Vznikli v červnu 1976, o rok později než jejich punkoví rivalové i souputníci Sex Pistols. Zatímco však parta kolem Johnnyho Rottena a Sida Viciouse poslala poraženeckým a hořce-cynickým "No Future" společnost do háje, The Clash se nemínili jen tak vzdát.
Žili v téže společenské realitě plné nudy, mizerných pracovních míst, pouličního floutkovství a násilí, nechtěli ale rezignovat. Byli rozzlobenými outsidery z ulice, romantickými bojovníky s radikální, byť zmatenou a idealistickou politickou kritikou. Pokud byli Sex Pistols představitelé punkového zmaru, byli The Clash nositeli punkového uvědomění.
Jejich písně volaly do zbraně a s extrémní silou zazněly poprvé na jejich třetím albu London Calling.
Album plné energie
Dnes legendární dílo ale nepřišlo na svět v ideálních podmínkách, naopak. Když v létě 1979 vznikalo, byl první, autentický poryv punku už dlouhé měsíce mrtvý. Sex Pistols byli dávno rozpadlí. Sami Clash byli v drtícím obětí velké hudební firmy CBS, s níž podepsali dlouhodobou smlouvu, aby byli ortodoxními punkovými stoupenci kritizováni za to, že se zaprodali. Navíc se nacházeli v nesnázích, ukončení spolupráce s dosavadním manažerem je stálo nejen ztrátu jejich staré zkušebny.
the clashDvojalbum London Calling nahrála kapela ve složení: Joe Strummer – zpěv, kytara, piáno |
Za sebou však měli cennou zkušenost, turné po Americe v únoru 1979. Vždycky se vymykali klasickému punkovému hudebnímu schématu a pohrávali si hlavně s reggae, americká zkušenost ale jejich koketérii s jinými žánry ještě víc podpořila.
Když se tedy nakonec sešli v srpnu 1979 v nahrávacích studiích Wessex, přinesli si s sebou materiál, který mixoval punk s reggae (píseň Revolution Rock), R&B (Wrong 'Em Boyo) i jazzem (Jimmy Jazz) a který obsahoval soul, pop a ska (Rudie Can´t Fail) i rockabilly (Brand New Cadillac).
Především si ale s sebou přivedli producenta, kterého si vybrali sami. A nutno dodat, že ho museli ve firmě CBS, s níž už tak měli vztahy velmi napjaté, složitě prosazovat. Není se až tak čemu divit, Guy Stevens byl v hudební branži už dlouho na černé listině. Vizionář, geniální podivín, ale taky nevyzpytatelný feťák a alkoholik.
The Clash však věděli přesně, proč chtějí právě jeho. Stevens byl totiž tím, kdo do zákoutí soulu a beatu zasvěcoval The Who a později spolupracoval například s The Small Faces.
A byla to trefa do černého. Pravda, leckterou muzikantskou chybku odbyl mávnutím ruky. Když jsme odehráli Brand New Cadillac, řekl, že to bylo super, vzpomíná bubeník Headon. Na jeho námitku, že skladbu zahráli špatně, protože během písně neudrželi tempo a začali zrychlovat, prý Stevens odpověděl lakonicky: "Každej dobrej rock´n´roll zrychluje."
O to víc ale dbal na to, aby z nahrávky tryskala energie. Jeho metody ve studiu byly přitom více než nekonvenční. Choval se jako tsunami, házel po muzikantech židlemi a napadal je slovně i fyzicky, jen aby z nich vymačkal ty emoce, které chtěl.
Volá Londýn…
Podle přiznání samotných The Clash mu tak patří velký podíl na tom, že se kapela během nahrávání ještě více semkla a dvojalbum působí tak nesmlouvavě, rázně a opravdově. London Calling, to není punkové teatrální divadlo, imitace vzdoru nebo zábava. Je to věc života na ulici, života a smrti.
Ne náhodou název alba odkazuje na slova "Volá Londýn…", jimiž začínalo během druhé světové války vysílání BBC. Ústřední skladba si všímá sociálního násilí, pouličních nepokojů i jaderného nebezpečí. A stejně jako celé album jako by vysílala varování před blížící se apokalypsou.
Byla to výzva: povstaňte, revoltujte, buďte naštvaní a političtí a křičte hodně nahlas, nebo se všichni potopíme!
The Clash se považovali za "poslední gang". Za pistolníky postavené mimo zákon, kteří přijíždí do města, aby tam zjednali pořádek a svrhli podplaceného šerifa a bandu bohatých majitelů, kteří utlačují, korumpují a vydírají jeho obyvatele.
"Cítili jsme, že musíme zatraceně bojovat. Jako bychom klouzali dolů, padali ze svahu, zatímco se držíme jen nehty. A kolem nás není nikdo, kdo by nám pomohl," vzpomínal Joe Strummer.
Song Spanish Bombs odkazuje na protifašistický boj ve Španělsku v druhé polovině třicátých let, jinak ale Strummerovy texty zůstávaly v aktuální každodenní realitě. Objevuje se v nich rasismus, proti němuž se kapela ostře postavila, nezaměstnanost, vyprázdněný život i drogy.
Výbušná směs, kterou muzikanti na London Calling namíchali, explodovala se vší silou. Dvojalba se prodaly více než dva miliony kusů, magazín Rolling Stone ho v roce 2003 umístil na osmou příčku na seznamu pěti set nejlepších alb všech dob.
"Pětadvacet let po svém vydání album pořád žije – zůstává ohromně pestré, ambiciózní a inspirované trochou politického punk rocku, který je dnes tak důležitý a revoluční, jako byl v roce 1979," napsal v roce 2004 uznávaný undergroundový magazín Pitchfork. Dnes by zřejmě jen aktualizoval číslovku, na holdu London Calling by nic měnit nemusel.
Totální ztráta kontrolyNa obalu albu je použita fotografie Pennie Smithové, na níž zachytila Paula Simonona, jak na newyorském koncertu rozbíjí svou basu Fender Precision. Fotografka si nepřála, aby byl její snímek použit, protože ho nepovažovala za kvalitní, Strummer a designér si ho však prosadili. Možná proto, že jak napsal v roce 2002 magazín Q, "zachycuje zásadní rock´n´rollový moment – naprostou ztrátu kontroly". Magazín tehdy snímek jmenoval nejlepší rockovou fotografií všech dob. Styl a barvy písma na albu jsou potom inspirované debutovým albem Elvise Presleyho. |
