Na jedné straně sporu stál Ludvík III., durynský landkrabě. Ten nezvyklý titul, přepisovaný též jako lantkrabě či lanckrabí, je v jedenáctém století užívaný výhradně ve Svaté říši římské, a z hlediska významnosti řadí dvaatřicetiletého Ludvíka někam mezi knížata a hrabata. A značí, že byl současně vysokým úředníkem i šlechticem, správcem svěřeného území, který byl podřízený přímo a jen císaři. Byla to vysoká šarže.
Ovšem nemenší hodností se mohl pochlubit i jeho oponent, čtyřiašedesátiletý Konrád I. z Wittelsbachu. Byl mohučským biskupem, německým arcikancléřem a kardinálem římskokatolické církve. Vše v jedné osobě.
Spor, který spolu už léta vedli, se netýkal ničeho menšího než privilegií, mocenské hierarchie, kompetencí a posloupnosti velení. V krátkosti – moci a peněz. Neshodli se na tom, kdo je na jimi spravovaném území držitelem práv k městům a pozemkům, osobou způsobilou k výběru daní a desátků. A rovněž, v čí pokladnici by nakonec měly v Durynsku vybrané stříbrňáky skončit a k čemu by měly posloužit.
Patří to Bohu, nebo císaři?
Konrád I. má jasno, peníze získané od bohabojných oveček, ať už prosťáčků nevolníků, nebo šlechty, by měly posloužit ke zvelebení duchovenstva a církve. Tak to určuje boží řád a nikdy tomu nebylo jinak. Ludvík III. by k něčemu takovému svolil jen nerad. Peníze z berní patří do jeho, respektive císařova rozpočtu. A odvádět by je měly i statky, které patří k majetku biskupa Konráda. Oba muži přitom za poslední léta vyčerpali vzájemně vstřícná řešení a nyní už zbrojnoši jejich spojenců, oba jich mají v záloze hodně, haraší zbraněmi.
Olej do ohně pak přilily i majetky v Sasku a v Bavorsku, které byly zabaveny „vzbouřenému“ šlechtici Jindřichovi Lvovi z rodu Welfů. Zálusk na jejich spravování si dělal Ludvík. A Konrád si chtěl přístup k nim pojistit výstavbou hradu Heiligenburg.
Hodí se zmínit, jakou zvláštní úlohu ve sporu těchto dvou mocenských velikánů hráli všichni ti přihlížející a dotčení, kteří jejich popichováním získávají politické body. Tím, že si tiše nebo halasně vybírali stranu sporu, kterou budou hájit, že ujišťují kardinála či lankraběte o své podpoře, případně si onu podporu nechají předem náležitě zaplatit, přispívali k tomu, že se z kompetenčního sporu stalo něco mnohem většího.
Synáček se o to postará
Situace, v níž mladý a možná až příliš ambiciózní státní úředník odporoval starému a silně neústupnému klerikovi, gradoval do rozporu mezi světským a duchovním světem. Střetu mezi delegovanou mocí panovníka a úlohou církve od Boha. A bylo tu něco, čemu chtěl císař Fridrich I. Barbarossa zabránit za každou cenu. Z podobných konfliktů totiž koukaly občanské a náboženské války, čmoudící hranice a vypálené kláštery, významně pozdvižené obočí papeže, hrozba exkomunikace nebo jeho bosá cesta do Vatikánu.
Proto využil první vhodné příležitosti k tomu, aby spor mezi Konrádem I. a Ludvíkem III., na němž jako hlava pomazaná neměl žádný zájem, urovnal. Ne tedy osobně, nemilou povinnost delegoval na svého druhorozeného syna krále Jindřicha VI. Štaufského. Ten totiž se svou armádou zrovna táhl do Polska a procházel územím, na němž onen spor hořel. Zastavil se v Erfurtu a svolal tam z moci svého majestátu velký sněm.
V dómu tamního svatopetrského kostela, přináležel tehdy k benediktýnskému klášteru, dnes je součástí stavebně silně proměněné citadely Petersberg, se měly 26. července 1184 sejít všechny dotčené strany sporu. Duchovní, představení řádu, zástupci vyšší a nižší šlechty. A všichni jejich domlouvači, diplomaté, zprostředkovatelé, mediátoři jednání. Je třeba podotknout, že král Jindřich VI. měl ze svěřeného úkolu jen pramalou radost.
Mise bez šance na úspěch
Jednak proto, že se před pár měsíci zasnoubil a rád by řešil příjemnější starosti. Jenže jeho otec-císař s ním namísto toho vytíral jednu velmocenskou louži za druhou. Nejprve rebelujícího Lva z Welfů, pak nepokojná polská knížata, teď tato mise, která se vlastně nedala uspokojivě vyřešit. Jak to? Dát v Erfurtu zapravdu Konrádovi I. znamenalo projevit svou podřízenost církvi a projevit slabost před šlechtou. To bylo v podstatě poukázkou na další vzpouru. Rozhodnout ve prospěch Ludvíka III. pak znamenalo vlepit s mlasknutím políček do tváře papeže. Což by byl další průšvih.
Nedobrat se shody mezi Ludvíkem a Konrádem by přitom bylo jeho osobním selháním. Takže ať už jednání v Erfurtu dopadne jakkoliv, Jindřich VI. věděl, že jej jeho otec-císař nepochválí. Věděl to každý, a o to větší byl zájem o účast na sněmu. Potupu a kolaps Jindřichem zprostředkované diplomacie chtěli vidět všichni, kdo v Durynsku a okolí něco znamenají.
Na to, jak na jednu či druhou stranu ohne král Jindřich hřbet, se přijelo podívat kolem 300 šlechticů, jmenovitě například hrabě Gozmar III. ze Ziegenhainu, hrabě Fridrich I. z Abenbergu, purkrabí Fridrich I. z Kirchbergu, hrabě Jindřich I. ze Schwarzburgu, purkmistři Breuer z Wartschittu a Beringer z Meldingenu. Oné vznešenosti bylo tolik, že erfurtské jednání muselo být přesunuto do sálu v patře kapituly, aby se tam všichni uspokojivě vešli.
Nefalšovaný Erfurter Latrinensturz
Jindřich VI. sice usedne za jednací stůl jako rozhodce a soudce, ale přijde mu, že sedí spíš před vlastním tribunálem. Jestli se někdy stane císařem, budou mu všichni ti, kdo zde dnes přihlížejí, onen den připomínat. Principiální shodu mezi Ludvíkem III. a Konrádem I. dokázal prý dojednat už zákulisní diplomacií před vlastním jednáním, jenže ani jeden z nich nechtěl ustoupit, kvůli svým shromážděným podporovatelům. Nechtěli projevit slabost, a tak čekali na projev slabosti krále Jindřicha VI.
Byla to situace, v níž mohl pomoci jen zázrak. Nebo nešťastná náhoda. A přesně ta také zasáhla. Podlaha v jednacím sále byla ze dřeva a evidentně nebyla ve stavu, který by ustál takový nápor živé váhy. Krátce po formální zahajovací řeči tak došlo k tragédii. Prohnilé trámy nesoucí prkna podlahy nečekaně povolily a celé podlaží, nesoucí hmotu německé nobility, se zřítilo. Kam? Gravitace, fyzikální zákon stojící nad zákony církve i šlechtické moci, velely, že do přízemí. Do míst, kde se nachází neméně prohnilá podlaha, kryjící latríny a fekální jímky.
Trvalo to snad jen vteřinku a přihlížející byli rázem zavaleni troskami a sutí o patro níž. Ti polámaní, zasypaní zdivem a potlučení trámy přitom měli štěstí. Dobrá třetina šlechticů totiž zahučela do hluboce polo-tekutých latrín. A z těch už, ve svých pláštích a blyštivých zbrojích, uniknout nedokázali. Dne 26. července 1184 jednání skončilo, dobře stovka vznešených osob byla vážně raněna, a na šedesát, jiné zdroje uvádí až sto osob, utonulo v exkrementech.
Z žumpy vzešel smír
Král Jindřich VI. Štaufský, landkrabě Ludvík III. a Konrád I. z Wittelsbachu měli štěstí. V sále seděli ve výklenku s kamennou dlažbou, propad podlahy je nezasáhl. Poté, co budou s pomocí žebříků svými sluhy a pobočníky zachráněni, velmi rychle dojdou shody i ve sporném jednání. Všichni ti, kteří je podporovali a mohli by je za jakýkoliv postoj kritizovat, zmizeli jako lusknutím prstů. A jejich konec byl tak tragický, že to nejspíš obrousilo překážky smíru.
Hodnověrných historických zdrojů z oněch časů je jako šafránu, ale událost nazvaná jako Erfurter Latrinensturz se propsala do všech. Citována byla jako ohromná tragédie, velká ztráta, která plošně dopadla na německou šlechtu. Na druhé straně a poněkud spekulativněji je možné říci, že Jindřich VI. Štaufský na oné nešťastné náhodě neprodělal a je skoro s podivem, že během politováníhodného incidentu zahynuli téměř výhradně jeho odpůrci.
Jak se o pár let později ukázalo, Jindřich uměl už jako císař se svými odpůrci vždy až nebývale radikálně zatočit.
