Můžete porovnat svoje závodění tenkrát, před úrazem, na lyžích, a dnes?
Řídím a jezdím rychle. Lidi, kteří lyžují, jsou dobrými řidiči a jezdci. Lyže, to jsou jako kola auta. Odpružení kolen a rozhled je stejný, vždycky je třeba se dívat hodně dopředu, sledovat terén. Takže jsem jen trošku pozměnil nástroj, který řídím – lyže jsem prohodil za auta. Ale umět se soustředit při závodě je hodně podobné. Obojí je sport; a nebezpečný.
Kamion je ale velkou výzvou. Z velmi praktických důvodů, už jen nastoupit do něj je náročné i pro člověka bez postižení. Jak to děláte vy?
No, já to mám docela lehké, protože mám za sebou skvělý česko-španělský tým. A navíc jsme i skvělí přátelé. O to je to jednodušší. A ty tři metry do kabiny jsou v pohodě, udělali jsme takový postroj, říkáme mu tanga, vždycky se tomu smějeme. Je to horolezecký postroj a pomocí něj se do kamionu dostanu.
Albert Llovera na Óčku DriveV roce 1984 reprezentoval v Sarajevu ve sjezdových disciplínách Andorru. Rok nato si při pádu na Evropském poháru poranil míchu. Ochrnul na dolní polovinu těla. Závodění se poté věnoval na čtyřkolkách, poté v automobilech, s vozy Fiat a Mitsubishi startoval od roku 2001. Nyní jezdí v Tatře. Celý rozhovor s Albertem Lloverou v pořadu Očko Drive můžete vidět ve neděli 15. dubna ve 22:00 hodin na stanici Óčko. Povídat si s ním bude Jakub Buba Ouvín. |
Měl jste na posledním Dakaru krizovku, hrozilo, že nedojedete?
Převrátili jsme se v kamionu. Nakonec nás sice vyprostili, ale aby se vůz dostal zpátky na kola, museli ho převrátit přes střechu. Jenže já jsem byl celou dobu uvnitř. Jako bych byl v pračce.
Měl jste možnost jet Dakar v Africe i v Jižní Americe. Můžete to porovnat?
Raději mám Dakar v Jižní Americe. Není sice tak dobrodružný jako ten africký, ale v Jižní Americe máte velké publikum, hodně lidí, silnice jsou více typu rallye a lépe sedí mému stylu řízení. Důležité je i to, že když se stane nehoda v Africe, nikde poblíž nejsou nemocnice. Samozřejmě tam jsou zdravotníci, první pomoc, ale do nemocnice vás musí dopravit do Paříže. Naproti tomu v Jižní Americe je nemocnice každých 400 až 500 kilometrů. A jako sportovec chci mít v tomto směru jistotu.