Historici na adresu tohoto dichotomického výkladu společného válečného konfliktu dvou dnes moderních a vyspělých zemí poznamenávají, že Američané v hodinách dějepisu rádi zapomínají na všechno, co v Japonsku následovalo po svržení atomové pumy na Hirošimu. A že naopak Japonci ve výkladu rádi anulují leccos z toho, co se odehrálo před ní. Dokonce i v knihách, které slouží jako opora při japonských hodinách dějepisu.
Pitvat se v detailech popisu téměř pětasedmdesát let starého konfliktu se může zdát zbytečné. Jenže dnešní mladí Japonci tvrdě narážejí na nepopsanou realitu minulosti pokaždé, když se jimi vedený hovor s někým z odlišného kulturního prostředí stočí k válečným událostem. V japonských školách se boje s Čínou, Koreou nebo Spojenými státy interpretují jinak. A zabolí, když pak vysocí státní představitelé na vojenských hřbitovech u Jasukuni vzdávají čestný hold padlým národním hrdinům, které má zbytek světa za právem odsouzené válečné zločince.
Útok na neutrální země
Američané považují japonský nálet na Pearl Harbor, který čistě technicky proběhl bez explicitního vyhlášení válečného stavu, za extrémně podlý útok. Vztahy Washingtonu a Tokia byly tehdy vypjaté, ale v Americe je nepovažovali za vyloženě kritické. Oboustranná jednání mezi oběma zeměmi oficiálně běžela dál. Stranou ponechme, že o hrozícím konfliktu byli Američané vlastně vcelku dobře informováni, a kdyby přikládali získaným zpravodajským informacím větší váhu, nemuselo by možná při náletu zemřít 3 649 lidí.
Že je historie slepá, dokládá i fakt, že 7. prosince zaútočili Japonci bez ultimáta nebo vyhlášení války na další neutrální velmoc Velkou Británii. Respektive zahájili invazi do Britského Malajska, bombardovali Singapur a zahájili postup na Hongkong. Obyvatelé Země vycházejícího Slunce se dozvěděli z novin, že vedou válku proti britskému impériu dřív, než státníci v Londýně. Západní dějepisná literatura přitom dost neúměrně akcentuje právě letecký atak na Havaj, byť jen při kampani v Singapuru padlo 147 tisíc spojenců.
Jenže jak to všechno vidí Japonci?
Nikdy jsme nežili v míru
Japonci, které studium historie baví nebo živí, mají u útoku na Pearl Harbor jasno: šest letadlových lodí pod velením admirála Jamamota, tři stovky letadel, dvě vlny náletů. Ale vyhlášení války? Proč? Vždyť Japonské císařství zápasilo se Spojenými státy o holou existenci a uchování autonomie už od roku 1853, kdy americký komodor Matthew Perry vplul s dělovými čluny do tokijské zátoky Edo a nařídil nucené otevření hranic světu.
Staré Japonsko pak s krajní nedůvěrou hledělo na všechny západní velmoci, které si rozdělily celou Asii na kolonie, a pro hrdé Tokio nejspíš nechystaly nic jiného. Nizozemci, Britové i Američané vysávali porobené země, připravovali je o jejich přírodní bohatství a nerostné suroviny, zřizovali otrocky vedené plantáže. A po celou dobu se snažili Japonsko zahnat do kouta, přinutit je přijmout jimi sestavené podmínky. Západ nevedl s Japonskem žádná diplomatická jednání. Jen ho vydíral a kladl nesmyslné požadavky, například na stažení císařských vojsk z Mandžuska.
A co embargo na dovoz oceli a ropy? To vše mělo Japonsko vmanévrovat do situace, ve které nezbytně musí podlehnout zahraničnímu diktátu. Memorabilie sesbírané vojenským muzeem u hřbitova Jasukuni, kde je pohřbeno čtrnáct poválečným tribunálem odsouzených japonských státních představitelů a generálů, jsou doprovázeny pro ne-Japonce překvapivými texty: nad černobílou fotkou presidenta Roosevelta, jeho tajemníka a tehdejšího ministra obrany z roku 1940, se dočtete, že tito pánové zrovna řeší „překvapivý úder na japonské ostrovy“. Na jiném místě expozice se dozvíte, jak se Západ pokoušel vyhladovět jinak vzmáhající se japonský průmysl.
Texty a popisky jsou čerstvé, vycházejí z aktuálních historických učebnic. Japonský útok na Pearl Harbor podle nich nebyl zákeřný, snad jen lstivý. A rozhodně byl nevyhnutelný, preventivní. Vyhlášení války nebylo zapotřebí, protože Tokio s Washingtonem od svého prvního kontaktu nikdy nežily v míru.
Mrtví se počítají těžce
Hiró Onoda: voják, který bojoval druhou světovou válku až do roku 1974 Byl velkým vlastencem, ale též velmi paranoidní. Proto nevěřil příbuzným, novinám nebo rádiu. Všechny zprávy o konci druhé světové války byly americkou lstí. Bojoval tedy skoro dalších třicet let. Nakonec ho vysvobodil knihkupec. |
Zbytek světa se dnes s Japonskem neshodne ani na tom, kdy válka začala. Zlomovým datem pro Brity je pád Singapuru, ale Číňané ji datují buď k roku 1937 a bitvě o mosty Lugou, nebo do roku 1931, k okupaci Mandžuska. Korejci považují za počátek okupace zavraždění královny Min a následnou japonskou invazi v roce 1895.
A ztráty na životech, které císařská armáda plošně způsobila? Pokud budeme „po evropsku“ počítat jen rozmezí let 1937 až 1945, bude to mezi šesti až deseti miliony civilních obětí. Je to srovnatelný počet s oběťmi, které nacisté zavraždili během holokaustu. Když k tomu připočteme japonské působení v Číně a Koreji před tímto datem, navýšíme tím počet na zhruba 14 milionů, z čehož šest až osm milionů připadne na Číňany. Jen pozor, japonský dějepis nepovažuje přítomnost svých vojáků v Koreji za okupaci, ale rozvojovou pomoc a také dlouhodobou ochranu investic, které této zaostalé zemi Japonsko v dobrém nabídlo. O válečných ztrátách, mimo ty vlastní, Japonci nikde konkrétně nehovoří.
A co masakr v Nankingu?
O tom se neučíme
„Spousta Japonců, včetně těch ze starší generace, vám dnes poví, že to celé je jen smyšlenka, iluze, výmysl čínské propagandy,“ říká Tokuši Kasahara, dnes už docent historických věd univerzity Tsuru Bunka. Jako téma své rigorózní práce si před lety vybral srovnání faktografické literatury pokrývající čínský a japonský pohled na masakr, při kterém císařská armáda město brutálně „vyčistila“ od 300 tisíc civilistů.
„V průběhu dobývání hlavního města provincie Nanking bylo zabito velké množství Číňanů, včetně žen a dětí,“ stojí například velmi neurčitě v knize vydavatelství Tokio Šoseki (Tôkyô Shoseki), která slouží jako podklad 51 procentům japonských škol. Že „po dobytí města bylo popraveno 200 tisíc válečných zajatců a civilistů,“ se mohou japonští studenti dočíst jen v učebnici od Nihon Šoseki. Ta však byla záhy vyřazena ministerstvem školství z doporučeného kurikula a učí se z ní jen tři procenta škol.
„Oficiální verzí japonské výuky dějepisu války je, že na bitevním poli umírali vojáci i civilisté, ale nedocházelo k žádnému systematickému masakrování nebo znásilňování,“ vysvětluje Kasahara. „A to je interpretace, kterou Čína nebo Korea nemůže nikdy akceptovat.“ Ostatně, i v nejrozšířenějším japonském výkladovém slovníku se obvykle o Nankingu nedozvíte víc, než že ho 13. prosince 1937 dobyla japonská armáda a že tu stál hezký zámek.
Že se postoj současných Japonců k činnosti císařské armády v Číně během války může jen těžko změnit, dokud budou ve školní literatuře zamlčována fakta, soudí i japonská novinářka Mariko Oi. Ta si dokonce o oficiální a ministerstvem školství přijímané verzi promluvila s jejím autorem Nobukacou Fudžiokou
Věci, které se prý nestaly
„Čínská vláda předstírá, že je obětí. Najala statisty a herce, předstírající, že jsou oběťmi, a pozvala si k tomu pár zaplacených japonských novinářů,“ sdělil jí během rychlého rozhovoru. Doplnil ještě, že všechny dobové snímky zachycující hrůzné výjevy, od stínání a vystavování useknutých hlav, pohřbívání lidí zaživa nebo obrazy hromad zmasakrovaných těl, jsou ve skutečnosti fotky pořízené na bojištích Kuomintangu a komunistické strany. Jinými slovy, že zmíněné bestiality ve skutečnosti páchali jen sami Číňané na Číňanech. Jiné verze interpretace válečné historie označil za masochistické. Mezi sporné body nepatří jen začátek války a masakr v Nankingu.
Japonsko předkládá i alternativní pojetí okupace Koreji, kterou ve své podstatě nazývá „podporou rozvoje průmyslu sousední zaostalé země“. Stejně chladně se pak staví k otázce nejméně dvou milionů Korejců, kteří byli v císařství nasazeni na nucené práce. Například na ostrově Hašima. A obávaná Jednotka 731, která má na svědomí 580 tisíc obětí zrůdných biologických experimentů? Podle oficiální japonské literatury nikdy neexistovala.
Neméně bolestná je i rána, kterou zanechává otevřenou japonské popírání takzvaných domů pro potěšení. V nich se vybrané ženy z porobených území musely podřídit vůli dobyvatelů. Tuto Tokiem schválenou a řízenou násilnou prostituci muselo proti své vůli podstupovat po celou válku nejméně 200 tisíc korejských žen a tisíce zajatkyň dalších z jiných regionů. Dnes se Japonsko zdráhá vyplácet jim kompenzace, protože prý nic takového neexistovalo.
