"Všechno, co je ve mně, mě žene do vzduchu. Když se moje nohy dotýkají země, toužím se napřáhnout vzhůru. Je to jako horečka," vyznal se kdysi chlapík ze Sicílie, který však vyrostl v Paříži, kam se rodiče z ekonomických důvodů přestěhovali.
Jako pták
Tohle pnutí mohlo za to, že od svých šestnácti létal na závěsném kluzáku a po dvacítce kraloval na soutěžích kluzáků i ultralehkých letadel. Trhal rekordy a své soupeře šokoval, protože se dokázal udržet ve vzduchu se stejným množstvím paliva v nádrži jako oni víc než dvakrát tak dlouho.
Jakpak by taky ne. Měl přece onu vnitřní tenzi. A časem též začal docházet na hodiny létání k těm nejlepším učitelům.
Poprvé jej to napadlo, když se k němu při přelétání Alp přidal orel: proč se neučit od těch, kteří jsou v létání mistry? Dovednosti dravců obdivoval, studoval a napodoboval. Létal s nimi a učil se od nich, studoval mechanismus letu orlů, jestřábů, káňat i jeřábů, všímal si toho, jak ptáci při dlouhých letech využívají větrných proudů, aby uspořili energii.
A co víc, dravci se mu stali společníky. Když pokořil v roce 2002 na kluzáku jako první člověk na světě Saharu, letěl ve stopách pouštních jestřábů a nekonečnou cestu s ním absolvoval orel. Kromě toho zdolal i Středozemní moře. Celkem ve vzduchu strávil na 15 tisíc hodin.
Otec sibiřských jeřábů
Jeho životní cesta se s cestou ptáků spojila tak pevně, že se na něj dokonce obrátili o pomoc ruští vědci, kteří se snažili zachránit posledních dvacet párů vymírajícího sibiřského jeřába. Jak znělo zadání? Naučit ptáky nelétat ze severní Sibiře za teplem zažitou cestou přes válkou zasažený Afghánistán do Indie, ale absolvovat bezpečnější, ale docela novou trasu přes Kazachstán k pobřeží Kaspického moře v Íránu.
Kondory Mayu a Inku vychovávala máma - kluzák.
Základem všeho bylo vštípit ptákům, že je Angelo, člověk, tvor bez křídel, jejich otcem. Deset adeptů bylo vychováváno pod křídly jeho kluzáku, aby si na něj přivykli. Angelo je krmil v bílém oděvu, aby se jim podobal, a pouštěl jim zvuk motoru, kterým byl kluzák pro případ nouze vybaven, aby mu přivykli. Každý den sledovali, jak krouží vzduchem a snáší se k zemi se stejnou noblesou jako skutečný jeřáb.
"Pokus změnit migrační cestu ptáků je neskutečná inovace," řekla tehdy ruská ornitoložka Taťána Zučková. "Nikdy předtím se nic podobného nedělalo."
Muž-pták to ale v roce 2003 dokázal. Cesta byla dlouhá pět a půl tisíce kilometrů, za šest hodin uletěli denně téměř dvě stě kilometrů. Angelo je učil, jak díky tepelným proudům šetřit energii, a vybíral místa k noclehu.
Tady už nešlo jen o ukojení Angelova vnitřního neklidu.
Příštího roku už zdolali novou cestu jeřábi sami.
Přes Mount Everest
"Žádné limity", právě tak znělo jeho motto. Měl ho napsané na přilbě, taková byla jeho e-mailová adresa a tak pojmenoval i své centrum u italské sopky Etna, "kde se mísí prvky Země, voda, vzduch i oheň", jak připomínal.
A jeho život skutečně žádné hranice neuznával. V roce 2004 jako první na světě přeletěl navzdory špatným povětrnostním podmínkám Mount Everest (tím si připsal další rekord) poté, co k němu jeho kluzák vytáhlo ultralehkého letadlo jeho britského kolegy. I tady mu dělal společníka orel, pro něj to ale byl let poslední. Den po přeletu zemřel.
Jeden překonaný limit se ale nesmí stát finální hranicí, v roce 2005 se proto Angelo vydává k nejvyššímu latinskoamerickému pohoří Aconcagua. Přelétává na něm vulkán Tupungato, údajně ve výšce 9 100 metrů, čímž svůj himalájský kousek ještě překoná. A i tenhle andský výkon nese otisk jeho okřídlených vzorů. Dokázal jsem to jen proto, že jsem měl nastudováno, jak tepelné proudy nad vulkánem využívají kondoři, uvedl.
I smrt přišla ze vzduchu
Jeho výkony měly vždy několik rovin, sportovní, inovátorskou, technologickou. Čím dál víc se ale snažil i o vědeckou a ochranářskou. Jedním z cílů jeho projektů Metamorfózy bylo pomoci s oživením populace kondorů v Andských Kordillerách.
Inca míří divokému životu vstříc.
Studoval poznatky etologa Konrada Lorenze a povedlo se mu získat z Vídně dvě ještě nevylíhlá vejce kondora. Mluvil k nim, aby si ještě ve vajíčku zvykli ptáci na jeho hlas, vychovával je pod černobílými křídly kluzáku, krmil je a dával jim lekce létání, protože bez "matky" se kondoři naučí létat jen velmi zřídka.
Snil o tom, že se mu je povede uvést do andské přírody.
Na tenhle limit už nedosáhl. Šestadvacátého března roku 2006 ve věku čtyřiačtyřiceti let umřel při tragické nehodě na letecké show v Itálii. Paradoxně tehdy neseděl v pilotní kabině, byl pasažérem.
Jeho kondoři Maya a Inca se přesto do andských hor dostali. Postarala se o to nadace, kterou založila jeho žena Laura Mancusová.
