Jeho život dokonale zrcadlí dějiny Mexika v 19. století, velkou měrou je ostatně utvářel. Přispěl k nezávislosti země, která však jeho vinou nakonec přišla o téměř třetinu svého území. Svého času byl oslavován jako lidový hrdina, byť si mnohé zásluhy připsal sám. Platí za prototyp caudilla, tedy diktátora v uniformě, jichž si Mexiko za století a půl svojí historie užilo více. Výrazná a rozporuplná osobnost jako Santa Anna se do popředí mohla dostat jen proto, že první desetiletí existence země bylo vskutku divokou dobou.
Jít s dobou
Santa Anna se narodil v roce 1794 do vážené rodiny velkostatkářů španělského původu, ovšem již pevně zakořeněné v zámořské kolonii. Jeho otec byl důstojníkem, trval však na tom, aby se jeho syn věnoval obchodu. Jenže šestnáctiletý Antonio snil o slávě na bitevním poli, prchl z domova a narukoval k pěchotě. Výrazně jej formovaly masové popravy a násilnosti, kterých se jeho pluk dopouštěl na původních obyvatelích a rolnících, jejichž revolta stála na počátku mexické války za nezávislost.
Ve službách španělské koruny bojoval také v Texasu proti výpravě složené z mexických rebelů a neoficiálních jednotek Spojených států. Vyznamenal se v bitvě u Mediny, když jeho jednotka pobila 1 300 nepřátel při ztrátě 55 mužů. Byl povýšen na kapitána a právě v této době propadl karbanu a sázkám, vášni, která jej bude provázet po zbytek života. Stále nová povstání na venkově se však nedařilo potírat a na stranu bojovníků za nezávislost začalo přecházet čím dál více významných důstojníků královské armády.
Koloniální elity se ovšem do čela boje odtržení od Španělska postavily z trochu nečekaných důvodů. V Madridu se totiž začali prosazovat liberálové, kteří se snažili omezit moc církve. Konzervativní mexičtí velkostatkáři, generálové a církevní hodnostáři pochopili, že pro zachování statutu quo je paradoxně třeba velkých změn. Uniformu tehdy převlékl i Santa Anna. Stal se bojovníkem za nezávislost. Vrátil se do svého rodiště Veracruzu a z tohoto strategického přístavu se mu podařilo vyhnat Španěly.
Santa Anna si tím vysloužil generálské epolety a velení nad místní posádkou, což si ovšem vyložil po svém. Počínal si jako svrchovaný vládce nad městem, takže jej vrchní velitel povstaleckých vojsk Iturbide brzy odvolal. S tím se však Santa Anna nemohl smířit a obrátil se proti svému mentorovi. Učinil tak v okamžiku, kdy se proti Iturbidově režimu zvedl ozbrojený odpor i na opačné straně země.
Já, hrdina
Na svržení Iturbidovy royalistické vlády, která se snažila se Španělskem vyjednat uspořádání podobné vztahu mezi Velkou Británií a Kanadou, měl Santa Anna jen dílčí zásluhu. Velkohubě se však prohlásil za ochránce nového uspořádání a poté, co zbraně již beztak utichly, se v čele svých oddílů vydal na spanilou jízdu napříč Mexikem. Propagační „road show“ splnila svůj účel, a když se o rok později Španělé naposledy pokusili zvrátit běh věcí, byl to Santa Anna, kdo byl vyslán vstříc invaznímu vojsku.
To čítalo jen asi 2 600 mužů, mladá republika jim však nedokázala postavit ani poloviční sílu. Naštěstí pro Santa Annu propukla mezi Španěly epidemie žluté chřipky a jejich vojsko bylo drtivě poraženo. Santa Anna se stal definitivně národním hrdinou, nechal si říkat „Zachránce vlasti“ a „Napoleon Západu“. Ambiciózní generál se stal prezidentem země, ale zatímco si prestiž nového postavení nepochybně užíval, povinnosti hlavy státu ho moc nebavily. Řízení země předal viceprezidentovi a stáhl se na svoji haciendu ve Veracruzu, kde se věnoval sázení na kohoutí zápasy a plození nemanželských dětí.
Jeho liberálně založený zástupce započal radikální reformy s cílem vykázat armádu a církev do mezí obvyklých v moderních státech, což pochopitelně naráželo na odpor mužů v uniformách i těch s kolárky. Santa Anna tedy opět vzal otěže do svých rukou a v podstatě provedl puč proti svojí vlastní vládě. Protiprávním způsobem rozpustil parlament, jmenoval novou vládu a nechal sepsat novou ústavu. Z Mexika se stala vojenská diktatura, načež hned několik jeho států vyhlásilo nezávislost na centrální vládě.
S Texasem si nezahrávat
Santa Anna proti vzbouřencům postupoval s neobyčejnou krutostí, svoje vojáky nechal plenit a pálit. Poražení se od něj nedočkali velkorysosti, ale kulky do zátylku. Touto taktikou samozřejmě jen posiloval odpor, zejména v texaské republice. Opilý snadno potlačenými revoltami v ostatních státech narychlo zrekrutoval expediční sbor, jehož valnou část tvořili bývalí trestanci či indiáni, kteří nerozuměli rozkazům ve španělštině. Santa Anna také hrubě podcenil logistickou náročnost operací v rozlehlém Texasu, takže jeho vojáci brzy trpěli hladem a koním se nedostávalo píce.
Liberál, konzervativec... cokoli. Antonio de Santa Anna střídal politické orientace, jak se hodilo.
Řady jeho vojska stále více řídly, výpravě dokonce chyběli duchovní, kteří by stíhali mrtvé patřičně pohřbívat. Zatímco morálka klesala i pod žhavým sluncem k bodu mrazu, jejich velitel neprojevoval o úděl svých mužů žádný zvláštní zájem. V březnu 1836 Mexičané dobyli opevněnou misii Alamo a povraždili všechny přeživší obránce, načež povstání zachvátilo celý stát Texas. Vzbouřenci kořistili čím dál více zbraní a munice, dostávali podporu ze Spojených států a nakonec se jim podařilo porazit Santa Annovo vojsko u San Jacinta.
O den později padl do rukou povstalců i sám generalissimus, krčící se ve křoví v převleku za řadového dragouna. Když jej předvedli před velitele Texasanů Sama Houstona, s přezíravým pohledem prý pronesl: „Máte vskutku neobyčejný osud, pane. Zajal jste Napoleona Západu.“
Santa Annu přiměli podpisem stvrdit nezávislost Texasu, v hlavním městě však byl mezitím zbaven úřadu a smlouva byla prohlášena za neplatnou. Všemi zavržený Santa Anna pobyl pár měsíců v americkém exilu, načež byl dopraven na svoji haciendu ve Veracruzu, kde se měl držet stranou veřejného dění.
O pouhý rok později však vypukla takzvaná koláčová válka s Francií, kterou spustil Mexikem neuznaný nárok francouzského pekaře na uhrazení škod způsobených občanskou válkou. Skutečným důvodem samozřejmě byly ambice Paříže v Novém světě. Krize Santa Annovi každopádně poskytla příležitost vrátit se na scénu a udělal to opět po svém. Nikým nepověřen převzal velení Veracruzu, kde se Francouzi vylodili. Mexický protiútok stejně jako celý konflikt dopadl prohrou „domácích“, Santa Anna se přesto opět stal všelidovým hrdinou.
Přímo se totiž účastnil bojů v ulicích města a dvakrát přišel o koně, na kterém seděl. Především mu však kartáčový náboj ustřelil nohu, jejíž v lihu naložené zbytky nechal Santa Anna později nést hlavním městem na čele vojenské přehlídky, veřejně vystavit a nakonec pohřbít za zvuku dělových salv. S protézou namísto nohy usedl popáté do čela válkou zruinované země, ve které to opět vřelo. Rebelii částí armády se mu podařilo zlomit a začal vládnout ještě pevnější rukou.
Zas a znova
V roce 1842 se opět pokusil podmanit si Texas, znovu si však vylámal zuby a Texasany definitivně nasměroval do náručí Washingtonu. Náklady vojenského dobrodružství se Santa Annova vláda snažila pokrýt horentními daněmi, které lidé i státy federace přestali být ochotni platit. Yucatán a Laredo vyhlásily nezávislost, vláda padla a prezident Santa Anna se pokusil utéct ze země. Skupina indiánů jej však poznala a předala úřadům, které sice ušetřily hrdinův život, poslaly jej však do vyhnanství na španělskou kolonii Kubu.
Ani na tomto nuceném odpočinku však Santa Anna dlouho nevydržel. Mexiko v roce 1846 zase jednou vtrhlo do Texasu, který byl již ovšem součástí Spojených států. Santa Anna se okamžitě vrátil z exilu, aby mohl zoufalé vládě skromně nabídnout svoje prezidentské služby. Zaručil se jí, že ji rozhodně nemá v úmyslu svrhnout. Slib samozřejmě nedodržel, jak jinak.
Vojenské převaze severního souseda však Mexiko nemohlo vzdorovat a Santa Annovo prezidentování opět skončilo jeho sesazením a vyhnáním ze země, tentokrát do jamajského Kingstonu. Pod palmami však nezahálel, postavil se do čela puče provedeného klerikálními kruhy a roce 1853 byl opět zvolen prezidentem země. Celkem tak seděl v panovnickém křesle jedenáctkrát, ty méně dramatické nástupy na trůn jsme vynechali.
Žvýkačka zůstává
O dva roky později byl donucen abdikovat poté, co Američanům prodal Arizonu a Nové Mexiko, aby snížil astronomický dluh země, na kterém mělo podíl i šokující rozkrádání veřejných peněz hlavou státu. Snad všem s ním došla trpělivost a Santa Anna raději utekl na Kubu. Zuby nehty se však snažil dostat zpátky k moci, a když Mexiko v roce 1861 obsadili Francouzi, nabídl se dřívějšímu nepříteli Abrahamu Lincolnovi jako ten, kdo Mexiko dokáže vyrvat Francii z ruky. Stejně diskrétně ovšem oslovil Francouze s nabídkou vedení loutkového státu pod jejich správou.
Stárnoucího generála tehdy už nikdo nebral vážně, přesto se Santa Anna ještě stačil zapsat do historie celého lidstva. V roce 1863 pobýval v New Yorku, když se jej na promenádě ostrova Staten Island kdosi zeptal, co to pořád převaluje v puse. Santa Anna mladíkovi vysvětlil, že jde o gumu získávanou z jednoho středoamerického stromu. Oním zvědavcem byl vynálezce Thomas Adams, který od Santa Anny surovinu koupil, smíchal s ovocnými příchutěmi a se společníkem jménem William Wrigley Jr. začal vyrábět – ano, žvýkačky.
Přestože nejen v Mexiku způsobil mnohé utrpení, byl poloslepý stařec v roce 1874 amnestován a směl se vrátit do rodné země. Usadil se v hlavním městě a do dvou let zemřel klidnou smrtí, což je vzhledem k jeho divokému životnímu příběhu až neuvěřitelné. Dostalo se mu státního pohřbu a pocty nejvyšší, jeho ostatky byly ve skleněné rakvi na chvíli vystaveny národu.
