Na první pohled se to zdá skoro nespravedlivé. Lidskými dějinami přece prošlo tolik skvostných literárních děl! Jejich autoři jim obětovali klid, spokojenost, blahobyt, soužili se při psaní, mučili se, drásali si nitro. Přemítali, přepisovali, dávali si záležet na každém slově, trýznili se pocitem odpovědnosti, riskovali pověst, mnohdy i svobodu. A přece se jejich knihy propadly historií, nezanechaly svůj otisk, ztratily se, jen tak prokodrcaly kolem čtenářů.
A pak si přijde ušmudlané dílko, které o sobě lže. Jmenuje se Aristotelovo veledílo, ale Aristoteles ho nenapsal a veledílo to není. Přesto se právě ona kniha stala po několik staletí součástí lidských životů. Má-li se některému dílo přiznat přívlastek „živoucí“, pak po něm volá právě ona.
A vlastně na tom není nic divného. Radí totiž, jak plodit děti, jak reprodukovat lidský druh. A pozor, jak si rozkoše má, přímo musí, užívat muž i žena. Na svou dobu to byl nevídaný úkaz rovnosti v ložnici.
Ani Aristoteles, ani veledílo. Ale trhák
Poprvé vyšlo Aristotelovo veledílo v roce 1684 a podtitul vyzrazoval jeho obsah sdělně: „Tajnosti plození vyjevené ve všech jeho náležitostech“. Nebohý Aristoteles se dostal k autorství sexuálního manuálu neprávem, ovšem nikoli poprvé. Reputace odborníka na sexualitu požíval v Anglii obecně a může za to dílo o rozmnožování zvířat, které opravdu napsal.
Z hodnověrnosti jeho jména se snažili kořistit falzifikátoři a zaštiťovali jím své vlastní spisky. Autor či autoři Aristotelova veledíla nebyli první, již v roce 1595 vyšla publikace Aristotelovy problémy, která se rovněž tvářila jako práce slavného filozofa. Našel-li čtenář na pultu publikaci s jeho jménem na obálce, měl jistotu, že stránky budou plné sexu, filozofovo jméno znělo na divadelních pódiích jako narážka na sexuální vědomosti.
Kniha ovšem se čtenáři nehrála poctivou hru pouze autorstvím, klamala i obsahem. Nebyl totiž původní, většina knihy byla vykradená a zkompilovaná ze dvou dřívějších děl, z Tajných zázraků přírody Levina Lemnia a z anonymního rádce Rozšířený úplný výcvik porodní báby.
Ani jeden z podvodů však nezabránil okamžitému a obřímu úspěchu knihy u čtenářů. Šla na dračku od první chvíle, co opustila tiskárnu. Její vydavatel John How si ji sice náležitě zaregistroval, následné erupci však mohl jen zborceně přihlížet – dílo se vymklo jakékoli regulaci či ochraně práv. Ještě v roce jeho prvního vydání ho chrlili na trh další a další vydavatelé, aby si ze zisků ukrojili vlastní díl. V roce 1697 pak navíc na trh doklouzalo druhé, upravené vydání, třetí poté kolem roku 1710.
A z pultů krámků a obchodů bryskně mizela i všechna další vydání. Úspěch Aristotelova veledíla neměl dráhu komety, co rychle vyhasne, tahle zářila vytrvale. Knihu si kupovaly nové a nové generace. Další a další čtenáři.
Venkovanova kniha a kukátko
Jedním z nich byl náctiletý rolník John Cannon, za jeden šilink si ji pořídil v roce 1700, jak popisuje ve svých pamětech. Toužil po vyzrazení tajemství ženského těla a řádky díla jej zaujaly tak, že vyhloubil několik děr do zdi pokojíku služebné svých rodičů, aby mohl pozorovat fyzické partie popisované v knize ve skutečnosti.
Sexuální revoluce proběhla v 18. století Zapomeňte na šedesáté roky, hippies a volnou lásku. Skutečnou sexuální revoluci lidstvo zažilo v osmnáctém století, tvrdí oxfordský historik Faramerz Dabhoiwala. |
O auře, kterou dílo vyzařovalo, to vypovídá hodně: kniha byla nástrojem sexuální výchovy, ještě než pojem sexuální výchovy vůbec vznikl. A stala se nástrojem, který si osvojily celé masy. Stala se pionýrem lidové sexuální osvěty.
Jenže proč si ji na městských trzích venkované jako John Cannon vlastně kupovali? Neměli snad mít o otázkách rozmnožování jasno, protože žili blíž k přírodě, protože byli s plozením a rozením v dennodenním kontaktu? Historička zdravotnictví Mary Fissellová vysvětluje, že ne. A že význam osudů Aristotelova veledíla je i v tom, že romantickou představu o lidech, jejichž přirozenost nebyla poznamenána industrializací, zpochybňuje.
Od dvorku či ohrady je podle ní do ložnice daleko, pro venkovany nebylo snadné přenášet to, co viděli v přírodě u dobytka, na lidské území. Jejich povědomí o intimních částech těla, o sexualitě a rozmnožování bylo nanicovaté, kusé, humpolácky neohrabané.
Zvědavost jim ale nescházela. A Aristotelovo veledílo jim podalo pomocnou ruku.
K plození je třeba potěšení
Čtenáře zasvěcovalo do tajemství soulože, početí, těhotenství a porodu, radilo, jakým způsobem se dobrat chlapečka a jakým holčičky – podle knihy ležel klíč v poloze, jakou žena zaujme po sexu. A ozřejmoval i důvody kramářsky panoptikálních „nestvůrných porodů“, jako byla chlupatá mimina, napůl lidské – napůl psí bytosti či srostlá dvojčata. Podle knihy za ně mohl sex se zvířetem, čarodějnictví či poškození dělohy, ale především hříchy těhotné ženy jako mimomanželský sex.
Mužům radí, jak spustit intimní hrátky, doporučuje při nich trpělivost a záludnost. „Když přijde muž do ženiny ložnice, musí ji zabavit všemi druhy milkování, chlípného zacházení a svádění k souloži, povšimne-li si však, že se žena opožďuje, že je chladná, musí ji opečovávat, objímat, dráždit... spojovat ještě prostopášnější polibky s prostopášnějšími slůvky a řečmi, musí ji hladit přes tajné části těla a bradavky, aby se v ní mohl zažehnout oheň a vznítit ji k souloži,“ popisuje spis tanečky před aktem.
A zdůrazňuje, že k početí dítěte je třeba, aby si aktu užívala s rozkoší i žena. „Tvrdí, že potěšení musí mít muž i žena,“ uvedla pro list The Telegraph literární odbornice Cathy Marsdenová a poznamenala, že ženské uspokojení z intimních hrátek se společnosti ztratilo z hledáčku poté, co věda odhalila, že její vyvrcholení prostě není pro početí podstatné.
Spisek však u aktu početí nekončí, radí též, jak poznat těhotenství. Signály se mají objevit do tří čtyř dnů po souloži a jsou jimi například bolest hlavy, závrať, zvětšené oči kalné či tmavé barvy, žíly naběhnuté krví. A později se prý podle nich dá i odhadnout pohlaví dítěte. O chlapci svědčí například to, je-li ženino pravé oko jiskrnější a pohybuje-li se rychleji než levé, či ruměnec, který bude často zalívat její pravou líci.
Každá kapitola je shrnuta v několika verších, možná z didaktických důvodů, aby si základní poučky čtenář či čtenářka snáze zapamatovali. Je to velmi praktický průvodce.
Kniha jako součást životů lidí
A provázel životem něklik generací. Výtisky putovaly z ruky do ruky až do sebezničení. Z prvního vydání se proto dochovaly pouze tři kompletní výtisky, připomněl v listu The Guardian Jeremy Norman, ostatní jsou opotřebované otáčením stránek. Nekonečným čtením se rozpadávaly.
Fascinující historie prostituce v USA Přečtěte si, jak Amerika vyhnala prodejnou lásku z relativního bezpečí nevěstinců na ulici. |
Historička Fissellová ilustruje, jak hluboko kniha vstoupila do lidských osudů – mnohým svým majitelům se stala jakýmsi rodinným deníkem. Uvádí příklad výtisku z prvního vydání, které nese nejprve záznamy o namlouvání George Hoareho a Elizabeth Vincentové z druhé poloviny osmdesátých let 17. století. Na zadní straně však prozrazuje, že o více než století později již byla majetkem jisté Sarah, která ji dostala od své tety a která si v ní poznamenávala data narození svých pěti dětí.
Pro jiné však kniha znamenala více než jen průvodce sexualitou a součást rodinné historie. Například britský radikál a sociální reformátor Francis Place ve svých pamětech přiznává, že seznámení se s procesem lidského rozmnožování u něj vzbudilo pochyby o biblickém svědectví o početí Ježíše.
Spisek, který po dlouhá desetiletí vydávala pokoutní vydavatelství a prodávaly obskurní krámky a knihkupectví, který neměl přístup do oficiální, etablované literatury, se stal součástí sociální historie. Matky jej předávaly dcerám, otcové synům. Jeden výtisk měl údajně William Bligh, kapitán z lodi Bounty. Na stránkách Odysea Jamece Joyce si v Aristotelově veledílu listuje pan Bloom, jako pornografická kniha se objevuje i v knize Křehké nádoby Evelyn Waugha.
Stálice sexuální výchovy
Nezastírejme však, že dychtění nad knihou způsobovala jen lačnost mužů a žen po sice limitovaných, ale i tak osvícených radách o mechanice rozmnožování. Kniha přitahovala tím, že odtajňovala pikantní detaily lidského těla. Nebyla pornografií, je asi tak „nemravná“ jako učebnice sexuální výchovy základní školy, ale přesto vzrušovala, podněcovala fantazie. I proto měl každý výtisk na obálce nahé lidské tělo. A přestože rovně zacházela s potěšením mužů i žen, titulní kresbou dávala najevo, čí představy chce vyburcovat více: vždy to bylo tělo nahé ženy.
Přitahovala, vzrušovala dlouho. A třináctou komnatu odkrývala jak hochům, tak slečnám. Mary Fissellová odkazuje na autobiografickou knihu Mary Bertenshawové, která popisuje, jak „tajnou knihu“ studovala se svými kolegyněmi dělnicemi v továrně na čepice za první světové války. Tak zaujatě, že je o jedné pauze načapal šéf. Mary dál líčí, jak když její matka později znovu otěhotněla, Mary si představovala, jak jí v břichu roste plod, který vypadá jako na linorytech z Aristotelova veledíla. „Pro Mary Bertenshawovou tak kniha fungovala třemi způsoby: jako druh zábavy, potom jako zdroj studu a nakonec jako zdroj biologických znalostí,“ shrnuje historička.
Úspěch knihy trval neuvěřitelně dlouho, tlak britského zákona o obscénních publikacích z roku 1857 oblibu knihy nezdolal. Spisek přetiskovala další vydavatelství, v zastrčených uličkách ho vyhledávali další čtenáři a čtenářky. Seriózní knihkupectví publikaci nikdy nevystavovala, pár výtisků však pod pultem měla vždy. Podle Fissellové se kniha prodávala v Londýně ještě v padesátých letech minulého století.
A právě Aristotelovo veledílo uvedl jako zdroj svých znalostí o rozmnožování vesničan z východní Anglie, když byl zpovídán v rámci projektu orální historie. Bylo to v sedmdesátých letech dvacátého století. Téměř tři sta let poté, co pan How uvedl na trh první vydání knihy s bombastickým názvem na obálce a bizarními „hříšnými“ linoryty uvnitř.
