Rozhodné vítězství ve válce ve Vietnamu se Spojeným státům americkým vzdalovalo. Krvavé a pro státní kasu velmi nákladné vojenské dobrodružství v džunglích Asie se jevilo být bez konce. O možném úspěchu už pochybovali i patrioti. K protiválečnému sentimentu přispívalo především Květinové hnutí, hippies hlásající volnost, mír a lásku. Americká společnost, rozdělená na nonkonformní mládež a občany obhajující konzervativní hodnoty a brojící proti levicovým postojům hippies, už prakticky nesdílela žádné nekonfliktní téma.
Až do června 1971, kdy jim jedno přesně takové, navíc náležitě senzační, nabídl Manuel Elizalde. V izolovaných pralesích druhého největšího filipínského ostrova Mindanao totiž objevil skupinu civilizací naprosto nezasažených domorodců.
Ono etnikum stále ještě přežívalo na technologické úrovni doby kamenné. Neznalo zemědělství, živilo se jen sběrem plodů. Nelovilo velká zvířata, s okolní přírodou výtečně koexistovalo. Používalo jen velmi primitivní nástroje, žilo v jeskyních. Jeho členové si těla kryli jen prostými sukýnkami z listí.
V jejich exotickém jazyce nebylo místo pro pojmy jako násilí, válka nebo zbraně. V životě neviděli moře, neměli ponětí o existenci okolního světa.
Instantní světová senzace
Objevení kmene byla pro Američany naprosto fascinující novinka. Výklad o „ušlechtilých divoších z ráje“, kteří nepotřebují majetek a žijí z darů Matky přírody, vycházel vstříc alternativně smýšlejícím hippies, kteří sami snili o životě v podobně harmonických komunitách. A jako milá zahraniční kuriozita přinášel vítané vytržení z reality konzervativcům, neboť téma nesouviselo s daněmi, ekonomikou, válkou ani vše naleptávajícím komunismem. Po dlouhé době to konečně bylo téma, nad nímž se mohl ve společné debatě pozastavit ulíznutý kravaťák v sáčku s dlouhovlasou batikovanou máničkou. Přitahovalo všechny, každý mu naslouchal.
Zajímavosti o zapomenutých filipínských domorodcích sytily zpravodajství, daly vzniknout tehdy nejčtenějším článkům populárních i odborných žurnálů. Vyrostl na nich National Geographic, etnografové o nich sepsali tucty studií. A znovu tím povstala už trochu vadnoucí sláva celebrit, herečky Giny Lollobrigidy a letce Charlese Lindbergha, šťastlivců, kteří měli možnost hájemství lidí z pravěku osobně navštívit a vyprávět o nich.
Ztracený kmen z doby kamenné, byť se nacházel vzdušnou čarou třináct tisíc kilometrů od Spojených států, posloužil jako vynikající sdílené téma, a byť se to může zdát zvláštní, jako tmel americké společnosti.
Pralidé se hodí všem. I diktátorovi
Neméně kmen prospěl i Ferdinandu Marcosovi, prezidentovi Filipínské republiky. Původně demokraticky zvolený a vcelku liberální státník totiž v asijské zemi stále víc utahoval šrouby. Přebudovával státní režim přes autoritářství až k nepokryté diktatuře. Vše s tichým souhlasem a podporou Ameriky, která využívala tamní vojenská letiště a celé Filipíny jako „nepotopitelnou letadlovou loď“ k přepravě armádního materiálu do války ve Vietnamu.
Objev primitivního kmene výtečně odváděl pozornost od probíhajících represí, potlačování demonstrací studentů, zatýkání a střílení nepohodlných osob, terorizování politické opozice, režim znepokojujících maoistických bojůvek v pralesích. A dával ostrovní zemi prezidenta Marcose vřele lidskou tvář, vytvářel pobídky cestovnímu ruchu.
Samozřejmě že na pravěké senzaci netratil ani slovutný Elizalde. To on ji odstartoval, profitoval z ní. Jenže právě jeho rozporuplná reputace zavdala ke vzniku prvních pochybností o celé jinak hezké paleolitické pohádce.
Manuel Manda Elizalde totiž nebyl zapálený vědec ani dobrodruh, který by si prosekával mačetou cestu podrostem džunglí. Byl synek z velmi bohaté filipínské rodiny. Rodiny, která jako jedna z mála všemožně stranila diktátorovi Marcosovi. I proto z něj byl milionář už od narození a jeho jmění se, výměnou za podporu režimu, úspěšně rozrůstalo. Rozhodně nebyl plochou osobností, měl pověst světáka, svůdníka. Též výbušného hrubiána, alkoholika. Luxusní auta, jachty a letadla, to jen dál umocňovalo jeho nepopiratelné charisma. Prostě svůdný padouch.
Prezident jej za dobré služby odměnil čestnou funkcí. Jmenoval ho ředitelem Panamin, vládní organizace pověřené ochranou etnických menšin. Zhruba čtyřiačtyřiceti etnik, kmenů, žijících na 7 641 ostrovech Filipín. Manda Elizalde je navštěvoval soukromou helikoptérou, snášel se jako bůh z nebes. Rozdával pamlsky, dary, laskavosti. A všechny ujišťoval, že prezident v Manile na ně nezapomíná.
Při jedné z takových dobrodějných výprav, do Cotabato na jihu ostrova Mindanao, mu prý jeden z vděčných domorodců naznačil cosi o kmeni, který žije v horách a je „zapomenutý v čase“. Elizalde se za ním vydal a nalezl ho.
Primitivní kmen sběračů, dohromady sedmadvacet lidí z šesti rodin, pak pojmenoval podle nedaleké hory Tasaday. A vzal na sebe, pochopitelně se svolením prezidenta Marcose, roli jejich nejvyššího ochránce a mluvčího.
Vítejte v pravěku
Elizalde si dal na propagaci svého objevu opravdu záležet. Pečlivě dirigoval, kdo a za jakých podmínek se k divochům bude moct podívat. Vybíral si konkrétní zahraniční dokumentaristy a filmaře, fotografy, reportéry, kterým téma zpřístupnil. A bedlivě kontroloval jejich výstupy. Dělal vše pro to, aby se o tématu hodně mluvilo. Věděl, na jaké fráze budou média slyšet, a vždy citlivě vyložil potřebné souvislosti.
K výpravám za domorodci lákal též celebrity, které se pak z pralesů vracely dojaté bezprostředností divochů. S přístupem vědců byl ovšem opatrný. Prakticky diktoval, jací badatelé se budou moct do hor vydat.
Preferoval spíš mladičké ambiciózní doktorandky, které snáze podléhaly jeho osobnímu kouzlu, než staré profesorské jezevce. A byť někteří etnografové, celkem jich bylo jedenáct, strávili na Filipínách i šest týdnů výzkumu, reálně s pravěkým kmenem pobyli vždy jen několik pečlivě dozorovaných hodin, hezky na etapy. Zbytek času jejich expedic se odehrál u hostin v Mandově paláci a při vyjížďkách na jachtě.
Skoro to vypadalo, jako by hlavní mluvčí kmene Tasaday ani nechtěl, aby se kolem domorodců bádalo příliš usilovně. Vysvětloval to však hájením jejich práv, obavami z možného kulturního šoku. Snahou o zachování nedotčenosti kmene, který žil tisíce let v izolaci. Senzaci to na velikosti neubíralo, naopak.
Ale to už se začaly objevovat první kritické hlasy odborníků. Vlastně hned v roce 1972 se etnobotanik Douglas Yen a antropoložka Carol Maloney nechali slyšet, že jim na příběhu prehistorického kmene něco nesedí. Brzy se přidávali další a věcných výtek byla záhy dlouhá řada.
Nedokonale dokonalí divoši
Když to vezmeme postupně, lidé kmene Tasaday za sebou prakticky nezanechávali odpadky. Když po celé generace přežívá nekočovná skupina nejméně šesti rodin na jednom místě v jeskyních, dala by se tu zvýšená koncentrace odpadu přirozeně očekávat. Někde se musí vršit exkrementy, musejí existovat odpadní jámy se zbytky potravy, součásti a odštěpky již nepoužívaných a nově vyráběných nástrojů. Kolem jejich pralesního sídliště však bylo vymeteno.
Podivné to bylo i s jejich dřevěnými a kamennými nástroji. Nemálo z těch nejrůznějších palic, holí, mlatů, hrabacích klacků a kladívek se totiž zdálo být nově vytvořené a nepoužívané. Vypadaly spíš jako exponáty z muzea. S jinými se zase nedalo funkčně pracovat, byly vyrobeny příliš neuměle. I technická nedokonalost k vývoji patří, ale antropologové nechápali, že by s tak frekventovanými designovými debakly dokázali domorodci přežívat v divočině po generace.
Biologie znalým vědcům zase neseděla velikost domorodé komunity. Necelé tři desítky lidí jsou příliš malou skupinou na to, aby dlouhodobě ustáli genetické tlaky a mohli se efektivně reprodukovat celá staletí. Tasaday nenesli žádné znaky dědičných deformací, neprojevovali se tu incestní tendence. Na tisíce let izolovanou skupinu byli takříkajíc „čerství“. A velmi, velmi čistí, když nahlédneme na jejich hygienické návyky. I to se zdálo být neobvyklé. Domorodci byli ve vynikající kondici, byli naprosto zdraví, netrpěli podvýživou.
Také by se očekávalo, že komunita, která se živí převážně pojídáním škrobnatých hlíz, jamů vykopaných ze země, by za sebou měla zanechat pobytové stopy v pralese. Místa, kde kopali loni a předloni. Takové stopy však nikde v okolí vidět nebyly. Dieta kmene Tasaday trápila antropology opravdu hodně. Jejich kalorické výpočty naznačovaly, že jen o nalezeném ovoci, batátech a nějakém tom občas chyceném netopýrovi nebo žábě – větší zvířata domorodci nelovili ani nejedli – prostě přežít nemohou.
Nad těmito věcně-kritickými poznámkami navíc čněly dvě obrovské nelogičnosti. U ručních nástrojů i sukýnek z listí lidí z Tasaday bylo jako pojiva využito vláken bambusu. Ten však ve vnitrozemí ostrova Mindanao a v okolí jejich jeskyně nerostl. A od jeskyně domorodců, po tisíce let ztracené v nekonečných pralesích, to bylo k nejbližší civilizované vesnici vlastně jen tři hodiny pěšky.
Rezervace jen pro vyvolené
Zkrátka a dobře, to, co o divoších z doby kamenné tvrdil Manuel Manda Elizalde, se odborníkům nezdálo být úplně pravděpodobné. Jeho reakce na odbornou kritiku byla až nečekaně prudká. Z moci své funkce v roce 1976 coby ředitel Panamin rozhodl o uzavření celé lokality v okolí Tasaday.
Vnitřní jádrovou zónu s pravěkým kmenem, území o rozloze 7 600 hektarů, vyhlásil zvláštní kulturní rezervací. A dalších 10 500 hektarů pralesa v okolí této rezervace pak rezervací přírodní. Hlídanou vojáky, se vstupem možným pouze na jeho osobní povolení.
Jakékoli další pokusy diskreditovat pravěkou senzaci označil za znevažování národní filipínské kultury. Jednoho z místních profesorů etnografie, který vyjádřil pochyby o autenticitě kmene, osobně popohnal k soudu. To jako důrazné upozornění stačilo i ostatním.
Výtky zahraničních badatelů označil za sprosté smyšlenky. A doplnil k nim ještě vlastní domněnku, že tito malověrní výzkumníci jsou jen pseudoodborníky, beztak podplacenými dřevařským průmyslem, který by chtěl v nově vyhlášené rezervaci těžit dřevo. Tím velká a slavná kapitola kmene Tasaday prakticky skončila.
Prezident Ferdinand Marcos se mezitím stal definitivním diktátorem a Filipíny se jako jedna obří rezervace uzavřely civilizovanému světu. A protože válka ve Vietnamu skončila, ztratili o politický vývoj na ostrovech zájem Američané. Spekulovalo se o tom, že Manda Elizalde celou oblast pralesa beztak uzavřel jen proto, aby tam mohl zřídit obří plantáže konopí, marihuany na export. Ale už na tom nesešlo.
Když se pro něj situace v tropickém ráji přestala vyvíjet dobře – paranoidní prezident totiž viděl spiklence a atentátníky všude a nemilosrdně se zbavoval jakékoli opozice – vytuneloval v roce 1983 celý fond Panamin a utekl s penězi do zahraničí. Zemřel o čtrnáct let později na leukémii. „Pravost“ kmene Tasaday hájil do posledních dní.
I přesto, že se po pádu Marcosova režimu k úbočí hory Tasaday s doprovodem průvodců a tlumočníků nelegálně vypravil švýcarský reportér Oswald Iten. Vrátil se odtud s velmi střízlivým svědectvím.
Hra na prehistorii
V dávno opuštěných jeskyních sice nalezl zbytky nástrojů, ale už ne jejich „pravěké“ obyvatele. Ti totiž žili v docela normálních chýších, v džungli jen kousek za kopcem. Nosili trička a džíny, obdělávali pole. Nebyla to názorná ukázka zrychlené evoluce, bleskového nástupu civilizačního vývoje.
Ve skutečnosti byli izolovanou domorodou skupinou, odloučenou z etnika T’boli. Od jejich vesnic se oddělili během velké epidemie spalniček, před čtyřmi až šesti generacemi. A žili ne jako primitivně sběračská komunita, relikt doby kamenné, ale jako na Filipíny standardní zemědělsko-lovecké kmenové společenství. V opatrném kontaktu se sousedy.
Toto měli být divoši. Lidé kmene Tasaday v roce 2012
Když je před lety „objevil“ Elizalde, nasliboval jim prý hory doly. Sůl, cukr, elektrické svítilny, oblečení, peníze, ochranu před ostatními kmeny. Jen když se pro něj trochu „zdivočí“. „Když prý budeme vypadat co nejubožeji, budeme nazí a vybavení, dostane se nám pak o to větší pomoci,“ popisovali tehdy „pralidé“ švýcarskému novináři.
Celé představení bylo pečlivě inscenované, secvičené do sebemenších detailů. Proto také byla každá návštěva badatelů časově striktně omezená. Kdyby s nimi výzkumníci zůstali pár dní, asi by přišli na to, jak se domorodci z doby kamenné každý večer vytrácí z jeskyní zpět do své osady, aby si pochutnali na rýži, kterou jim v pytlích navozil Manda Elizalde vrtulníkem.
Dny pak trávili tím, že se chovali co nejpřírodněji, paběrkovali v pralese a usmívali se přitom do kamer či objektivů fotoaparátů. Kvůli tomu divadélku se necítili provinile. Netušili, jak moc ve světě přispívají k vytvoření uhlazeného obrazu o Filipínách měnících se na diktaturu. Neměli zdání, jak moc napomáhají k nafouknutí prestiže Elizaldeho. Měli ho rádi, pomáhal jim. A oni na oplátku pomáhali jemu.
Antropologové si jejich vystoupením budovali kariéru, veřejnost v západním světě toužila po obrazech komunity, žijící ve volné lásce a v souladu s přírodou.
Za jedinou nespravedlnost považovali, že jim nikdo neřekl, že představení spěje k závěru. A když se po týdny, měsíce neobjevila helikoptéra přivážející zásoby ani slíbené dary, stáhli se z jeskyní zpátky do vesnice. Vrátili se ke svému životu, který byl možná jednoduchý a prostý, ale k harmonické vizi mírumilovných pralidí z doby kamenné, příběhu, který učaroval svět a nabídl mu fascinující téma, měl hodně daleko.
Jsou mírumilovné a navzdory separaci máme s bytostmi pravěkého kmene mnohé společného, říkal napříkled tento dobový dokument o kmeni Tasaday:
