Pokud jde o charakter, jistě to nebyl špatný kůň. Když však přišlo na průběžnou bilanci zaběhaných derby, bylo hned jasné, že šampioni jsou nejspíš uplácaní z trochu jiného těsta. Fine Cotton, australský plnokrevník, prostě neměl formu potřebnou k vítězstvím. To jediné, čeho na dostizích v okolí Queenslandu dosáhl, bylo průběžné zvyšování vlastního hendikepu a také rostoucího poměru kurzu sázek na vítězství. V roce 1984 už jeho protivy stály mezi 18 až 20:1.
Lidé z prostředí dostihů o takových koních říkají, samozřejmě ve vší slušnosti, že mají jen velmi omezené schopnosti. Fine Cotton pravidelně dobíhal z tuctu koní mezi osmou a desátou příčkou, čímž definici omezených schopností naplňoval. Povrch trati, proměnlivost počasí, zátěž žokeje, nic z toho u něj nehrálo roli. Za pět let své dostihové kariéry nevyhrál ani jednou. A nikdo už od něj neočekával zásadní překvapení.
Podvodník z povolání
Jenže právě v tom viděl ohromný potenciál John Gillespie. Sám měl totiž od přírody dar vidět peníze tam, kde by se je jiní neodvážili hledat. Byť to obvykle obnášelo pomyslný prostor za hranicemi vymezenými lidskou slušností, poctivostí, zákonem. Gillespie, drobný chlapík, který díky kravatě, saku, propocené košili a bezbřehé výmluvnosti působil dojmem nepříliš úspěšného pojišťovacího agenta, byl totiž podvodníkem z povolání. Dlužno dodat, že ne zrovna úspěšným.
Za drobné majetkové delikty, finty a podvody, krádeže, činy, z nichž se většinou vykoupil pokutami, náhradou škody nebo pár měsíci v base, byl odsouzen víc než třistakrát. Takže jeho staří známí, dozorci z věznice v Queenslandu, nejednou vtipkovali, že by si měl trvalou adresu pro zasílání pošty nechat úředně přepsat na Boggo Road 21, kde tehdy kriminál stál. Protože tam byl nejčastěji k zastižení.
Gillespie selhal jako velkoprodejce ovoce a zeleniny. Nedařilo se mu ani jako obchodníkovi s ojetými auta, jeho byznys s náhradními díly byl vyložený propadák. Krátce se mihl realitním trhem, hlavně pak na oko výnosnými spekulacemi s pozemky. Neblaze pro něj skončilo i podnikání v oboru vetešnictví a zastaváren. Jeho kariérní profil mu nevylepšilo ani to, že se stal policejním informátorem.
Jediné, v čem podle vlastních slov vynikal, byla práce šlechtitelského agenta, zástupce pro chov koní. Jenže ani při nákupu a prodeji plnokrevníků výměnou za provizi se neudržel, sáhl na cizí peníze. Přišel o licenci. Spády k zločinu u něj byly spíš chronickou diagnózou, než reálnou cestou ke snadnému zbohatnutí. A možná proto se John Gillespie, outsider australského světa zločinu, zhlédl v outsiderovi australského světa dostihů, v koni Fine Cotton.
Do finiše jako první!
Idea podvodu, na němž začal pracovat z kraje roku 1984, přitom byla velmi prostá. Osmiletý hnědák Fine Cotton nemá šanci v dostizích uspět, dvouciferný kurz stojící proti jeho výhře to výmluvně dokládá. Ale kdyby vyhrál? Pak by se při daném poměru sázek podařilo úplně rozbít bank. Podvodník Gillespie měl jasno, jak toho dosáhnout. Stačilo, aby dostih pod jménem Fine Cotton zaběhl jiný, kvalitativně mnohem vyspělejší kůň.
Myšlenka to nebyla úplně originální. Tyto podvody s „vycinkáním“ outsidera proti favoritům a manipulace se sázkami, takzvaný ring-in, mají předlouhou tradici. Ve světě dostihových zločinů však nepatří k úplně populárním, protože je k nim zapotřebí velký kapitál a spousta smluvených prostředníků. Trik vylepšený o záměnu koně je komplikovanější o to, že je třeba najít šampiona, který by se za outsidera dal zaměnit.
Úplně sám by to Gillespie nezvládl, proto kolem sebe systematicky tvořil síť spiklenců, s přesně rozdělenými úkoly. Na příslib snadného zisku nalákal podnikatele Roberta Northa, který dodal počáteční kapitál na nákup dvojníka-šampiona a na podání sázek. John Dixon, obchodník, se stal vnější tváří podniku. Trenér Hayden Haitan, disponující licencí, měl zajistit přihlášení Fine Cottona do patřičného dostihu. Tommaso Di Luzio měl plošně zajistit podání oficiálních sázek. Bookmakeři Bill a Robbie Waterhousovi se měli postarat o to, aby si sázky udržely příhodný kurz.
Kůň jako kůl v plotě
Svou roli v podvodu dostal i žokej Gus Philpot. Měl jen mlčet a dělat, že vůbec netuší, že celý dostih v Eagle Farm v Brisbane pojede na dočista jiném koni. Přesněji tedy, že se poveze v sedle Dashing Soltaire. Koni, který výkonnostně spadal do jiné ligy. Podoba tu přitom byla, Dashing Soltaire měl shodně čokoládovou hnědou barvu, byl zhruba stejně vysoký. Byl sice o rok mladší, neměl bílé punčošky na zadních nohách, ale jinak na první i druhý pohled vypadal stejně.
Jeho pořízení, stál 20 tisíc dolarů, nebylo laciné. Výnos ze sázek to měl víc než dostatečně kompenzovat. Ale tady se už objevily první trhliny v „neprůstřelném“ plánu. Někdo nejspíš nedržel jazyk za zuby. Není úplně jisté kdo, ale nejspíš všichni spiklenci dohromady. Po celém jižním pobřeží Austrálie se totiž šeptandou šířila zpráva, že věčný outsider Fine Cotton v půlce srpna zaběhne nejlepší dostih svého života. A tak na něj začalo, jako na zaručený tip, sázet nečekaně mnoho lidí nečekaně vysoké sumy peněz.
Příkladem byli sami bratři Waterhousovi, kteří se neudrželi gentlemanské dohodě mezi spolčenými podvodníky navzdory. Slíbili, že nevsadí víc než 66 tisíc dolarů, aby na podvod moc neupozorňovali, nakonec však vsadili přes 800 tisíc. A nejméně 1,5 milionu si vsadil i Robert North. Na tutovku se jménem Fine Cotton brzy sázeli počestné církevní spolky nedělní školy i všemi mastmi mazaní bookmakeři ze Sydney. Peníze na sázky plynuly až z Fidži a Papuy Nové Guineje.
Komisaři sázkové komise, stevardi závodiště a pořadatelé dostihu už tedy předem tušili nějakou neplechu, ale nikdo z nich nezasáhl. Zrovna na dostizích v Brisbane nebyly sázky na koně mimo formu až tak neobvyklé. Plán spiklenců to trochu hatilo, vysoké sázky přitahovaly k jejich outsiderovi zbytečnou pozornost a snižovaly kurz. Dva týdny před dostihem byly sázky na Fine Cottona ve výši 33:1, později 20:1, nakonec 7:2. Ale spiklence čekala ještě mnohem větší pohroma.
Dashing Soltaire, dvojník-šampion, se totiž pár dní před dostihem zranil. A to dost fatálně, zamotal se do ostnatého drátu kolem své ohrady. Nebyla šance, že by mohl vyrazit na trať, a vsazené statisíce byly v ohrožení.
Sázka na červenou
John Gillespie si věděl rady znovu. Sehnal na poslední chvíli, za nemalé peníze, dalšího koně s pověstí favorita, kterého hodlal za Fine Cottona vydávat. Mělo to ovšem háček, nový kůň, jmenoval se Bold Personality, nevypadal ani trochu jako Fine Cotton.
Byl světle hnědý, vyšší, bez bílých punčošek. Správnou barvu měl koni dodat masivně aplikovaný Clariol, přípravek na barvení vlasů. Jenže to by chtělo vybrat ten správný odstín. Místo toho Bold Personality po barvení skoro celý zčervenal. Srst na zadních nohou měla být jemně vybělena peroxidem, ale ten už Gillespie nesehnal. A tak si vypomohl obyčejnou bílou barvou pro malování pokojů. Byla to hodně amatérská improvizace.
Ostře sledovaný dostih 18. srpna 1984 byl napínavý až do finiše. Červeně zářící „Fine Cotton“, tedy Bold Personality, skutečně zvítězil. O první místo však bojoval až do poslední chvíle a zvítězil jen o půl délky. Sázející se mohli radovat. Zhruba 15 sekund.
Protože to už potem zbrocený Bold Personality cestou od cíle na váhu na dotek pouštěl barvu a v trávě za ním zůstávaly bílé stopy. Taky ho okamžitě poznal jeho bývalý majitel, který seděl na tribuně, a s ním i několik diváků. Představenstvo žokejového klubu a pořadatelé dostihu si okamžitě vyžádali registrační dokumenty k Fine Cottonovi. Jenže trenér Hayden Haitana místo toho vzal do zaječích. Prakticky okamžitě byly zastaveny výplaty sázek, spustilo se vyšetřování. Mělo velmi rychlý průběh. Do 40 minut byl vítězný kůň diskvalifikován a za vítěze byl vyhlášen druhý dobíhající. Kdo tehdy vsadil na Fine Cottona, své peníze už neuviděl.
Jako domeček z karet
Policie zadržela bratry Waterhousovi, kteří začali inspektorům rychle vypovídat. Jen o pár dní později pak v televizním pořadu 60 minut promluvil na kameru Hayden Haitan. Vyjmenoval všechny spiklence, popsal jejich úlohu v podvodu. On sám prý s nimi spolupracoval jen proto, že se obával o život. Soud to však viděl odlišně, poslal jej za mříže. Shledal se tam s většinou svých kolegů, kteří dostali několikaměsíční až několikaleté tresty, navíc s doživotním zákazem dostihového sportu. Spravedlnosti nakonec neunikl ani hlavní organizátor John Gillespie.
Po procesu, při němž byl odsouzen ke čtyřem letům, se ještě chvíli skrýval. Nakonec byl dopaden, ve skrýši stejně neobvyklé a improvizované, jako byla celá jeho akce. Přistihli ho v příborníku v bytě své sestry. Dlužno dodat, že ani pobyt za mřížemi jeho postoj k nezákonným podnikům a podvodům nezměnil. Souzen a odsouzen byl ještě padesátkrát.
Jestli někdo na odhaleném podvodu netratil, pak to byl jediný a pravý Fine Cotton. Z koně, který měl vždy jen omezené schopnosti, se po několik měsíců stal tím nejfotografovanějším hnědákem v celé Austrálii. Vidět ho chtěl každý. K celonárodní proslulosti se nemusel probít konkurencí plnokrevných favoritů. K tomu, aby dominoval novinovým titulkům a zpravodajství, nemusel udělat vlastně vůbec nic. A jako živoucí kuriozita, dokládající jeden z nejamatérštějších a nejzpackanějších podvodů dostihového světa, se dožil úctyhodných 32 let.
