Komunitu motorkářů na harleyích mám díky filmům a legendám spojenou s drsnými chlapíky, mezi nimiž se tu a tam objeví nějaká žena, která je o to drsnější. Zvuk harleyů je konejšivě bublavý v okamžiku, kdy startují, a pak se rozburácí, což zpravidla neslyšíme dlouho. Když burácí motor harleye, pak nám vzápětí zmizí za obzorem. Uvědomuju si tedy, že vlastně nevím, jak zní motor harleye při souvislé jízdě. Na dálnici jezdím většinou hluboko pod povolenou rychlostí a navíc se zataženými okýnky. Charakteristický zvuk vznikající díky asymetrickému střídání válců tedy slýchám v plné rychlosti deformovaně a jen... ehm krátce, protože řídím-li rodinnou škodovku, harleye se mnou nemají věru mnoho práce.
Tím se dostávám k tomu, že se bojím vysokých rychlostí. Copak v autě, to ještě jde. Sedím pohodlně a připoután, oddělen od světa ze všech stran. Představa, že sedím s některým z harleyářů na jeho stroji, je pro mě tak neuvěřitelná, jako bych měl místo v autě sedět na kapotě, vystaven všem meteorologickým vlivům a kromě větru byl bičován rovněž utkvělou myšlenkou, že mě může taky sfouknout.
Před Hlubokou stavíme už jen u zámku Kratochvíle, a to přibližně v půl šesté, kde se v kavárně žíznivě vrháme na latéčka.
