Každý další krok může být tím posledním. A dost možná jím také bude. Předloktí se třesou, svaly odumírají a já se nevyhnutelně blížím okamžiku, který ukončí veškeré mé snažení. Hlava vzdá souboj s tělem. Pustím se.
Letmo se podívám pod sebe. Kolik metrů je to na zem? Tři? Pět? Deset? Těžko odhadovat, hloubka je každopádně moc velká na to, abych do ní toužil žuchnout. „Zkus to ještě!“ slyším od úpatí stěny povzbuzení. „Máš tam chyt napravo od hlavy…“