Historie pamatuje jen na vynálezce jediného typu, zdálo by se. Ty úspěšné, kteří po letech či dlouhých desetiletích neuvěřitelné dřiny a poctivého bádání dokázali objevit a prosadit něco, co posunulo vývoj lidstva kupředu. Zakladatele a šéfmanažera společnosti Unnecessary Design Studio, tedy Studia zbytečného designu, to vedlo k rozhodnutí, kam se zařadit.
Vybral si druhou stranu. Nechce být vynálezcem úspěšným, neláká ho systematická, dlouhodobá píle, odříkání při vymýšlení užitečných produktů. Proto cíleně kvalitu nahrazuje kvantitou, každý týden obohatí svět o jeden až tři funkční prototypy. Které k ničemu nejsou.
Zbytečné vynálezy: |
Ohromně při tom baví sebe i celý svět.
Začalo to u čepic
Matty Benedetto z vermontského Burlingtonu je navýsost potěšen, když jej nazvete šíleným vědcem. Už od útlého dětství ho totiž fascinovala představa padoušských, pomatených či zneuznaných badatelů v dobrodružných seriálech, kteří tahají z kapes svých plášťů nebo laboratoří jeden zkázonosný vynález za druhým. Zbožňoval inzertní přílohy starých komiksů o superhrdinech, v nichž se za pár centů nabízely rentgenové brýle, intergalaktické komunikátory a paprskomety na baterky.
Do světa podnikání však vstoupil jinými dveřmi. Oděvním návrhářstvím. V roce 2004 se coby čtrnáctiletý amatérský fanda lyžování nechal na diskusním fóru inspirovat k výrobě háčkovaných čepic a nápaditých lyžařských kukel. Aby zapůsobil, snažil se vyrobit co nejztřeštěnější. Kukla s plnovousem, dredy nebo kohoutím hřebínkem byly jen začátky. Přesto šly na dračku. Benedetto si nejprve ničil klouby na pletacích jehlicích sám, posléze zapojil svou matku, pak členky jejího háčkovacího klubu.
Nakonec založil firmu, která podle jeho návrhů bláznivé háčkované čapky, čepice a kulichy vyráběla. Netrvalo to vlastně ani rok a jako nezletilý se stal podnikatelem. Pronikal do vod designu, alternativních výrobních postupů a samozřejmě, nezbytné marketingové propagace svých produktů na sociálních sítích. Už tehdy se ukázalo, že Benedetto zjevně není uvyklý dělat věci jen tak napůl.
Shromáždil totiž úspory, které mu z výroby plynuly, přidal k nim peníze, jež si vydělal na letní brigádě jako plavčík. S nimi založil nový web, zpropagoval své produkty v zahraničí a skrze nové dodavatele začal realizovat výrobu čepic v Číně. „Vzpomínám si, jak jsme jeli do přístavu poprvé osobně vyzvednout svou první zásilku,“ říká. „Byli jsme tam jen já a moje máma s autem, obklopeni všemi těmi obrovskými přepravními kontejnery a firemními kamiony. Sotva jsme se do auta vešli.“
Naprosto zbytečný produkt
Čepice, které po jistý čas reprezentovaly přední americkou značku lyžařského vybavení, mu vydělaly na studia bez stipendia. Provoz své firmy řídil z pokoje na kolejí vermontské Saint Michael’s, kde studoval marketing. Tím by se příběh úspěšného samorostlého juniora v podnikání mohl vlastně uzavřít. Jenže sláva háčkovaných čepic upadala, prodeje klesaly a hlavně už Benedetta nebavily.
Gary Dahl prodával šutry jako domácí mazlíčky. Vydělal na tom miliony Spontánní nápad, levná realizace. A výtečné načasování. Horečka po kamenech trvala jen rok a půl, přesto však udělala z Garyho Daha milionáře. Vypadalo to jako ulítlý opilecký nápad z baru a ulítlý opilecký nápad z baru to také byl. Jenže tak originální a vtipný, že se chytil. Gary Dahl začal v 70. letech prodávat Američanům kameny jako domácí mazlíčky místo zvířat. Kus za necelé čtyři dolary. Prodal jich spoustu a stal se milionářem. |
Využil tedy svých kontaktů s textilním průmyslem a jako jeden z prvních prodejců v USA začal uvádět na trh a prodávat dnes již běžné barevné tkané kabely pro iPhone. Nejzajímavější na tom bylo, že takové kabely byly naprosto zbytečné. Dostali jste je zadarmo v krabici s chytrým telefonem, jen ve fádně továrním provedení. Ty barevné šly přesto neuvěřitelně na dračku,“ vypráví.
Zbytečnosti, které nemají funkční význam, ale mohly by se dobře prodávat? Ve svém notesu měl už dávno načrtnuty spousty takových nápadů. Produktů, které vlastně nesloužily vůbec k ničemu a byly tak hloupé, že se je nikdo rozumně smýšlející neodvážil vyrobit. Benedettovi však odvaha nechyběla a představa šíleného vynálezce produkujícího nesmysly mu navýsost lichotila. A tak je skrze svou bezbřehou fantazii pustil ven do světa.
Jako na běžícím pásu
Jeho vynálezy sdílí jeden společný námět. Všechny řeší neexistující problémy. Například otázku, kam si odložíte jídelní hůlky, když zrovna nutně chcete poslouchat muziku, takový dotaz si jen tak někdo nepoloží. Mladému vynálezci však nešel – a uchopil ho tvůrčím způsobem. Vymyslel úchyt ke značkovým sluchátkům Apple Airpods, k nimž můžete ony hůlky připnout. K čemu je to dobré? Naprosto k ničemu.
Tedy, skoro k ničemu. Benedetto se díky onomu „vynálezu“ naučil pracovat s 3D tiskárnou a programem pro trojrozměrný design. A když fotku svého produktu zavěsil na sociální síť, získal během jediného dne desítky tisíc lajků.
Jeho komentář „Rád navrhuji věci, které nikdo nepotřebuje“ se pak stal mottem jeho společnosti Unnecessary Design Studio, tedy Studia zbytečného designu. Jeho web, Instagram a kanál na YouTubu se sledovaností jen blyští. V prvních měsících byl schopen vyrábět a prezentovat na sociálních sítích až sedm vynálezů týdně. Za necelý rok jich vyvrhl 187.
Dnes už jsou skoro legendární. Patří k nim například Hoverbrella, deštník připojený na dron. Bude vás v dešti následovat, nemusíte ho držet. Tedy za předpokladu, že ho budete oběma rukama řídit. Nebo FurRoller, který funguje na podobném principu jako váleček čistící šaty od žmolků a chlupů, ale v opačném gardu. Slouží k nanášení chlupů vašich čtyřnohých miláčků na šatstvo, abyste si je mohli užívat opravdu všude. Případně vysunovací obal na avokádo, jinak nápadně připomínající tuhý deodorant, nebo brýle s integrovanými houbičkami pro zachycování slz.
V současnosti už s tempem trochu zvolnil, tempem jeden až tři týdně neprodukuje šílených nápadů více než 200 ročně. Chce se bavit, ne pospíchat. O to víc rozvíjí potenciál, který mu nabízejí sociální sítě. Má na nich miliony sledujících odběratelů.
Hloupost, s níž se ztotožníte
Vlastní proces vynalézání se přitom snaží držet co nejprostší a nejjednodušší. V nákladech na materiál k výrobě funkčního prototypu většinou nejde nad limit 20 dolarů, s časem produkce v 3D tiskárně od minut po hodiny. Jakmile je výrobek hotový, otestuje jeho funkčnost a naprostou zbytečnost a prezentuje ho zvědavé veřejnosti k pobavení. Každý příspěvek přitom napodobuje reálnou marketingovou kampaň, nabízející skutečné spotřební zboží.
Jeho dílna-ateliér-laboratoř v Burlingtonu skutečně připomíná skrýš šíleného vědce. Na ploše 230 metrů čtverečních nechybí obří pracovní stůl, mikroskop, kbelíky s barvami, 19 různých 3D tiskáren, laserová řezačka, keramická pec a hrnčířský kruh, zkumavky a kádinky. Spousta náčrtků, nákresů a pomačkaných papírů, plastových odřezků. A police přeplněné již hotovými vynálezy. Robotické tiskárny hrají při výrobě prim, ale Benedetto se nezříká ani dalších metod, opracovává dřevo, plete a šije, tvoří z hlíny, nechává růst houby nebo strukturní plísně.
Může se to zdát jako finančně dost neproduktivní schéma obživy, ale na nedostatek si Benedetto rozhodně nestěžuje. Štědře mu platí nejrůznější skutečné značky, pro něž zbytečnosti soustředěně vynalézá. Patří mezi ně studia vyvíjející počítačové hry Call of Duty, společnosti jako KFC, Old Spice, Captain Morgan, Canon, pivovar Bud Light nebo iPhone.
Galerie nádherných zbytečnostíMatty Benedetto je autorem řady prototypů, které si nezaslouží pozornost. Je mezi nimi například:
Slávu mu vynesl i soudní spor s výrobcem plastových sandálů kroksů. To proto, že vynalezl nápadně podobné bezprsté rukavice. |
Řemeslo šíleného vynálezce na plný úvazek přitom není zrovna selanka, rutina se příliš nemění. Práce začíná v osm ráno a končí kolem šesté večerní. Celý den zkouší návrhy, tiskne plastové díly a fotí finální vynálezy. Nejsložitější na tom všem je samozřejmě přijít s dostatečně zbytečným nápadem.
„Inspirací jsou mi i ty sebemenší maličkosti všedního dne, mé vlastní chování a chování cizích lidí,“ říká Benedetto. Klíčem k úspěchu je podle něj najít nějaký drobný problém, se kterým se lidé mohou ztotožnit. Něco, co je přitom však tak bezvýznamné, že si to nezasluhuje žádnou inovaci. Pak k tomu vynalezne příhodně nadbytečné řešení. Příkladem může být držák na hrnek, který se dá upevnit k botě. Používat ho mohou lidé, kteří v kanceláři nechtějí odkládat šálek na stůl a při sezení na židli mají zkřížené nohy. Hlavní je bavit se a pamatovat si, že to celé je jen vtip.
Legrace není na prodej
Vyplatí se zmínit ještě jeden aspekt jeho tvůrčí činnosti. Drtivá většina jeho vynálezů není na prodej. Ze stovek prototypů je reálně k sehnání jen pár tuctů vynálezů, které pod smlouvu navrhuje pro jiné společnosti.
S hloubkou myšlenky to prý nechce úplně přehánět, ale své vynálezy prý částečně chápe jako kritiku moderního kapitalismu. Systému, který konzumní společnost zahlcuje naprosto zbytečnými produkty. Když sám „předběhne“ trend a zesměšní nějakou zbytečnost tím, že ji vynalezne jako první a předvede v jednom exempláři, brání tomu, aby se dostala do světa a zahltila ho balastem.
„Když lidé poprvé vidí moje věci na Instagramu, často si myslí, že jde o reklamu na skutečné produkty,“ říká. „Ve skutečnosti si však dělám legraci ze všech těch opravdu hloupých výrobků, které ve skutečnosti existují – z těch, které vidíte prodávat na Wish.com, Alibaba nebo v teleshoppingu a říkáte si, kdo si tyhle blbosti kupuje?“
Matty Benedetto rovněž doufá, že svým příkladem možná inspiruje další vynálezce, objevitele a badatele. Ty skutečné. Kteří bádají nad něčím užitečným a prospěšným, ale jsou příliš plaší na to, aby se svou neotřelou ideou vyrukovali do světa. „Ukazuju jim názorně, že vlastně žádný nápad není hloupý,“ říká.
