Svou kariéru podvodníka hodnotí jako spíše podprůměrnou, k elitě světových profesionálních podfukářů se neřadí. „Kdybych byl opravdu dobrý, tak by mě přeci nikdy nechytili, ne?“ vznáší logickou námitku dnes už čtyřiašedesátiletý Russell.
V tom je třeba dát mu za pravdu. Dopaden byl pokaždé a jeho první podvody byly až dětinsky prostinké. Světovou proslulost mu zajistily až jeho životní epizody za mřížemi, jež vynesly jeho příběhu knižní i filmové zpracování. Za mřížemi potkal svou životní lásku, a díky ní prý získal obrovský impuls k touze po svobodě.
„Nemám nic proti svému trestu, jsem vinen a musím pykat,“ říká smířeně. Za šílené považuje jen to, že ačkoliv všechny jeho zločiny a prohřešky měly nenásilný charakter, je setrvale umístěn na dobu neurčitou v cele, určené zvláště agresivním a okolí nebezpečným vězňům. Na samotce s výměrou 7,5 metru čtverečních, navíc situované v depresivním oddělení pro vězně odsouzené k smrti.
„Zavřený tu jsem proto, aby mě ujistili, že už nemůžu utéct. A myslím si, že částečně taky proto, aby mě potrestali za ostudu, kterou jsem způsobil státu Texas,“ tvrdí Russell. „Trest je trest, ale tohle je spíš pomsta. Když tu zemřu, což je víc než pravděpodobné, bude to znamenat jen to, že mě pak šoupnou do ještě menšího futrálu.“
Působí to sugestivně. Odsouzence se však nevyplácí přehnaně adorovat nebo litovat. Neměli bychom zapomínat, že Steven Jay Russell, vedený jako číslo # 00760259, patří podle svého psychologického profilu k velmi zdatným manipulátorům. Těží až chladnokrevně z projevů jakéhokoliv soucitu, důvěry či náklonnosti a mistrně zneužívá sebemenší snahy o zlepšení svých životních podmínek.
Své IQ 163, stejně jako bezbřehou výmluvnost a nevinný výraz, aplikuje stejně efektivně jako ostře nabitou zbraň.
Coming out jako zrození legendy
Dá se říct, že až do svých osmadvaceti let žil naprosto spořádaným až fádním životem. Byl ženatý, měl dceru, pracoval jako policista. Pod poklidnou fasádou to však vřelo. Russell věděl, že je adoptovaný, a cítil se odmítaným. Práce u policie mu posloužila jako zástěrka pro pátrání po své skutečné matce. Setkání s ní pro něj bylo silně formujícím zážitkem. S jeho pokojným rodinným životem to také nebylo ideální: Russell je homosexuál, ale svůj coming out si prodělal až po roce 1985, kdy zemřel jeho milující a milovaný otčím. „Ne že by mě ženy nepřitahovaly, ale muži mě prostě přitahovali více,“ říká.
Vlastní rodinu pak opustil, prý nechtěl žít ve formálním manželství jen naoko, a zmizel do Los Angeles. Pár měsíců se živil poctivě, než ho vyrazili z práce. Prý proto, že odhalili jeho gay inklinaci. A pak, bez možnosti jiné obživy, začal „divočit“.
Jeho prvním trestaným prohřeškem bylo odhalování se na veřejnosti, druhým prodej falešných hodinek Rolex, třetím prokázaný pojišťovací podvod. Za fingovaný úraz po uklouznutí si žádal 45 tisíc dolarů. U soudu mu přitížilo, že se v pojišťovně prokázal falešným pasem. A vše mu sečetli. V Texasu, ve věznici v Harris County, si měl odpykat 10 let za pojišťovací podvod, šest měsíců za falešný pas a 90 dní za krádež.
Russell však podle vlastních slov tolik času neměl. Na svobodě totiž umíral jeho milý James Kempl (jiné zdroje uvádí jméno Jim Cambell) na HIV, a on chtěl být v jeho posledních chvílích s ním. Ze skladu oblečení si dokázal sehnat oblečení, triko s kravatou, ukradl vysílačku. A v tomto přestrojení, během střídání dozorců, vyšel bez sebemenších problémů ze svého bloku a vězení.
Láska kvete i za mřížemi
Následujících 26 měsíců žil spolu s Kemplem v Mexiku, mimo dosah spravedlnosti. Do Spojených států se však museli vrátit, kvůli nutnosti léčby. Russell tehdy hradil výdaje na ošetřování dalšími podvody a byl znovu dopaden. Kempl krátce na to umírá.
Fáze truchlení se však odkládá, na jaře 1995 ve vězeňské knihovně totiž narazil na dalšího osudového muže. Jmenuje se Phillip Morris a přeskočí mezi nimi jiskra. Brzy se sestěhují na společnou celu a oba vzpomínají na společné soužití jako na ten nejblaženější čas. Partnerství je však svádělo na scestí nepravostí. Po předčasném propuštění chtěl Russell zahrnout svou lásku bohatstvím a luxusem, který si jeho vyvolený zaslouží. Peníze však neuměl vydělat poctivou cestou.
Russellovy eskapády ztvárnil film I Love You Phillip Morris s Jim Carreym, vpravo, a Rodrigem Santorem.
S vyšperkovaným životopisem a falešnými referencemi získal pozici finančního ředitele ve společnosti North American Medical Management, aby odtud obratem zpronevěřil 800 tisíc dolarů. Bral to prý jako odplatu za to, jak se podobné instituce chovají k nevyléčitelně nemocným pacientům. Na nepříliš rafinovaném podvodu, který zahrnoval fiktivní pojistné události a falešné účty pacientů, spolupracovali s Morrisem oba. Spravedlnost si je našla rychle, jen po pět měsících od propuštění.
Při zatýkání Russell namluvil policistům, že je diabetik, má hypoglykemický šok a musí si vzít léky. Užije najednou 40 dávek inzulínu, skončí v nemocnici. Útěk odtud se mu však nezdařil, putoval do zadržovací cely. Tam využil své právo na telefonní hovor, ale svému právníkovi nevolal.
Místo toho vytočil číslo úřadu soudní evidence, kde se představil jako dozorující soudce svého procesu, skvěle přitom imitoval jeho dikci, snížil si uloženou kauci z 950 tisíc dolarů na 45 tisíc. A pak zavolal na soud, aby potvrdil, že kauce za něj už byla zaplacena, a soud hned vydal oficiální příkaz k jeho propuštění. Bude chvilku trvat, než se na podvod přijde.
Russell nemusel pilovat mříže a přelézat zeď. Napodruhé se z vězení ještě před procesem propustil sám, jen s pomocí telefonu. Znalosti mezer v soudní administrativě, napodobování cizích hlasů i dokonalou paměť na telefonní čísla zužitkoval plně, ale ze svobody se dlouho neradoval. Dopaden byl po dvou týdnech na Floridě. A tentokrát už dostane 45 let.
Zelená barva svobody
Za mřížemi v Huntsville prý nejvíc želí odloučení od Morrise. A hluboký stesk po milovaném předkládá jako motiv svého dalšího útěku. Jak se však dostat ven tentokrát? Steven Jay Russell byl podle záznamů vězeň klidné a nekonfliktní povahy, neagresivního chování. Proto dozorci a psychologičtí poradci nic nenamítali proti tomu, aby se v rámci procesu své nápravy zhostil role vedoucího uměleckého kroužku.
Malování obrázků možná obrousí ostré hrany na duši otrlých kriminálníků, ale Russell z uměleckých lekcí zužitkoval jen padesátku balení fixovek. S jejich zelenými náplněmi ve vězeňské toaletě si obarvil bílý vězeňský mundúr, takže vypadal k nerozeznání od standardní uniformy mediků. A v příhodný moment, vydávaje se za člena zdravotnického personálu, znovu vyšel dveřmi ven z vězení hlavní branou.
„Klíčové bylo chovat se tak, jako že tam patříte,“ popisuje. Venku přesvědčí pár lidí, že je lékař a potřebuje odvézt k dopravní nehodě. „Takže když nad lesy kolem vězení začaly kroužit pátrací vrtulníky, už jsem dávno popíjel margarity v Houstonu.“
Sám popíjet nechtěl. Vypátral Phillipa Morrise, který zatím čekal na svůj proces. A přesvědčil ho, aby spolu utekli. Kam? Tam, kde hlupáci dobrovolně rozhazují peníze, do kasin v mississippském Biloxi. Na živobytí ve velkém stylu si Russell pochopitelně nevydělával poctivě. Byla to chyba, upozornil tak na sebe federální agenty, tou dobou patřil k nejhledanějším lidem ve Spojených státech, a byl znovu zatčen.
Soud mu vyměřil dalších 20 let za předchozí útěk, ve vězení s maximální ostrahou. Vypadalo to, že jeho kariéra skončila a že s tím je sám smířený. Umíral prý totiž na AIDS.
Úmrtní list jako propustka
Viditelně chřadl a zhubl. Za 10 měsíců byl ze svého metráku na polovině, byl nápadně bledý, doslova mizel před očima. Co za tím však bylo? Nadužívání projímadel, laxativ, která si tajně zaopatřoval z vězeňské kliniky. Všechny potřebné detaily diagnózy si nastudoval ve vězeňské knihovně a díky přístupu k psacímu stroji dokonce vytvořit klamný lékařský posudek, stvrzující smrtelnou diagnózu. Ve správný okamžik ho podstrčil lékaři, který ho přišel zkontrolovat. A při rutinním přepisování psaných záznamů do počítače byla zpráva o jeho nemoci oficiálně přiřazena k jeho složce.
Byl to jen dílek v jeho velkém plánu, který s obdivuhodnou metodičností a osobní disciplínou realizoval. Tím, že ze sebe udělal nevyléčitelně nemocného v posledním tažení, se totiž vyvázal z vězeňských okovů.
Zprostředkoval si vydání k experimentální léčbě do nemocnice v Houstonu. Z vězení prostě znovu hladce zvládl vykomunikovat své propuštění. Ba co víc, venku dal obratem vzniknout další nové falešné identitě, bude se vydávat za ošetřujícího lékaře z nemocnice, která o něj má v posledních hodinách pečovat. A do vězení oznámí svůj vlastní skon. Že na lůžkovém oddělení v Houstonu zemřel na AIDS, si sám stvrdil vlastnoručně vydaným úmrtním listem.
Tím oficiálně vypadl ze systému, stal se pro něj neexistujícím. A nabyté volnosti by si skutečně mohl užívat, kdyby se dokázal živit poctivě. To by však nesměl podat falešnou směnku na 75 tisíc dolarů u National Bank v Dallasu. Tím na sebe upozornil federální agenty, poznali ho a byl znovu zatčen.
Russell tehdy naplno zužitkoval potenciál své zfixlované neexistence. Agentům FBI přesvědčivě tvrdil, že nemají správného člověka. Byl naprosto v šoku. Tak moc, že „dostal infarkt“ a odvezla jej sanitka. V nemocnici byly dveře jeho pokoje hlídané uniformovanými policisty, ale dokáže proklouznout na chodbu, ukradnout telefon. A s naprosto neuvěřitelnou drzostí si skrze nemocniční recepci nechá muže, kteří jej střeží, zavolat. Aby jim, jako agent FBI, potvrdil, že nemají toho pravého. Vyhne se zatčení, opět uteče.
Nevěřte mu ani slovo!
Dopadnou ho 7. dubna 1998, tedy za 14 dní, když ve Fort Lauderdale kráčí ke svému autu.
Soud s ním tentokrát neměl pražádné slitování, Russell se spravedlnosti vysmál už mnohokrát. Pětačtyřicet let jeho aktuálního trestu souvisí s podvody, 99 let je za opakované úniky z vězení. A posadí ho do samotky, od níž by možná nejraději zahodili klíč. Už žádné umělecké kroužky, knihovny, psací stroj. Dvaadvacet hodin denně na cele, hodinu na pobyt v zamřížované kleci na „čerstvém vzduchu“ vězeňského dvora, hodina na osobní hygienu. Nic víc.
„Samovazba je určena k oslabení, podlomení a zničení člověka,“ stěžuje si dnes Russell. „Je to zvrácená forma odplaty za to, co jsem učinil a jak jsem znemožnil soudní instituce státu Texas.“ Phillip Morris, láska jeho života, jej na rozdíl od členů jeho rodiny nikdy nenavštívil.
Vedoucí speciálního oddělení texaské věznice ve West Livingstone Terry Cobbs se však k případu vězně číslo # 00760259 vyjadřuje jinak. Bez zvláštního nadšení, sympatií nebo adorace.
„Miluje především sebe, zbožňuje, když přitahuje pozornost. Osobně mi je velmi nepříjemný. Když je ve skupině lidí, kteří ho ještě neznají, dokáže si rychle získat jejich důvěru. Je to zdatný manipulátor, umí ostatní přesvědčit. Pokud ví, že už víte, kdo je, je naprosto bezbarvý a nevýrazný. Všechna jeho přesvědčivost najednou zmizí, třese se mu hlas a je zaražený,“ říká o Russellovi.
Vězeňští úředníci a dozorci nepochybují o tom, že Russell plánuje další útěk, dokonce je prý v kontaktu s Morrisem. A k úniku využije sebemenší příležitost. Jeho přesun mimo oddělení s maximální ostrahou, nebo dokonce umístění mezi ostatní vězně prý pořád představuje enormní riziko jeho útěku, byť je Russellův zdravotní stav po dvaadvaceti letech pobytu na samotce chronicky podlomený.
Nikdo by mu prý neměl věřit ani slovo, protože je to mistr podvodník s neohraničeným charismatem a nekonečnou zálibou v tom, aby lidé uvěřili jeho lžím. Jeho trest odnětí svobody oficiálně vyprší 13. března 2113.
