Americkým státem Massachusetts se ony tmářské procesy prohnaly v letech 1692 a 1693. Z praktikování ďáblovy magie při nich bylo obžalováno více než dvě stě lidí, převážně žen. Dvacet bylo popraveno.
Oběti bigotní společnosti a jejího soudnictví se později dočkaly očištění, odkaz jedné z nich. Elizabeth Johnsonové, však zůstal poskvrněný. Napravil to až smysl pro spravedlnost a úsilí studentské party.
Světské kořeny „ďáblovy práce“
Tažení proti čarodějnicím vtrhlo oproti Evropě do Salemu se zpožděním, starý kontinent plenilo mezi 13. a 17. stoletím. Do Massachusetts se šílenství dostalo až v době, kdy za oceánem ustávalo, mělo však důvod. Velmi konkrétní, praktický, světský. Vycházel z lidské slabosti, ne z ďáblovy moci.
Kulisou byla válka, kterou v amerických koloniích vedla Anglie proti Francouzům a která vyhnala spoustu obyvatel z oblastí New Yorku, Nového Skotska a Quebecu. Úkryt hledali uprchlíci především v Salemu na massachusettském pobřeží. Válečnému násilí a nebezpečí unikli, do klidu však nepřišli. Oblast kolonizovaná osídlenci, kteří toužili vybudovat společnost žijící podle příkazů Bible, byla rozrytá tenzemi a nepřejícnostmi, jak popisuje magazín The Smithsonian.
Bohatí občané profitující z přístavu stáli proti méně zámožným, kteří byli pořád závislí na zemědělství, město Salem se handrkovalo s vesnicí Salem o práva k pozemkům, církevní pravomoci a privilegia a o majetek. Církevní poměry byly neuspořádané, farníci rozhádaní. Oblast byla svými sousedy považovaná za hnízdo neustálých půtek a hádek. Historici později popisovali, že bylo otázkou času, kdy nastřádaná napětí vybuchnou.
Příchod válečných utečenců antagonismy zesílil. Situace však měla k dispozici i další ingredience, v roce 1684 vydal novoanglický puritánský duchovní knihu o potírání čarodějnictví, o pět let později přispěl svou vlastní jeho syn. A byl tu i reverend Samuel Parris, který spravoval vesnici Salem jednak s lakotnou materiální chamtivostí, jednak s náboženskou přísností, která prahla po odhalování dalšího a dalšího nepřístojného chování a sebemenší přečiny trestala veřejnými pokáními, často i tvrději. Situace byla tak konfliktní, že se sama vesnice začala obávat, že hádky a tenze jsou dílem ďábla.
Samuel Parris. Chladný, přísný a lakotný reverend byl jednou z přísad salemského koktejlu, který vedl ke katastrofě.
Tady vše začalo, fara reverenda Parrise.
Potvrzení oné smyšlenosti se začalo rýsovat zkraje roku 1692, kdy reverendova dcera a neteř propukly v podivné chování – křičely, házely kolem sebe věci a kroutily těla do nepřirozených poloh. Další dívka se stala obětí téhož. Pod nátlakem, který se snažil najít nadpřirozený zdroj oněch podivností, ukázaly na tři ženy žijící na okraji salemské společnosti: bezdomoveckou žebračku, chudou stařenu a reverendovu karibskou otrokyni.
Dvě z nich obvinění z úmluvy s ďáblem odmítaly, otrokyně ho přijala: „Přišel ke mně ďábel a zavázal mě, abych mu sloužila.“ Následek? Řetězec vykonstruovaných obvinění, vynucených doznání. Hon na čarodějnice neplenil jen město a vesnici Salem, ale též především Andover a Topsfield. Z čarodějnictví bylo obviněno více než dvě stě lidí. Převážně žen, samozřejmě. Mnohé se doznaly.
Přiznat se bylo svůdné
Upalujeme, abychom nabrali ovečky. Studie vysvětluje čarodějnické procesy Čarodějnické procesy zasáhly na 80 tisíc žen, polovina z nich za ně zaplatila životem. Podle autorů studie padla za oběť konkurenčnímu boji mezi katolickou a protestantskou církví. Kdo upálí víc čarodějnic, je lepší ochránce lidí. A bude mít víc věřících. Středověké hony na čarodějnice byly způsobem, jakým mezi sebou soupeřilo katolictví a protestantismus o vliv. Tvrdí to pozoruhodná práce z magazínu The Economic Journal. |
Přitakat obviněním bylo přitom pochopitelnější, než jak by naznačoval pohled skrze dnešní optiku. V Salemu konce 17. století pro to existovaly podmínky. Byla tu masová hysterie. Když byla obviněna jistá Martha Corey, nejpočestnější farnice, nejoddanější ovečka tamní církve, propukla v komunitě paranoia – když mohla ďáblovi podlehnout ona, pak mohl a může kdokoli.
A mnozí uvěřili, že nevědomky mohou být jeho služebníky i oni sami. Pod tlakem církve a dokonce i vlastní rodiny se mohly ženy nechat přesvědčit, že jsou samy čarodějnice, jen o tom neví, vysvětluje list The New York Times s odkazem na historika salemských událostí Emersona W. Bakera. Odborník uvádí, že pro dobu poznačenou puritánským fanatismem mohlo být doznání dokonce logickým krokem. „V jistém momentu si daná žena řekla. Pro dobro společenství bych se snad měla doznat. Nemyslím, že jsem čarodějnice, ale možná jsme měla nějaké špatné myšlenky, které jsem neměla mít,“ uvádí.
Další se chtěly vyhnout nátlaku a mučení. Pro jiné bylo doznání nástrojem přežití. Ostatně, z pětapadesáti žen, které se v Salemu přiznaly, nebyla ani jedna popravena. Mohla to být strategie, jak se vyhnout smrti.
Nakonec bylo devatenáct lidí, patnáct žen a čtyři muži, oběšeno. Další člen hrozivé salemské společnosti bohatý farmář Giles Corey byl popravován třídenním mučením, kdy mu na tělo pokládali pod vedením místního šerifa těžké balvany. Přinejmenším dalších pět lidí zemřelo ve vězení.
Oběšení původně čekalo i na Elizabeth Johnsonovou.
Zapomenutá oběť
O ní samotné víme jen málo. Patřila ovšem do rodiny, která byla jedním z hlavních terčů sousedské nevraživosti a protičarodějnických represálií, kromě ní bylo v salemských procesech obžalováno sedmadvacet příslušníků Johnsonových, poznamenal portál Boston Globe. Portál The Smithsonian objasňuje, že ideální terč a snadnou kořist puritánského fanatismu z ní udělala její prostota, děd ji prý označoval za „jednoduchou“.
Pivovarnictví dřív vládly ženy. Než přišla obvinění z čarodějnictví Takto se kostýmy někdejších domácích pivovarnic zapsaly do kulturní historie. Ve středověkém anglosaském světě to bylo jejich výsadou. Takzvaným „alewives“, pivním manželkám, přinášelo vaření piva finance, a s těmi i nezávislost na patriarchálních pořádcích. A to společnost zneklidňovalo. Po tažení proti čarodějnicím si pivovarnictví monopolizovali velcí výrobci, a jim už vládli muži. |
Elizabeth se přiznala, podle dokumentů z roku 1692 se nechala přemluvit jinou ženou, aby se stala čarodějnicí, protože tak dojde záchrany. Ďábel se jí prý zjevoval v podobě dvou černých koček, vyšetřovatelům udala své údajné čarodějnické společnice. Ukázala i ranky na kotnících, jimiž jí prý pily krev. Když byla odsouzena k trestu smrti, bylo jí dvaadvacet let, píše CNN.
Massachusettský guvernér však výkon hrdelního trestu odložil, legalita salemského běsnění se již začala otřásat. Dál však již Elizabeth Johnsonová takové štěstí neměla. V roce 1703 sice massachusettský zákonodárný sbor, který vykonával též funkci odvolacího soudu, prohlásil všechny procesy za protiprávní, jenže na Elizabeth se pozapomnělo.
Nepomohl jí ani rok 1711, kdy britská koloniální správa rozsudky zbavila platnosti a oběti bigotní společnosti a jejího soudnictví rehabilitovala. Její jméno v dokumentu chybělo. V dopise z roku 1712 proto Johnsonová soud žádá, aby s ohledem na její dlouhé věznění přiznal očištění i jí. Její žádost nedošla vyslyšení. A znovu její jméno scházelo i v rezoluci massachusettského zákonodárného sboru z roku 1957 i v jejím doplnění v roce 2011.
Proč? Podle dohadů za to může fakt, že v procesech byla vláčena i její matka Elizabeth Johnsonová. Shodná jména mohla dceru v soudních dokumentech zastínit a vyvolat formální nedorozumění. Zapomenout se na ni během následných desetiletí mohlo též proto, že neměla potomky, v roce 1747 zemřela ve věku 77 let jako bezdětná.
Stala se jednou z nás
Tak docela bez potomků však nezůstala, o její utrpení, oběť i zápas o očistu se začal zajímat kolektiv studentů a studentek ze třídy massachusettské učitelky Carrie LaPierre, která o salemských procesech a Elizabeth Johnsonové na střední škole v North Andoveru poprvé mluvila v roce 2019. Studentky a studenti se rozhodli život oběti honu na čarodějnice prozkoumat a vydat petici za očištění jejího jména.
Byla to vlastně součást výuky, třída se věnovala výzkumu, sbírala argumenty, obesílala zákonodárce a vytvářela prezentace. „Mluvili jsme o ní jako o E. J. J. Jistým způsobem se stala jednou z žen našeho světa,“ cituje LaPierre The Smithsonian. Úsilí studentského kolektivu o spravedlnosti bylo úspěšné. Massachusettští zákonodárci díky němu Elizabeth Johnsonovou mladší po 329 letech od jejího odsouzení očistili.
