„Když je nemůžete vybít, snězte je,“ zvedá na svém webu lihovar Tamworth Distilling bojové heslo a hned si ho poupravuje: „V našem případě to znamená: vypijte je!“
Válečným praporcem přitom míří, spolu s ekology a ochránci životního prostředí, na kraba pobřežního. Má pověst destruktivního monstra.
Krab ničitel. A klima jako jeho spojenec
Ještě před pár lety byla zátoka plná mušlí, vodních rostlin jako zákrutich, popisoval Chad Coffin z tamní organizace chránící korýše ráz pobřeží ve státu Maine portálu Down East. V místech, na něž ukazoval, však bylo jen šedé bahno, dodával reportér. A upřesňoval: bahno a krabi pobřežní, Carcinas maenas. „Všechno systematicky sežrali. Všechny zdroje korýšů zmizely,“ shrnul Coffin.
Obdobně krabí destruktor vyplenil celá území. „Mořský šváb“, jak se mu někdy přezdívá, se do Ameriky poprvé dostal na počátku devatenáctého století z Evropy, dopravcem se mu staly zámořské lodě. Do svého nového působiště ale nevplul s pokorou. Je neukojitelným jedlíkem, zkonzumuje až padesát mlžů, škeblí, ústřic nebo mušlí, denně, připomíná web Food and Wine. S obdobným apetitem se též rozmnožuje, samičky pokládají až 185 tisíc vajíček ročně.
Východní pobřeží vzal importovaný krab tmavě zelené barvy o velikosti talířku útokem. Původní obyvatele pobřežních vod vyjídá, připravuje je o jejich potravu, o úkryty, způsobuje eroze pobřeží, ničí mořskou trávu, která je nezbytná pro lososy, sledě, další ryby a domácí, původní kraby, decimuje ekosystém, vypočítává portál Times Colonist.
Příklad? „V roce 1954 krabi pobřežní naprosto zničili, během pouhých tří týdnů, experimentální farmu na škeble ve Scarborough. A vyhladili celé populace škeblí, které se nacházely mimo zdi zahrazených pokusných oblastí v Isleboro, Wellsu, Bremenu, Jonesportu a Searsportu,“ vystavuje lokální účet krabí pandemii novinář z Maine Edgar Allen Beem.
Krabi jsou přitom na nesmlouvavou kolonizaci vybaveni nejen žravostí a reprodukční silou, ale též odolností a mobilitou. Ve stadiu larvy, stráví v něm padesát až osmdesát dní, mohou zdolávat na oceánských proudech obří vzdálenosti. Dospělí krabi dokážou přežít celé dny bez vody, ukrývají se v rybářském vybavení, v kbelících, lodích. Vypořádají se s širokou paletou slanosti vody. Jsou přizpůsobiví.
A cestují zběsile, již dávno nejsou pohromou pouze pro východní pobřeží. V roce 1989 se jich leklo San Francisco, v devadesátých letech zanesly jejich larvy větry El Niňo ještě dál, do roku dobyli krabi Bella Bella v Britské Kolumbii a sunuli se nahoru, na Sooke Basin, San Juan Islands, až dosáhli Washingtonu, mapuje jejich dobyvačnou výpravu Time Colonist a lakonicky konstatuje: „Přišli. Viděli. Vyžrali. A líbilo se jim to.“
Oteplující se klima, a člověk, který za oním procesem stojí, krabům v pustošivé invazi pomáhají. Například v Maine byla pro kraby pobřežní pohromou série studených zim v šedesátých letech, jejich populaci ublížily, zatímco škeblím pomohly k růstu. Jenže aktuální trend zahřívající se Země i jejích vod svědčí krabí kolonizaci.
Boji s krabi stojí v cestě, kromě klimatu a jejich houževnatosti, též to, že se strategie hledá těžko kvůli malé využitelnosti krabů. Jejich maso je jedlé, v tradiční gastronomii však hledá špatně ziskové uplatnění. „Neexistuje strategie na kontrolu jejich populace a neexistuje komerční trh pro obchod s těmito vetřelci,“ říká v magazínu Food and Wine Will Robinson. Právě on se se svými společníky z destilérky Tamworth Distilling rozhodl využití krabích monster zlepšit a dát jejich likvidaci komerční pobídku.
Základem je krabí vývar
Je třeba říci, že lihovar měl vždy slabost pro nekonvenční ingredience, receptury a chutě. Loni nabídli whisky s chutí pečeného krocana, produkuje též značku Eau de Musc, whisky s chutí z bobřích pižmových žláz. „Divoká příroda kolem naší výrobny v Tamworthu a její udržitelnost je hlavním zdrojem inspirace pro všechny naše nové produkty. Místní faunu a floru milujeme pro nečekané výsledky oněch bouřlivých experimentů,“ cituje magazín The Smithsonian vlastníka lihovaru Stevena Grasse.
Destilérce chytá kraby místní rybář Dwight Souther, v továrně je pak vaří, až se dosáhne „silného krabího vývaru“, jak vysvětluje na serveru Thrillist lihovarník Matt Power. Vývar se poté posílí alkoholem a destiluje, aby se zbavil nežádoucího zápachu a naopak se zvýraznila vítaná aroma. Ta mají upomínat na „vlahý mořský vánek za slunečného dne na pobřeží“, líčí poeticky.
Následně se přidá kukuřice, směs koření, v němž neschází koriandr, skořice, bobkový list, hořčice. A vše zamíří do sudu s bourbonem, který předtím zrál sedm let. Tělo výsledného nápoje má chutnat po vanilce a javoru, poté se mají rozeznít těžší tóny hřebíčku, skořice, nového koření.
Will Robinson nezastírá, že whisky Crab Trapper je výzvou. Tři čtvrtiny lidí prý při prvním setkání odpovídají rezolutním „ne, absolutně ne“. Když se však odváží ochutnat, stanou se milovníky nekonvenční lihoviny.
Destilérka plánuje zbavit pobřeží co největších počtů vetřelců. Nenamlouvá si však, že to bude mít na populace nájezdníků významný dopad. Ostatně, Gabriela Bradtová z Univerzity New Hampshire pochybuje dokonce o dosahu všech současných aktivit na obranu přirozeného ekosystému. Patří mezi ně využívání krabů jako krmiva, jako součásti kompostů, jako suroviny pro místní restaurace, poskytování finančních odměn rybářům, kteří vetřelce sbírají. Dokud se míra oněch intervencí neznásobí, nebude mít program NH Green Crab Project, s ohledem na klimatickou změnu, naději na výraznější úspěch, soudí odbornice.
