Když po zemětřesení, tsunami a uprostřed strachu z radioaktivity unikající z jaderné elektrárny vystoupil s řečí k národu japonský císař Akihito, vyvolalo to nepříjemnou vzpomínku na projev jeho otce Hirohita 15. srpna 1945. Ten tehdy oznámil, že Japonsko bude po atomové apokalypse v Hirošimě a Nagasaki kapitulovat. Bylo to poprvé, co konsternovaní Japonci slyšeli jeho hlas. V té době byl totiž císař oficiálně pořád ještě živoucí božstvo, které smrtelníci nemají vidět ani slyšet.
Od těch časů se ale hodně změnilo. A tak už víme, že být císařem, mimochodem posledním císařem planety, není žádná velká výhra.
Chovanci státu
Členové císařské rodiny jsou už přes šedesát let, od chvíle, co je poválečná ústava zbavila božských vlastností, cosi jako chovanci státu. Když jedou na zahraniční návštěvu, není to tam, kam by si přáli. Dostanou to nakázáno. Setkají se s těmi, koho jim určí úředníci. "Snažíme se uhodnout jeho přání," kamufloval to jeden člen japonské výpravy, když byl císař před devíti lety v Praze.
Císař a jeho rodina nemají žádné soukromé peníze, soukromé telefony a hlavně ani žádné soukromé životy. Dokonce i vztahy uvnitř rodiny totiž až příliš často řídí jejich personál. Šéf dvora jednou korunnímu princi veřejně vynadal, že příliš často navštěvuje své prarodiče.
Rodinná pohoda ve zlaté klícce, jednadvacetiletý Akihito hraje japonské šachy se svým otcem císařem Hirohitem. Do zoo ale nesměl.
Princezna Diana by se tady zbláznila asi tak do tří týdnů.
Když se zdá, že se člen císařské rodiny odchyluje od předpisů, vždycky jej na přešlap upozorní, sice s velkou úctou, zdvořilostí a pokorou, leč velmi nekompromisně dvořan, který má v popisu práce dbát na dodržování tradic.
Záplavě příkazů a zákazů, které mohou vyvolat dojem omezováni osobní svobody, přičítal nejaponský tisk v devadesátých letech vinu na proměně dvou žen, které se do císařské rodiny provdaly.
Císařovna Mičiko ztratila na několik měsíců řeč. Spekulovalo se, že trpí duševní poruchou vyvolanou hlavně strohou dvorskou etiketou. A korunní princeznu Masako, oslavovanou před svatbou s následníkem trůnu Naruhitem jako skvělou diplomatku a vůbec prototyp moderní, úspěšné a vzdělané ženy, systém zkrouhnul do podoby mlčenlivé, nevýrazné manželky.
Císaři, úředník ti to nepovoluje
Je to zlatá klec. Císařská rodina žije na exkluzivní "parcele" uprostřed Tokia, na poklidném zalesněném pahorku o rozloze 142 hektarů. V dobách, kdy v Tokiu astronomicky rostly ceny nemovitostí, někdo spočítal, že má hodnotu jako půda celého státu Florida. Císař tady má dům s více než šedesáti místnostmi.
Jenže k tomu je také neustále obletován. O něj, jeho rodinu a dům se stará jedenáct set padesát lidí. Mezi nimi jsou samozřejmě lékaři, kuchaři, ochutnavači, krejčí, ceremoniáři, číšníci, holiči, kadeřnice, dvorní dámy, komoří, zahradníci, hudebníci, řidiči, údržbáři… Hlídá je na tisíc policistů.
Zní to neuvěřitelně, ale ani když jste císař, nemůžete si rozhodovat, koho si do svého paláce pozvete. Natož abyste si někam vyrazili. Musíte na to mít svolení úředníků protokolu. Všechno je tajné, dlouho se tajila dokonce i taková důležitá státobezpečnostní fakta, jako třeba informace, které druhy psů a koček v paláci chovají.
Na tohle je ještě dobrý. Císař Akihito při tradiční rituální sklizni rýže
A tak vlastně není divu, že nejen ženy, ale dokonce i císař Akihito trpěl různými nemocemi: měl vředy v ústech, krvácelo mu z nosu, žaludku a střev. K tomu se ještě přidávala srdeční arytmie. Odborníci to považovali za psychická onemocnění způsobená stresem. Hlavu ostrovní monarchie vlastně sužuje především strádání duše.
Císařská rodina jinak nemusí ani hnout prstem, tedy kromě rituálního zasetí a sklizení rýže či krmení housenky. Opravdu, je to housenka bource morušového, krmí se listy moruše a je to úkol královny. O rýži se stará císař.
Ale každý den se taky musí zúčastňovat šintoistických obřadů nebo přijímat hosty, které mu vyberou. Pro některé příležitosti jsou předepsány zvláštní oděvy, protože Japonsko je velmi formální země a doby, kdy byl oficiálním oblekem frak a cylindr, nejsou zase až tak daleko. Přísná dvorská etiketa provází členy císařské rodiny na každém kroku.
K čemu vlastně jsme?
Ne nadarmo Akihito před svou korunovací v roce 1990 prohlásil, že ztrácí svobodu a stane se robotem.
Jedna z mnoha ceremonií, které úředníci císaři Akihitovi a jeho ženě Mičiko předepisují. V tomhle případě je vyslali do Švédska na slavnost k 300. výročí narození botanika Linného.
Za psychickými potížemi se však možná skrývá i obyčejná frustrace. Mohla by být dvojího druhu. Císař je sice formálně hlavou Japonska, ale nesmí do ničeho zasahovat. Dokonce se nemůže vyjadřovat ani k politickým otázkám. Za druhé se mu nedaří odbourat hradbu, která ho dělí od obyčejných lidí a kterou vytvářejí jeho úředníci. A to přesto, že omezil počet sloužících, zvláště ochutnavačů a průvodců i ochranky, a nařídil své koloně zastavovat na červenou.
BOZI SESTUPUJÍ NA ZEMAkihito se narodil 23. prosince 1933 jako syn císaře Hirohita. Na trůn nastoupil po otcově smrti. Ten zemřel 7. ledna 1989, Akihito byl korunován v listopadu 1990 a stal se 125. vládcem v řadě.  Hirohito měl jako "žijící bůh" do roku 1945 rozhodující slovo v politických a vojenských otázkách. Akihito je jen ceremoniální figurou. Ale není to zase tak neobvyklé, protože v japonských dějinách za císaře často vládli vládcové ze šlechtických rodů, například šogunové. Těsně po 2. světové válce Američané dokonce uvažovali o potrestání Hirohita jako válečného zločince a o zrušení císařství. Nakonec si to ale rozmysleli z obavy, že by tím Japonsko rozviklali až příliš. |
Jako první japonský císař v dějinách má i přátele. Před časem vyvolal poprask, když řekl, že jeho vnoučata by měla mít možnost jezdit po tokijských parcích na kole jako jiné děti.
Ví, o čem mluví. Sám prožil dětství ve smutné izolaci. Žáka Akihita drželi dvorní úředníci v takové věži ze slonoviny, že mu jeho spolužáci nesměli vyprávět o banálních dětských radostech jako je třeba výlet do zoo. Mohlo by ho to prý totiž rozlítostnit.
Když se ho jednou ptali, zda by chtěl být obyčejným chlapcem, řekl na to: "Nevím, já jsem nikdy obyčejným chlapcem nebyl." A tak japonská císařská rodina trpí krizí sebedůvěry. Nemůže najít své místo mezi lidmi.
Pro většinu Japonců je neodmyslitelnou součástí země stejně jako třeba hora Fudži, sumo nebo květy sakury, ale současně ji litují kvůli jejímu přísně sešněrovanému životu. A hlavně, stále častěji se objevuje kacířská myšlenka: Potřebuje Japonsko vůbec císaře?
Výzkumy nicméně ukazují, že císařské křeslo považuje za zbytečné jen pět procent lidí. To je mimochodem stejné množství jako těch, kteří stále věří, že císař má božský původ.
Ale faktem je, že se tahle otázka, která by dřív byla absolutně nemyslitelná, objevuje. Byť si na ni většina lidí zatím pořád ještě odpoví slovem hai, tedy ano.
