Dnes je nevadské Palisades městem duchů, vybydleným sídlem s několika desítkami rozpadajících se domů, obklopených ruinami stodol, ohrad a plotů. Do nejbližší civilizace je to odtud 20 kilometrů nehostinnou pouští, prakticky neexistuje rozumný důvod, proč sem zajíždět. Nebylo tomu tak vždy. Když městečko v roce 1868 vzniklo, patřilo k nejdynamičtěji se rozrůstajícím osadám amerického západu. Poděkovat za to mohlo kolejím.
Když se drážní dělníci pomocí dynamitu probili skalami Dvanáctimílového kaňonu, vznikla tu malá stanice Centrální pacifické dráhy, první transkontinentální železnice ve Spojených státech. Vlaky tu zastavovaly kvůli dočerpání zásob vody. Pasažéři se na dlouhé cestě z New Yorku a Chicaga do San Franciska mohli během technické přestávky přibližně na hodinu protáhnout. Proto tu vyrostlo několik vývařoven, kuchyní a barů, aby si během pauzy cestující dali něco dobrého. I díky občerstvení byla zástavba Palisades brzy bohatší o řadu obytných domů, farem, obchody, hotely a saloony.
Za dvě léta už tu stál poštovní úřad, škola a dva kostely. Počet obyvatel se blížil šesti stovkám. A když bylo městečko v roce 1874 napojeno železnicí i na 130 kilometrů vzdálené nevadské město Eureka? Jeho význam narostl ohromným způsobem.
Město spojené s železnicí
Pokud vás totiž lákalo zlato a těžba kovů, doly v okolí Mineral Hill nebo Hamiltonu, bylo místem, kam jste se nechali dovézt vlakem a odkud jste za nimi vyráželi pěšky či v sedle koně. Také tu vzniklo překladiště důlního materiálu. Palisades vyrostlo ve významnou zastávku, transportní uzel, jímž ročně z východu na západ či naopak projížděla pětistovka nákladních vlaků s vytěženými surovinami, kolem 2 000 vlaků s rohatým dobytkem a okolo 1 500 spojů civilní přepravy.
Bylo tu živo, to ano, ale rytmus veškerému dění jasně udával grafikon železničních spojů. Obchody, kuchyně i bary tu žily z toho, že přes den tu zhruba každé tři čtyři hodiny zastaví vlak a na chvilku vyloží utahané cestující. Ti z expresních vlaků za sebou měli dvacet až čtyřicet hodin cesty, cestující třetí třídou se takto trmáceli už druhým až čtvrtým dnem. Až se občerstvili a vlak na stanici zapískal, zmizeli do svých kupé, odjeli. Obyvatelé Palisades zase upadli do letargie, spojené s vyčkáváním na další spoj.
Prosperita celého sídla byla velmi těsně navázána na jízdní řád, s jeho pravidelnými fázemi přílivu a odlivu pasažérů. Všechno se točilo kolem nich, a právě proto místní viděli tak velký problém v tom, že oni cestující nebyli s atmosférou v Palisades pořád spokojeni. Na co si stěžovali? Byla tam prý až neskonalá nuda.
Vyplatí se zmínit, že v sedmdesátých letech předminulého století mělo San Francisko 150 tisíc obyvatel, Chicago 300 tisíc a New York dokonce 1,5 milionu. Byly to moderní metropole se vším všudy, žádná divočina. A jejich obyvatelé o legendárním Divokém západu snili. Tolik o něm slyšeli a četli – a doufali, že ho zahlédnou alespoň z vlaku, když skrze Palisades projížděli transkontinentální železnicí.
Jenže v Palisades z onoho světa plného romantiky a dobrodružství nic k vidění nebylo.
Kulisy pro Divoký západ
Jistě, bylo tu horko, prach a špína. U saloonu postávali uvázaní koně honáků, z lokálu zněl rozladěný klimpr, na baru se podávala podprůměrná whisky, za stolem se hrály karty. Westernové kulisy byly takříkajíc na svém místě, ale to bylo všechno. Však se o tom také kriticky zmiňovaly dobové cestovní bedekry, popisující Palisades jako neobvykle nudné venkovské sídlo. Pokud zde přestávku vlaku v kupé prospíte, o nic prý nepřijdete.
Toho se místní neskonale děsili. Kdyby cestující nevystoupili z vagónů a nevyrazili do ulic města utrácet, byl by se prosperitou konec. Proto se rozhodli, že rozmrzelým cestujícím nabídnou adrenalinem nasycenou podívanou.
Není přesně jasné, kdo z místních za tím nápadem stál, odkud vzešel podnět, první impuls. Lamentace znuděných pasažérů totiž deptaly všechny. A tak prakticky všichni obyvatelé se také zapojili do akce. Kolem roku 1876 začali lidé z nevadského Palisades organizovaně inscenovat „Divoký západ“, přesně v duchu šestákových románů.
Z fádní zastávky na trati se tak během pár dní stalo to nejdrsnější město na západ od Chicaga.
Tady se umírá ve velkém
Vlak se šine do stanice, konduktér oznamuje ospalým cestujícím, že tu bude hodinová pauza. Pasažéři se protahují, přemýšlí, jestli má vůbec cenu vystupovat ven. Jenže najednou se kolem vagónů prožene tlupa maskovaných jezdců na koních. Střílí do vzduchu, ženou se někam mimo výhled, k hlavní ulici. Prý tam, co stojí místní banka. O desperátech a odvážných bankovních loupežích už lidé z měst, vezoucí se vlakem, ledacos slyšeli. Nikdy ovšem žádnou neviděli na vlastní oči. Tady se jim taková vzácná možnost evidentně nabízí. Dlouho neváhají. A nelitují.
Přestřelka, do níž se zapojili místní, byla totiž velkolepá. Mrtví se dali počítat na tucty, tekly potoky krve. Při sledování z bezpečné vzdálenosti pasažérům zprvu nedochází, že koukají na dobře sehrané vystoupení. Byl to zatraceně silný zážitek. Často ani nepostřehli, že bezvládná těla banditů byla odnášena do baru, kde zázračně ožívala.
Když výstřely utichly, nájezd lupičů byl odražen, zamířili pasažéři s nadšením do saloonu, aby od místních vyzvěděli šťavnaté podrobnosti o jejich heroické akci. Sami si dopřávali dvojité porce lihoviny na uklidnění, srdnatým obyvatelům Palisades pošlou rovnou celou láhev. Jedni lest záhy prohlédli, druzí nikoliv. Zážitek však měli všichni. Až o tom budou vyprávět doma…
Repertoár inscenací v Palisades se neomezoval jen na přepadení banky. Klasikou tu byly pěstní souboje honáků dobytka, ztrestání drzého opilce pořádnou nakládačkou, velká rvačka na nože, střelecké duely na vyprázdněné ulici, poprava věšením, často doplněná o vpád dalších kriminálníků, kteří odsouzence od oprátky osvobodili.
Ruch a hluk přestřelek neunikl ani indiánům Šošonům z blízké rezervace u řeky Humboldt. Slovo dalo slovo, brzy se za podíl ze zisku do akce zapojili také. Halekající a pomalovaní válečnými barvami pravidelně útočili na město nebo se prohnali jeho jediným bulvárem, aby oznámili, že už zase vykopávají válečnou sekyru. Program dokázali obohatit o únos pošťákovy ženy nebo na oko provedené skalpování.
Reakce cestujících se lišily. Někteří samozřejmě s jekem utíkali do bezpečí, k vlaku, snažili se zachránit holý život, hledali spásu v místních krámcích. A odjeli hned, jakmile lokomotiva zapískala. Jejich panika jen zvyšovala adrenalinovou reputaci sídla. Jiní pasažéři víc než ochotně přerušili svou cestu, aby den dva pobyli ve skutečném městě Divokého západu, kde se pořád něco děje.
Víc mrtvých než živých
Nevadský historik Dan Ashbaugh příběhů a historek o městečku Palisades sesbíral spoustu. Rád má tu o novináři, který sem vyrazil za velkou senzací. Z bezpečného zázemí hotelového pokoje si prý vedl průběžné záznamy o počtu padlých během přestřelek. Že něco nesedí, poznal, když se dobral cifry 300 mrtvých, což reálně odpovídalo polovině počtu stálých obyvatel. Těch však evidentně neubývalo a místní je nevzrušovalo, že tu hynou jako mouchy.
Na propracovaném vtípku se podíleli všichni. Drážní zřízenci, průvodčí a mašinfírové už předem dobře věděli, co se bude ve stanici dít. Často tu také nabrali zpoždění, protože se cestující nemohli scének z Divokého západu nabažit. Chlapi, kteří sem pravidelně zaváželi rudu z dolů na jihu, si na pravidelnou divokost městečka také zvykli. Střílelo se tu slepými náboji, a tak nechávali přestřelkám volný průběh. Konve plné krve, které byly prolévány během přestřelek, ochotně dodávala místní jatka. Škodný nebyl na té zábavě nikdo.
Palisades přitom ve skutečnosti bylo tak poklidným městem, že si tu místní nedrželi ani úřad šerifa. Nebyl vůbec zapotřebí. Město si však díky fingovaným přestřelkám vytvořilo ohromnou reklamu v celonárodním tisku, získalo image velmi nebezpečného místa. Které lákalo zvědavce z celé země. Obyvatelé tím podpořili lokální ekonomiku a mohli se výtečně pobavit. Nikdo z místních ani z pasažérů raněn nebyl, mezi cestujícími se nenašel žádný srdnatý hrdina, který by se do probíhající akce vložil ostrou střelbou z vlastní zbraně.
Ještě v osmdesátých letech předminulého století to vypadalo, že mají lidé v Palisades nakročeno ke světlé budoucnosti. Jenže to už začaly výnosy z dolů upadat, těžba se přesouvala do jiných regionů. I trasy pro honáky dobytka byly přesměrovány jinam, velkou škodu napáchalo několik povodní, které poškodily trať. Spekulovalo se o vytvoření železniční přeložky do bezpečnějšího úseku. A když se tak stalo, nebylo už pro koho hrát.
Význam města upadal, v roce 1910 se už zdejší obyvatelé počítali na desítky. Od šedesátých let dvacátého století je pak oficiálně neobývané. V roce 2005 ho koupil neznámý kupec, zatím není jasné, jaké má s městem duchů plány.
