V reálném boji by hráči neobstáli, říká pořadatel airsoftových bitev

  • 31
Účastní se jich stovky hráčů, simulují operace zásahových jednotek i drogových kartelů a bojovat na ně jezdí i profesionální vojáci. Včetně nejmenované zahraniční jednotky. „Sloužíme jim jako kompars, nacvičují si interakce s civilisty i práci s jazykovou bariérou,“ vysvětluje pořadatel airsoftových her Jan Hnátek.

Když se řekne airsoft, laik si představí odpolední střílení někde v lese o pár účastnících. Vy však děláte tematické akce i pro tisíc lidí, i s civilním komparsem, které připravujete dlouho dopředu. Představíte některé?
Jen pro zvané jsou akce projektu Bullet, ty jsou opravdu fyzicky a psychicky velice náročné. Odehrávají se na účastníkům neznámých místech, nachodí se při nich desítky kilometrů v plné polní. Ostatní jsou spíš klasické střílečky, například cyklus Kartelové války, který simuluje operace drogových kartelů a zásahových jednotek v Kolumbii a Venezuele, nebo Operace Lizzard, které se letos účastnilo přes tisíc hráčů.

Jaká jste měli největší herní plochu?
Každé dva roky děláme hru Bloody Sunrise, jejím operační prostorem byla dříve celá Česká republika. Protože se to však logisticky zajišťovalo opravdu těžko, stáhli jsme to na sto čtverečních kilometrů.

Z vesničanů si nepřátele nedělejte

Nejmasovější a nejpropracovanější hrou je válečný cyklus Protector. Účastní se ho přes tisíc hráčů. Jak vlastně průběh takové akce připravujete?
Na začátku komunikujeme s důležitými postavami hry. To jsou starostové herních vesnic a stařešinové domorodých kmenů, velitelé policie a jednotlivých vojenských seskupení, guvernér... Dlouho dopředu si ujasníme, jak to asi bude probíhat. Jenže při hře je v případě Protectoru dalších 1 300 hráčů. A ti se schůzek samozřejmě neúčastní.

I z nich se však stávají, při akci samé, architekti hry.
Ano, každý má nějakou svou vlastní myšlenku a pak ji na akci realizuje. Takže je tam 1 300 různých příběhů a cest, jimiž hráči jdou. To tomu dodává rozměr neočekávatelného. My určíme pouze rámcové mantinely, v jejich rámci se hra vyvíjí sama. Sami nevíme, jak dopadne. Od hráčů se přitom očekává hodně tolerance a schopnosti hrát své role. Spousta hráčů už dokonce ví, že si ani nemusí brát zbraň. Airsoft není už dávno jen střílení.

Jednotlivé hry cyklu na sebe navazují?
Ano, každý rok se mapa operačního prostoru proměňuje podle vývoje hry. Třeba loni v Protectoru vyvolala jedna skupina v hlavním městě povstání. Guvernér jim přislíbil podporu, využil je, ale nakonec je vykázal do vesnice v horách. Letos začínají hrát právě z oné vesnice.Protector je srdcovka, letos bude již třináctý ročník.

V realitě jsou válečné konflikty z 90 procent vlastně nuda, patrolování, zajišťování terénu, vysedávání v zákopech. Masakr je těch zbývajících deset procent. Jde tahle kompozice ve vašich bitvách simulovat, nebo se zaměřují na onu akční desetinu?
Držet se reality moc nejde. Reálný velitel štábu řeší situaci v horizontu třeba půl roku. Na Protectoru se sejde 1 300 vynalézavých myslí a na hru mají 80 hodin. Je to tedy velmi intenzivní, je nutné v krátkém čase posbírat, analyzovat a vyhodnotit obrovské množství informací. Například je nutné proniknout mezi civilisty, nasadit tam svoje sběrače informací a data vyhodnocovat. Pro hráče ve štábu je to 80 hodin bez spánku, s maximálním nasazením. Pro vojáky v terénu je to fyzicky a psychicky náročná akce, snaží se ušetřit každou hodinu času na spánek. Ovšem pro ty, co hrají civilisty, ve vesnicích, čajovnách , pekárnách a restauracích, pro ně je to dovolená. Přitom ale krásně dokreslují atmosféru.

Co je při organizaci tak rozsáhlé hry zásadní?
Dobře zadané úkoly a mise. V tom množství lidí vede nejasné zadání mise k dlouhým prostojům, zmatkům a nedostatku akce. A na airsoft se jezdí kvůli ní, pokud adrenalin organizátoři nezajistí, je to špatné. Na organizátorech je tedy zajistit spojení, velení, scénáře, náplň misí, správné mapové podklady, pak to ještě něčím ozvláštnit...

Čím se dá onen relativně přímočarý průběh mise ozvláštnit?
Na většině akcí máme například Most Wanted List, seznam nejnebezpečnějších povstalců nebo nejlepších vojáků i s fotkami. Na jeho základě se pak jednotlivé skupiny vydávají do terénu lovit lidi. Chodí po vesnicích a v prostoru a hledají známé firmy. Stejně tak si neobratným zásahem do soukromí vesničanů mohou udělat nepřátele z místních. A kromě hlavní dějové linky, která stanoví, co má která strana konfliktu za povinnosti, je do toho ještě zapojena obálková metoda.

Co obnáší?
Každé straně dáme do začátku takových pět až deset zapečetěných obálek, na každé je přesný čas, kdy ji otevřít. Velitel po otevření zjistí, že na nějaké lokalitě spadl dron, a má čas dvě hodiny na to, aby ho dopravil zpět na základnu. Jenže v ten samý čas otevírá obálku i protistrana a vyráží též. Zisk dronu nato dává jedné ze stran výhodu. Mise z obálek na sebe hodně navazují, jejich součástí jsou často noční boje nebo mise pro kolovou techniku. Na Protectoru nám už vyskakovali i výsadkáři z pronajatého vrtulníku. Spolupracuje s námi i jedna vývojářská firma, která vyrábí drony a u nás si je za provozu testuje.

Zasahoval i Pandur

Jan Hnátek

Se svými kolegy organizuje Jan Hnátek airsoftové hry ve velkém stylu.

Společně s partnery Jaroslavem Šilhavým a Josefem Starým se organizování airsoftových akcí věnuje 20 let, z toho posledních pět let v rámci společného sdružení Airsoftwars.

Vidíte, jak je to se spoluprací s českou armádou?
Řekněme, že oni mají zájem a my je chceme. Armáda s námi spolupracuje proto, aby prezentovala výbavu, zbraně a schopnosti. A přijde mi, jakoby armáda pochopila, že mezi airsofťáky je řada potenciálních budoucích vojáků. Pracuje na public relations, aby případně některé účastníky našich akcí přesvědčila, že je pro ně do budoucna tím pravým místo pro profesní rozvoj. A mimo jiné vojáky taky docela baví si s námi zablbnout.

Takže tam vojáci z povolání postávají u stánku s náborovými letáčky?
To ne. Zapojují se do akcí, do bitev. Jezdí s námi, užívají si to. Spolupráce šla za poslední tři roky strašně nahoru. Například jezdili s Pandurem, kolovým obrněncem, v přestřelce a odváželi raněné. Ukázali i IVECO, obrněné vozidlo, které má vzadu naloženého pyrotechnického robota na dálkové ovládání. Nebo tatrovku na přepravu pěchoty.

Další otázka je založená na drbu, přiznávám. Slyšel jsem, že se na některých vašich akcích objevují i profi vojáci ze zahraničí. Co je na tom pravdy?
Já zase přiznávám, že odpověď musím trochu zcenzurovat. Řekněme, že z jisté země na západ od nás k nám prý jezdí už několikátý rok jistá vojenská jednotka. Nejezdí k nám proto, že by sami neměli dostatečné prostory nebo peníze na cvičení – chybí jim náš „kompars“. Oni při nácviku nemají těch dalších 1 300 hráčských postav. A to je sem táhne. Většina z nich totiž možná byla či bude součástí zahraničních misí, třeba v Iráku či v Afghánistánu. A tady si mohou nacvičit reakci v nepřátelském prostředí, interakce s civilisty, jazykovou bariéru. Taky k nám jezdí rakouští záložáci, něco jako naše aktivní zálohy.

Mrtvola se může podívat po provincii

Dalo by se říct, jaká je vlastně reálná bojová hodnota airsoftových hráčů? Myslím pro pro skutečný vojenský konflikt.
Existují skupiny, které berou airsoft jen jako určitý doplněk. Jinak se pravidelně účastní skutečných střeleckých kurzů nebo kurzů taktické přípravy, ovládají techniky první pomoci. Na naše akce jezdí spíše kvůli koordinaci svých jednotek s ostatními, v simulovaných vojenských podmínkách. Jejich hodnota v reálném konfliktu by byla hodně vysoká. Ale co si budeme povídat, ti tvoří jen minimální podíl. Druhou a mnohem výraznější část tvoří hráči, kteří to sice také berou dost vážně, ale volněji. A i když si teď budu tak trochu kálet do vlastního hnízda, musím říci, že ne, ti opravdu moc velkou skutečnou bojovou hodnotu ve většině případů nemají.

Ale jistou koordinaci pohybů ve skupině, manévrování, krytí... to musejí ovládat, ne?
Veškeré jejich zkušenosti jsou, abych tak řekl, živelné. Neučili se to cíleně, zkušenost si tvoří až při hře. A s ní přicházejí i zlozvyky.

Jaké?
Průměrná airsoftová zbraň má dostřel okolo padesáti metrů, kdo je dál, toho už neohrozí. V reálném konfliktu má zbraň efektivní dostřel zhruba půl kilometru. Proto se skutečný voják kryje za kdečím, kdežto airsoftový hráč se sto metrů od nepřítele cítí v bezpečí. A tenhle zlozvyk, plynoucí z pocitu nezranitelnosti, by v reálném boji drtivou většinu hráčů airsoftu pochopitelně eliminoval. I když to říkám nerad, blíží se tedy bojová hodnota většiny hráčů opravdu nule, zlozvyky, které si vypěstovali, jsou pro ně smrtící.

Jak moc to hráči během akce prožívají?
Nedá se to paušalizovat. Někteří zásadně. Hrají zranění. Dostanou to do ruky, fláknou sebou o zem, kroutí se a řvou, vyžadují od parťáků, aby je odtáhli a ošetřili. Křik raněných tomu pochopitelně dodává grády. Pak je tam skupina lidí, kteří to moc neprožívají. Dostanou zásah do hlavy, nechají se ošetřit a hrajou jakoby nic dál. A úplný extrém je pár lidí, které já moc nechápu. To jsou ti, o kterých slušně říkám, že je těžké je trefit.

Hra má základní rámec, dotvářejí ji však až stovky účastníků při akci.

Takoví ti nezničitelní a neprůstřelní? Onen syndrom se vyskytuje i na velkých airsoftových bitvách?
Ano. Ale procento jejich zastoupení na našich akcích klesá. Jako organizátoři si vedeme záznamy, a pokud jsou na tu danou jednotku negativní ohlasy, už ji na naše akce nebereme. A čím je ta akce výběrovější, tím menší procento jich tam je. Ale abych jen nekritizoval, airsoftová kulička má průměr šest milimetrů. I když máte oči jako ostříž, jak daleko uvidíte, kam letí? Kontakt s ní ztratíte po deseti, patnácti metrech. A na straně cíle nemusíte zásah na větší dálku vůbec cítit, zvlášť když jsou někteří kluci zabalení, mají přílby, vybavení, neprůstřelné vesty. Spousta kluků raději přiznává zásahy, když je jenom švihne větvička stromu a oni jistě neví. Jsme v těžké nevýhodě oproti paintballu. Tam zásah nepopřete.

Co se mnou bude, když mě na tak prestižní a velké akci trefí hned na začátku? To už budu až do konce hry mrtvola?
Refresh, tedy to, kdy se z mrtvoly stanete opět herní postavou, trvá například na Protectoru šest hodin, na více střílecích akcích většinou hodinu jednu. Po přestřelce odejdete do základního tábora a máte vlastně pauzu na to, abyste se mohli prospat. Nebo si vezmete reflexní vestu, abyste byl odlišitelný od ostatních, a jdete se projít, na Protectoru se například můžete podívat po provincii.

V manuálu pro hráče hodně dbáte na ústrojovou kázeň.
Jsme v tom velice striktní, to proto, že si opravdu děláme vojenskou simulaci a chceme ji dělat co nejvěrněji. Z hlediska evropského srovnání jsme v tomto ohledu nadprůměrní.

Civilista? Přestáváme střílet

Než si půjdete zastřílet

Nezapomeňte, že všechny airsoftové zbraně spadají podle zákona do zbraní kategorie D. Vlastnit, držet a nosit je může jen osoba starší osmnácti let způsobilá právním úkonům. Pokud jde o nošení zbraně, třeba během transportu hráčů metrem, nesmí být přenášena viditelně, musí být zabalena. Pokud není při transportu skrytá, je to přestupek.„Pokutu vem čert,“ komentuje Jan Hnátek z Airsoftwars. „Ale každá jedna taková neuvážená hloupost dopadne na všechny, staví nás do dost špatného světla. Proto se zbraní manipulujeme pouze v prostorách, které máme oficiálně pronajaty a vyznačeny.“

Kolik vlastně čítá česká airsoftová obec?
Ani my sami vlastně nevíme, protože neexistuje žádná celorepubliková asociace. Můj osobní odhad je, že jich může být tak 50 tisíc. Ale těch, kteří se účastní aktivně třeba deseti velkých akcí do roka, nebude víc než pět tisíc. Máte účastníky, kteří to berou velice vážně a investují do výbavy desetitisíce i statisíce korun, ale většinu tvoří velmi rekreační hráči, kteří si jdou zastřílet třikrát za rok.

Na kolik přijde pořízení vybavení na airsoftovou bitvu?
Jsou to obrovsky rozevřené nůžky. Výbavu pořídíte za tisíc, k tomu za dva tisíce pušku a jste připravený jít střílet.Nebo si pořídíte výbavu za pět tisíc, pušku za totéž. Nebo dáte dohromady výbavu za 100 tisíc, pušku za třicet tisíc, radio za deset tisíc, noční vidění za osmdesát tisíc... Všechny tyhle případy se tu objevují. Hráči s vybavením od pár korun až po hodnotu docela hezkého auta.

Airsoftové zbraně se od skutečných pochopitelně liší, a proto i návyky hráčů. V reálném boji kvůli tomu by mnozí nepřežili.

Kdy se vám stal airsoft zábavou a koníčkem a kdy se z něj stala druhá práce?
V roce 1994 jsem si v Itálii koupil svou první kuličkovku a málem si s ní vystřelil oko, kolem roku 2000 to pro mě a kamarády začalo být zajímavé. Roku 2011 jsme založili občanské sdružení Airsoftwars.

Pořadatelství airsoftových bitev vás uživí?
Živí mě naštěstí něco úplně jiného. Pracuji v obchodě, jsem normální zaměstnanec. A pokud jde o výnosnost pořadatelství, česká airsoftová komunita ještě zdaleka není připravená na ceny, které bychom museli nasadit, aby nás to uživilo. Když to zjednoduším, českému člověku není líto pětistovky za to, že se v pátek opije a bude mu ještě dva dny zle. Aby za tytéž peníze vyrazil na třídenní akci s kamarády, to mu ale přijde moc. To mě trochu mrzí.

Jak se k airsoftovým akcím staví veřejnost?
V mnoha případech velice pozitivně, už proto, že v některých místech v průběhu akcí výrazně zvyšujeme obrat místních restaurací. To je ekonomické hledisko. A jinak? Někdo si říká, že jsme vlastně přerostlé děti, které si hrají s puškami v lese na válku. Neříkám, že v tom není kus pravdy. Pro nás je to prostě koníček, zábava, životní styl. A adrenalin, pořádná porce adrenalinu. Lidé na to mohou mít pozitivní i negativní názor, ale platí, že když už si někdo názor vytvoří, měnit ho moc nechce. A my se o to ani moc nesnažíme.

A jak je těžké zajistit místo pro velkolepou bitvu, právě s ohledem na veřejnost?
Velmi. Jeden z nás má přirozený diplomatický talent. Ten má na starosti jednání s majiteli a správci pozemků, těch je vždy samozřejmě víc, a místní správou, s městským úřadem a policií. Při velkých akcích dáváme informaci i hasičům. Informujeme i veřejnost a hlavně majitele sousedních pozemků, kdyby nám nějaká jednotka zabloudila. Pak musíte mít na přístupových cestách někoho, kdo by varoval cyklisty nebo houbaře. Dost často hrajeme v bývalých vojenských prostorech a tam se lidé naštěstí pořád bojí chodit. I houbařů je tam málo.

A když nějaký ten civilista na místo bitvy přece jen neúmyslně pronikne?
Okamžitě se přestává střílet, zastaví se všechny bojové akce. Od toho máme vysílačky. Je to riziko, civilisté pochopitelně nemají ochranné brýle. Vyhnout se jakémukoliv zranění nezúčastněných osob je pro nás naprostá priorita.

Časově, organizačně i finančně náročné ... Jistě někdo chce dělat bitvy nelegálně, ne?
Je to čím dál méně časté, především proto, že se mentalita hráčů i pořadatelů poslední dobou mění. Už jsme se to prostě naučili dělat legálně, a že vás nikdo nebude z místa akce vyhánět s pomocí policejní zásahovky, to je ceněné. Ona pirátská doba černých a nenahlášených akcí je už za námi.