New York ke zrovna bezpečným metropolím nikdy úplně nepatřil. Jen v roce 1964 se tu například odehrálo 636 vražd. Důvodem, proč se v takové záplavě násilí k jedné jediné z mnoha vražd začali houfně vyjadřovat američtí soudní znalci, akademikové, spisovatelé, teologové i prezidenti, proč ta jediná vynikla jako námět dokumentárních filmů, několika knih a bezpočtu psychologických studií, se stal článek v novinách.
Vyšel 27. března 1964 v deníku The New York Times a jeho autor Abe Rosenthal v něm popisoval: „Více než půl hodiny sledovalo osmatřicet zákona dbalých občanů Queensu zpoza oken svých bezpečných domácností, jak vrah v Kew Gardens pronásleduje a bodá ženu, ve třech oddělených po sobě jdoucích útocích. Během útoku ani jeden z nich nezasáhl, nezavolal policii. Pouze jediný svědek ji přivolal, až byla žena mrtvá.“
Se čtenáři tenkrát nepohnulo ani tak vykreslení zločinu, znásilnění a vraždy osmadvacetileté ženy, ale právě syrový fakt, že jí nikdo ze zástupu svědků nebyl ochoten pomoci. Celé by to nejspíš mohlo dopadnout jinak, mladý život mohl být ušetřen, kdyby k tragédii nenapomohla apatie a naprostá lhostejnost přihlížejících. Článek popisoval vraždu barmanky Kitty Genovese a k útoku došlo o 14 dní dříve, než o něm napsal Rosenthal v The New York Times, text přiměl čtenáře sáhnout si do vlastního svědomí.
Abraham Michael Rosenthal (1922 – 2006) byl předním novinářem listu The New York Times.
Názorně je přiblížil okamžikům, kdy oni sami raději odvracejí zrak nebo dělají, že neslyší, co jim není libé. Jen proto, aby nemuseli vyjít ze své komfortní zóny a vyhnuli se tím nepříjemnostem. Nadneseně řečeno, ve vzduchu visela až hmatatelně palčivá otázka, co vlastně stojí za tím, proč ve vypjatý kritický moment nejsou jinak rozumní a slušní lidé schopni učinit správnou věc.
Efekt přehlížejícího přihlížejícího
Odpověď na ni začali hledat prakticky hned po dočtení onoho článku američtí psychologové, pánové Bibb Latané a John Darley. Jejich profesní doménou byl relativně čerstvý obor, sociální psychologie, věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. A tragický případ Kitty Genovese jim výtečně posloužil jako badatelský podnět.
Na jeho základě vystavěli Efekt přihlížejícího. Anglicky se onen jev nazývá „bystander effect“, možná by bylo výstižnější ho do češtiny překládat spíš jako efekt přehlížejícího. V principu totiž zachycuje situaci, kdy lidé nejsou ochotni za stavu nouze někomu nabídnout potřebnou pomoc, pokud jsou na místě přítomní ještě další lidé. A tak raději všichni nevšímavě přehlížejí to, co se před nimi odehrává.
Přesvědčují sami sebe o tom, že je tu dost dalších lidí, kteří by mohli zareagovat zrovna tak, nechtějí se ztrapnit přehnanou reakcí, vymlouvají se na to, že neviděli celý průběh události, a proto dál zůstávají v roli nezúčastněných, apatických diváků. Čímž nejspíš vytvářejí prostor pro naplnění tragédie.
Při sexu zrcadlíme. Stáváme se jedním tělem, říká studie S jejím či jeho tělem zacházíme jako se svým, vlastně s ním splýváme. Při milování se dotýkáme těla toho druhého právě na těch místech, kde bychom rádi cítili dotyky sami. Nevědomky tak naznačujeme, co si přejeme. Aktuální studie to nazývá „erotogenní zrcadlení“. |
S poněkud zkratkovitým cynismem se dnes dá říct, že na vraždě Genovese psychologové Latané a Darley netratili. Vybudovali na ní svou kariéru a svým bádáním nad Efektem přihlížejícího otevřeli velmi plodnou půdu výzkumu. Definovali fenomény pluralistické ignorance a rozptýlení odpovědnosti. Od roku 1968 úspěšně realizovali jeden tematicky navázaný experiment za druhým. Testovaní lidé při nich příkladně a statisticky průkazně nereagovali na kouř pronikající do místnosti, na křik zraněné ženy, na záchvat epileptika, v přímé závislosti na tom, kolik jich bylo svědky takové události.
Jenže právě v tom je skrytý pořádný zádrhel. Pokusy, které Latané a Darley připravovali, byly nadmíru povedené a snadno replikovatelné, ale trpěly jedním teoretickým neduhem. Zdařile sice inscenovali skupině zdánlivě nic netušících lidí nějaký mimořádný podnět, například ono riziko požáru v budově, na který pohotově reagovali jednotlivci, ale početnější skupiny nechával v klidu, ale nikdy neotestovali scénář s vraždou, která se odehrála v březnu 1964 v Kew Gardnes. Proč?
Možná proto, že by ohrozili svou dosavadní kariéru, zpochybnili by profesní reputaci, které dosáhli. Mohli by zacloumat s navenek neotřesitelnou pravdou o tom, jak celý jimi popsaný a přesvědčivě doložený sociálně psychologický jev efektu přihlížejícího vlastně funguje. Nebo spíš nefunguje.
Události, které v The New York Times popsal Abe Rosenthal a které zavdaly zásadní podnět k jejich práci, se totiž seběhly dost jinak.
Realita odlišná od vyprávění
V krátkosti: Winston Moseley, několikrát trestaný sexuální delikvent, si 14. března 1964 vyhlížel ze svého vozu další oběť. A našel ji v barmance Genovese, která se ve tři hodiny ráno vracela z práce domu. Sledoval ji. Zaparkovala na vlakovém nádraží v Kew Gardens, kousek od svého bytu. Moseley zaparkoval poblíž a napadl ji loveckým nožem. Křičela a volala o pomoc. Tehdy se také v bytě přes ulici otevřela okna a muž, jistý Robert Mozer, na násilníka zakřičel: „Nechte tu holku na pokoji!“ Vyrušený Moseley utekl.
Zraněná Genovese doklopýtala do vestibulu svého domu. Jenže tehdy se pudy vybuzený Moseley znovu přiblížil a opět zaútočil. Bodl ji, sexuálně napadl. Zmizel, ještě než zemřela. Dopaden pak byl o šest dní později, odsoudili ho k trestu smrti a nakonec si odkroutil doživotí. To však tolik podstatné není. Důležité je, že příběh popisovaný v The New York Times je silně nepřesný.
Tady byla Kitty Genovese zavražděna. Došlo k tomu však docela jinak, než jak popsal Abraham Rosenthal.
Útoky byly dva, nikoliv tři. První spíš slyšela, než viděla, jen hrstka lidí, ale vlastně okamžitě zareagovali. Mozer, hulákající na násilníka z okna, rozhodně nebyl tichým svědkem. Svým křikem napoprvé násilníka zahnal. Dva lidé pak zavolali svým příbuzným a známým a radili se s nimi, co mají vlastně dělat. Chtěli udělat víc, ale báli se. Dva další mezitím zavolali telefonem policii a sanitku. A když na místo dorazila záchranka, právě proto, že sousedé volali pomoc, ležela Genovese, stále ještě živá, v náručí své sousedky Sophie Farrarové. Ta opustila bezpečí svého bytu a vydala se na místo činu, přestože sama nemohla vědět, že vrah skutečně utekl.
Celá událost se vůbec neodehrála tak, jak vypadala v novinách. Na chodníku nestál zástup pasivních lidí přihlížející půl hodiny konání zákeřného vraha. A ani se neskrývali za okny, v bezpečí svých domácnosti, sháněli, prakticky okamžitě a v rámci svých možností, pomoc. I údaj o osmatřiceti svědcích, kteří nezasáhli, si novinář Rosenthal doslova vycucal z prstu.
Policejní vyšetřovatelé sice vyslechli 49 lidí ze sousedství, ale jako skutečné svědky jich tehdy státní žalobce nebyl schopen klasifikovat víc než šest. Ti ostatní skutečně nic neviděli a neslyšeli, byly tři hodiny ráno. A z oněch šesti svědků prakticky každý nějakým způsobem, méně či více přiměřeným, zareagoval. Jistě mohli udělat víc. Ale zcela pasivní určitě nebyli.
Co z toho plyne? Že nejkřiklavější případ tragédie nezúčastněných a apatických svědků, který posloužil k ilustraci celého psychologického jevu, efektu přihlížejícího, popírá sám sebe.
Efekt, který má defekt
Rosenthalův nepřesný článek i zdánlivá neotřesitelnost studií Lataného a Darleyho pochopitelně dráždily. Závěry psychologů byly příliš pesimistické, vykreslovaly situace zjednodušeně, přehnaně kriticky. A šly proti zkušenostem běžných lidí i například policistů, kteří na vlastní oči viděli v podobně vyhrocených situacích mnohem častější zapojení lidí do akce.
Darwinismus jinak: přirozený výběr straní přátelství a spolupráci Klíčem k přežití a důvodem, proč je lidstvo jako druh tak zdatné, je jeho schopnost přátelství a spolupráce. Právě ta nás úspěšně provází přirozeným výběrem. Teorie amerických vědců zcela překopává darwinistickou tezi o tom, že vítězí ti nejsilnější. Nese název Přežití nejpřátelštějšího. |
V roce 2004 se pustili do rozkrývání toho, co se vlastně dělo před a po vraždě Kitty Genovese, první novináři. Ukázalo se, že Rosenthalův článek je děravý jako cedník. Redakce The New York Times pak pod tlakem vydala, 12 let po publikaci inkriminovaného textu, velmi stroze laděnou omluvu. Sdělila, že původní příběh byl lehce zveličený, co se týče počtu svědků i popisu jejich reakce.
V roce 2007 pak američtí psychologové podrobně analyzovali dosavadní studie o efektu přihlížejícího. A objevili několik možných zkreslení, chybek v metodice pokusů a jejich statistickém vyhodnocení. Pořád však nenašli nic, co by celý jev zásadně zpochybnilo.
O to se postarala až studie Kodaňské univerzity publikovaná před třemi lety. Ta totiž díky pokročilým technologiím mohla vůbec poprvé čerpat nikoliv z teoretických a inscenovaných experimentů, ale přímo z reálných dat, sesbíraných v terénu. Ze záznamů veřejných i soukromých bezpečnostních kamer, které zachytily reálné násilné konflikty, napadení, sexuální ataky, loupežná přepadení. Vše takříkajíc v přímém přenosu.
Jste lepší, než si myslíte
Autor práce, docent psychologie Richard Philpot, spolu se svými kolegy vytvořil kolekci více než 200 takových kamerových záznamů, z Amsterodamu, Kapského města a Lancasteru, které vyhovovaly základní podmínce: kromě oběti a útočníka na nich byli zachyceni i další lidé. Svědci, kolemjdoucí. Analýza zjistila, zcela v rozporu s tím, co popisovali pánové Latané a Darley, že na nepravost reagovali lidé skoro pokaždé. Přesněji v devíti z deseti případů.
Philpotův tým sledoval každou hádku, potyčku či atak, dokud se agresivní situace nerozplynula nebo dokud ji nepřijela rozehnat policie. Zaznamenávali, zda procházející a přihlížející udělali něco pro deeskalaci, uklidnění konfliktu. A to se dělo. Od uklidňujících gest přes blokování výpadů vůči oběti po odstrkování agresora.
„Naše práce naznačuje, že pokud vás někdo napadne na veřejnosti, s největší pravděpodobností vám kolemjdoucí pomůže,“ uvedl Philpot.
Studie potvrzuje, že v 91 procentech zkoumaných případů se alespoň jeden z přihlížejících rozhodl pomoci. V průměru však takto zasáhli až tři lidé. A každý další přítomný kolemjdoucí zvýšil šanci zhruba o deset procent, že se oběť dočká pomoci.
„Myslím, že vysoká míra ochoty k pomoci vyvrací dojem lhostejné společnosti, která jen nevšímavě chodí okolo problémů a ignoruje oběti,“ uzavírá Philpot. „Z kamerových záznamů sice nevyčteme motivaci jednotlivých přihlížejících, zajímali jsme se jen o situační pravděpodobnost zásahu. Ale můžeme odvodit, že když alespoň jeden člověk ve velké skupině zasáhne do probíhajícího konfliktu, ostatní se velmi pravděpodobně přidají též a společně zabrání tragédii.“
