Z kraje osmdesátých let minulého století otřásl americkou politickou scénou obrovský skandál. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) se během utajené operace neplánovaně dobral zjištění, že se vrcholní představitelé státní moci nestydí pěchovat si kapsy úplatky. Hrdinou celé akce, a pro někoho také proklínaným zrádcem, se stal muž s poněkud pošramocenou pověstí. Usvědčený podvodník. Jak na něj FBI přišla?
Než banka nějakému klientovi půjčí peníze, musí vyhodnotit jeho úvěruschopnost, bonitu. Jeho dosavadní platební morálku, příjmy a dluhy. Pokud bude mít bonitu malou, nevypadá pro banku důvěryhodně, a buď mu půjčí peníze na vyšší úrok, nebo mu je neposkytne vůbec. A pro takové případy tu byl Melvin Weinberg. Muž, který založil své podnikání na tom, že po bonitě klientů nepátral a srdnatě budoval štít proti bonitní předpojatosti bankovních institucí. Jeho společnost London Investors byla ochotná založit kohokoliv.
Tedy za předpokladu, že onen peněz potřebný klient neváhal zaplatit předem ne zrovna nemalou sumu za zprostředkování jinak nedostupné půjčky. Půjčky, která ani po zaplacení všech náležitostí nedorazila. Protože Melvin Weinberg byl ve skutečnosti prachsprostý šejdíř a všechny provize za zprostředkování půjček si ponechal.
Obchod s planou nadějí
„Když je člověk v úzkých a shání peníze, mou filozofií bylo dát mu naději,“ vysvětloval později. „Každý si totiž naději zaslouží. Proto mě většina lidí neudala, protože sami chtěli věřit tomu, že to s nimi myslím vážně.“ Na důvěřivce působila jeho srdečná ochota pomoci, příjmení stereotypně spojované s židovským uměním čarovat s penězi a luxusně vypadající kanceláře London Investors na Long Islandu.
Dlužno dodat, že srdečnost jen pokrytecky předstíral, kanceláře si pronajímal sezonně a svému židovskému původu navzdory měl s matematikou problémy, sotva dochodil základní školu. V branži podvodníka mu to však nepřekáželo a tempem zhruba jedné stovky podvedených si vydělával milion nedaněných dolarů ročně. Než si pro něj v roce 1977 přišli agenti z FBI.
Případ, který proti němu vystavěli, stál na solidních a po dvě léta sbíraných důkazech. Takže by se pan Weinberg nejspíš na hodně dlouho odporoučel za mříže. Jenže měl štěstí.
FBI totiž připravovala velkou akci, zátah proti zlodějům a padělatelům umění ve Washingtonu a New Yorku a potažmo v celých Státech. K tomu potřebovala volavku, agenta informátora, člověka znalého zákonitostí podsvětí, který by sehrál úlohu překupníka. Weinberg, coby zavedený podvodník, byl pro takovou roli ideální.
Za úplné doznání svých předchozích deliktů, částečnou náhradu škody, uložení tříleté podmínky a příslib spolupráce tak s FBI dospěl k dohodě. Z někoho, kdo podváděl, se stal podvodníkem šidícím jiné podvodníky. Pod vedením FBI na sebe vzal roli jednatele víceméně fiktivní společnosti Abdul Enterprises. Ta naoko zastupovala bohaté arabské emíry a šejky z ropných států a skupovala nelegálně nabytá umělecká díla.
Jen za první měsíc akce se podařilo zadržet obrazy za miliony dolarů. Weinberg byl mezi šejdíři skutečně jako ryba ve vodě, a tak FBI dokázal zásobovat spoustou užitečných tipů: brzy už neřešil jen kradené či padělané umění, ale i padělané šeky, akcie a falešné dluhopisy.
Kasino jako důl na peníze
Ke konci roku 1978 mu jeden z podváděných podvodníků nabídl další zajímavý obchod. Jestli by si prý arabští šejkové, které Weinberg zastupuje, nechtěli otevřít v USA opravdový důl na peníze. Kasino. V New Jersey údajně existuje úředník, který by něco takového mohl, samozřejmě za patřičné všimné, zajistit.
Agenti federální vyšetřovací služby, kteří na Weinberga dohlíželi, s něčím takovým nepočítali. Chtěli jít jen po padělatelích. Ale zmínku o úplatném státním úředníkovi, který čachruje s licencemi pro provozování hazardních her, tu nemohli nechat být.
Proto se Weinberg, jednatel Abdul Enterprises, vydal na svou první konspirativní schůzku. Aby si, pro záznam v saku ukrytého nahrávacího zařízení a v kufříku skryté kamery, nechal převyprávět onu fantasticky výhodnou nabídku osobně od Angela Errichettiho. Ne zrovna malého úředníčka, pan Errichetti byl rovnou starostou města Camdem ve státě New Jersey.
FBI samozřejmě nejvíc zajímalo, jak by něco takového Errichetti mohl dokázat. Udělování státních licencí nebylo v jeho kompetenci, přináleželo vyšším šaržím. Ovlivnit mohl ještě tak stavební povolení, ale určitě ne to, aby licenci k hazardu vyzískal arabský šejk, protože byla udělována jen lidem s americkým občanstvím. Jak se však ukázalo, starosta Errichetti byl muž mnoha talentů a ještě vícera známostí.
Za skromný příspěvek, padesát tisíc dolarů teď, dalších padesát později, byl schopen zorganizovat vše potřebné. Proměnu zonace plánu zástavby a stavební povolení, převod a vystavení licence pro hazardní hry, ovlivnění názoru dotčených politiků, vystavení pobytových a pracovních víz pro arabské stavební dělníky i zajištění „azylu“ amerického občanství pro arabské šejky. Vše za provize, finanční příspěvky na volební kampaně, nedaněné dotace a soukromé investiční dohody pro reprezentanty americké Sněmovny a zástupce Kongresu. Tedy – za úplatky pro vrcholné politiky.
„K čertu, já tu pro vás udělám celé Atlantic City,“ prohlásil na záznam skrytého nahrávacího zařízení sebejistě Errichetti. A skutečně to plnil.
Velké ryby v malé síti
Weinbergovi a jeho společníkům, agentům FBI v přestrojení za stavební manažery Abdul Enterprises a později za samotné arabské šejky, byl schopen zorganizovat schůzky s vysokými až vrcholnými státními úředníky. Jim pak byl nabídnut úplatek, po němž v několika případech víc než ochotně sáhli.
FBI nakonec nechala podvodníky s uměním plavat a v rámci operace přezdívané ABSCAM (tedy Abdul Scam) se naplno vydala za vyšetřováním politické korupce. Aby byli v některých případech naprosto konsternováni cynismem úplatných. John Jenrette, reprezentant Sněmovny za stát Jižní Karolína, se při nabídce úplatku nechal slyšet: „Samozřejmě, že si od vás úplatek vezmu, o tom nepotřebuju přemýšlet ani minutu. Krádeže mám totiž v krvi.“
Kuriózní na tom bylo, že zkorumpovaní politici „šejkům“ sami často doporučovali kontakty na další úplatné politiky a podnikavé dobrodruhy, které by se hodilo přibrat do party. A prakticky žádný z oslovených státních představitelů se nerozpakoval vyrazit na noční schůzku s arabskými byznysmeny do pokoje v hotelu u letiště nebo na soukromou jachtu zakotvenou u floridského pobřeží. Postupně tak bylo osloveno jednatřicet státních úředníků.
Někteří úplatek odmítli rovnou, jiní se vyjádřili nejasně nebo si vzali čas na rozmyšlenou. A další si rovnou řekli o víc. Přitom nešlo o zrovna horentní sumy, zařídit občanství nebo ovlivnit hlasování byli politici schopni za nižší desetitisíce dolarů. V síti vyšetřovatelů nakonec uvázly opravdu velké ryby, jeden senátor a šest kongresmanů, a více než tucet dalších zkorumpovaných radních a úředníků. Byli zatčeni, obviněni, souzeni a nakonec shledáni vinnými.
Poctivce nenapálíte
Soudní proces, vedený s každým z obviněných jednotlivě, nebyl prost kontroverzí. Stanoviskem obhajoby většinou bylo, že kongresmani a senátoři byli „cíleně vlákáni do pasti“ a že celý případ na ně FBI ušila jako špinavou politickou zákulisní hru.
Obvinění zmiňovali, že operace FBI byla odplatou tajných služeb za jednání Churchova výboru. Komplikované to bylo i s nahrávkami a videozáznamy korupčního jednání, protože zdaleka ne ke všem vydal státní žalobce agentům FBI povolení, jejich použití tedy nebylo legální. Ale osobní svědectví jednatele Abdul Enterprises Melvina Weinberga jako argument soudu postačilo.
Stal se hrdinou celého procesu, napraveným podvodníkem, který dopadl prohnilé. K legálnosti pořízených důkazů, kompromitujících nahrávek kongresmanů, pak dodával jen: „Jediné, co jsme udělali, je, že jsme nachystali hrnec s medem. A mouchy se slétly. Víte, opravdu poctivého člověka nejde snadno podvést. A tihle pánové zjevně poctiví nebyli.“
