jednu místnost se tu dělilo i 30 až 40 lidí, jídla bylo ještě méně. Ale bylo tu něco, co Evropa Židům nabídnout nemohla. Bezpečí.
Se zásadním přispěním a neutuchající podporou čínských obyvatel města toto uzavřené ghetto vydrželo až do konce války. Šanghaj rozhodně nebyla pro židovské uprchlíky z celé Evropy exotickým rájem. Ale byl to jeden z mála pomyslných ostrůvků relativní svobody na mapě světa, který před nimi hanebně zavřel dveře. Čínští obyvatelé Šanghaje neměli mnoho, ale dokázali se o to rozdělit. A společně tak mohli s Židy přežít.
„Kdyby v Évianu souhlasila každá ze zemí, že dobrovolně přijme 17 tisíc uprchlíků, mohli by být všichni Židé v celém německém Reichu zachráněni,“ uvedl později v úvaze nad neslavnou konferencí Walter Mondale. „V Évianu nebyly v sázce jen lidské životy, ale také slušnost a sebeúcta civilizovaného světa.“
Byla to zkouška lidskosti, kterou tehdy třicítka zemí světa zjevně nesložila. Nepřímo tak přispěly k hrůzám holokaustu.
