Do syrové Austrálie přijel zavést řád a spravedlnost coby jurista vzdělaný na nejlepších právnických školách v Irsku a Anglii. Když se naskytla výzva zapsat se do listiny čekatelů na místo v koloniální správě, neváhal. Věřil, že tam za dalekými oceány, na novém kontinentu Austrálie na něj čeká smysl jeho života.
Nejistý kariérní postup a fádní právnickou praxi v Anglii ochotně pověsil na hřebík a vyrazil za dobrodružstvím do země psanců. Divit se mu úplně nemůžeme, právníků byly v Londýně stovky, soudců desítky. A ze Sydney mu tehdy na jeho žádost odpověděl sám guvernér Ralph Darling, s tím, že soudci jsou v Austrálii zatím jen dva, on bude třetím.
Svět, který potřebuje zákon
Vybaven tímto vzácným zvacím listem tedy nasedl na loď, aby po 105 dnech cesty k jihu vystoupil na břeh u Sydney Cove. Následovalo krátké představení u guvernéra, které mu dodalo ještě víc optimismu, starší ze dvou místních soudců, jistý John Stephen, už byl totiž se zdravím na štíru. Takže pracovní postup je nepříznivými okolnostmi skoro garantován.
Teprve čtyřicetiletý Dowling měl ty nejlepší předpoklady stát se vbrzku šéfem spravedlnosti celé Austrálie. Báječné! Ještě napsal poněkud uštěpačný dopis svému otci do Irska, který mu dalekou cestu rozmlouval, a s vervou se vrhnul do svého poslání. Pomalu ještě ani nevybalil kufry a už začal slavně předsedat místnímu koloniálnímu soudu. Tato země spravedlnost potřebuje.
Srdíčka, kotvy, Buffalo Bill: archiv odhaluje tetování britských trestanců Měli se jako barbaři cejchovat kódy a značkami, jimiž dávali najevo příslušnost ke kriminálnickým gangům. Jenže místo toho tetování viktoriánských trestanců vyjadřovala nevinné pozitivní sentimenty i módní motivy. Tvrdí to autoři, kteří prošli databázi 58 tisíc trestanců z viktoriánské doby Británie. |
Jenže už během prvního stání z něj nadšení vyprchalo. Měl pocit, že se nenachází v jiné zemi, ale v dočista jiném světě. Ano, uniformy soudních zřízenců a rekvizity, to odpovídalo tomu, co znal z Británie. Řád jednání byl poněkud zkrácený a modifikovaný, porotu, respektive soudcův přísedící poradní sbor totiž tvořil sbor vojenských důstojníků, ale i to by se dalo snést. Horší bylo, že tu nikomu nerozuměl ani slovo.
Soudce Dowling, který vychodil prestižní školu svatého Pavla, navštěvoval vybrané londýnské právní semináře a byl členem prestižního klubu Vznešené společnosti soudců v Middle Temple, prostě nebyl připravený na jazykovou vybavenost obyvatel trestanecké kolonie. Kterou tehdy byla celá Austrálie.
Převozník, co topí ovce?
Pan soudce by s námi asi nesouhlasil, kdybychom o něm řekli, že se narodil se stříbrnou lžičkou v puse. O svůj úspěch a prosazení ve společnosti se studiem a pílí zasloužit jistě musel, nedostal všechno zadarmo. A pár peprných irských nadávek z dětství určitě také znal, u londýnského soudu možná pochytil i něco málo ze slangu ulice. Ale tady, v Sydney, v soudním domě na Bathurst Street, nikdo jinak než nesrozumitelným pouličním slangem nemluvil.
Jen pro nepřesnou ilustraci jeho profesních obtíží popišme, že v řetězech před něj předvedli rozcuchaného Aboridžince. Podle všeho to byl Cubhorn Boatman. Z jeho nezvyklého jména však soudce nedokázal vydedukovat, zda hovoří s panem Cubhornem, který je zaměstnán jako boatman čili převozník, nebo zda je to součást jeho jména. Pak by totiž dávalo plně smysl, že tento divoch a převozník v jedné osobě někomu „ztopil“ devět ovcí.
Zjevně se tedy jedná o prohřešek na majetku a žalobu o náhradu škody, protože během převozu nešikovný domorodý převozník utopil několik farmářových zvířat. Je to banální věc, kterou vyřeší pokuta. Vyřčený verdikt o náhradě škody s odkladem splatnosti však vyvolal rozruch posluchačů v soudní síni. Lidé evidentně zpochybňovali schopnost pana Cubhorna uhradit vzniklou škodu.
Soudce, který potřebuje pomoc
Dowling přemýšlel. Převozníci sice nikde ve světě nejspíš nevydělávají velké peníze, ale pan Cubhorn by si měl svým převoznictvím na devět utopených ovcí vydělat, ne? Jenže z nesourodého halekání nespokojeného davu vyvodil, že se snad vůbec nejedná o páně Cubhornův první prohřešek. Zdálo se, že ovce topí pravidelně, celé řadě farmářů.
Má tedy co dočinění s podivným divošským sadistou, jehož baví týrání zvířat? Pak je však na místě největší přísnost! Takový člověk by měl putovat do sanatoře, být izolován od společnosti. Dowling samozřejmě nemohl svůj předchozí verdikt odvolat, a tak okamžitě rozšířil náhradu škody o nucený pobyt žalovaného v blázinci, „než dobude plného vědomí za své činy“.
Tím se nejen v Sydney, ale hned v celé Austrálii, okamžitě dokonale uvedl. Odsoudit totiž žebráka, pobudu a zloděje ovcí, navíc notorického, protože ovce opravdu „neztopil“ poprvé, k náhradě škody, je trochu nezvyklé. A dát mu navrch pobyt v sanatoriu, které země, co se teprve dávala dohromady, ani nemá, je skutečně originální.
Když mu soudní zřízenec nenápadně pošeptal, že Cubhorn Boatman „nemá ani vindru“, nebyla pro něj situace o nic pochopitelnější. Copak asi znamená „nemít ani vindru“? Těžko říct. Jisté je, že jeho první soudní líčení rozhodně nešlo podle plánu.
A faktem zůstává též to, že po něm následovaly stovky dalších, podobně nepochopitelných. Soudce Dowling totiž většinou vůbec nerozuměl, co se po něm chce.
Ve většině případů usuzoval, co se po něm chce, spíše z reakcí vojáků v porotě. Jenže ti zpravidla nevěnovali soudnímu líčení valnou pozornost, pokud tedy nešlo o přečiny proti armádě nebo delikty sexuální povahy. Takže se pravé podstaty kauz, které byly popisovány velmi exotickými slovy, pokoušel dobrat nejrůznějšími alternativními cestami.
Tahle země není pro spisovný…
Na obhajobu jisté nezpůsobilosti soudce Dowlinga třeba dodat, že mezi lety 1788 až 1868 zakotvilo u australských břehů nedobrovolně přes 165 tisíc lidí, vyhoštěnců a trestanců z Anglie, Walesu, Irska a Skotska. Lidí, které by jen s největším eufemismem mohl nazvat spodinou společnosti. Byla to, viděno jeho očima, opravdová sebranka, špína ulic. Zloději, rváči, vrazi nebo ještě hůře, političtí exulanti. A ti všichni hovořili svými podivnými argoty, řečmi náznaků a průpovídek, kterým rozuměli jen oni sami.
Jak například upozornil historik A. L. Beier, v roce 1819 tvořili 87 procent bílých obyvatel Nového Jižního Walesu trestanci, kteří si buď odpykávali, nebo již odsloužili svůj trest. V Tasmánii tvořili kriminálníci 58 procent populace.
Bitva o Sidney Street: obří přestřelku v Londýně provází fáma o Stalinovi Modernizovala policejní zbraně, zastavila imigraci do země a ukázala, jakou podívanou dokážou nabídnout média. Nechvalně proslavila Winstona Churchilla. Nechala za sebou tajemnou postavu přezdívanou Malíř Peter, nejhledanějšího muže Velké Británie. Bitva o Sidney Street byla v roce 1911 grandiózní událostí. |
Navzájem si tito kolonisté v řetězech perfektně rozuměli a jejich řeč chápali i ti, kteří nad nimi zajišťovali bezprostřední dozor. Vojáci a konstáblové, protože s nimi měli přímý kontakt. Pro muže z lepší společnosti, jakým Dowling bezpochyby byl, však představovala komunikace s nimi zásadní lingvistickou bariéru.
Navíc jej šokovalo, že jej lidé v soudní síni, ale i běžně na ulici, neváhali za jeho soudní verdikty častovat slovy, jimž nerozuměl, která však byla zjevně velmi syrová. To by se ve staré dobré Anglii nestalo. Jenže, co by se zdejším obyvatelům, bývalým trestancům, asi tak mohlo přihodit, když nadávají soudci? Pošlou je snad do nějaké další pekelné kolonie?
Můžete mi to někdo přeložit?
Dowling se po čase obklopil chápavými soudními zřízenci, kteří pro něj dokázali faktickou podstatu popisovaných činů tlumočit. Občas postupně. Nejprve mu například na konci února roku 1832 skutkovou podstatu předloženého případu popsal konstábl Sutland lakonicky, vyložil, že čtyři muži sedí na lavici obžalovaných proto, že „roztáčeli kačky, když hráli čáru“. To samozřejmě nestačilo, vyžádalo si to další překlad kapitána Rossiho: „S veškerou vážnosti k soudnímu dvoru, hraní čáry jest pouličním výrazem pro házení půlpence proti zdi, s cílem vyzískat obratností či podvodem vložený bank. Je to tedy hra hazardní.“ Pak už byly detaily trestného činu dostatečně jasné a čtveřice provinilců se na týden odporoučela za mříže v bývalých kasárnách na Hyde Parku.
Ne vždy se však dařilo a soudce Dowling se rozhodně potil každým dnem novými a novými lingvistickými svízeli. Zápolil s tím, že před něj „vycválanci“ (vojáci) přivedli „s volánky“ (okovy) na rukou „děcko“ (nezkušeného zloděje), které se s pomocí „nebozezu“ (paklíče) pokoušelo „obsloužit“ (ukrást) „kočky a koťata“ (cínové nádobí) z „cinkárny“ (domácí dílny).
Obviněný pak zpravidla „držel klec“ (zapíral vinu), „měl vrásky na čele“ (lhal), tvrdil, že „žije v kříži“ (nedopustil se nečestného jednání) a obviňoval jakéhosi „Charlieho“ (policistu) z nespravedlivé předpojatosti. Mohl doznat, že je možná „křovák“ (chudý člověk), ale určitě není „sprostý bzučák“ (zloděj), který si zaslouží „porci grogu“ (pobyt ve vězení). Byly to momenty, zažíval horké chvíle nejen žalovaný, ale i soudce.
Tady pomůže jen zločinec
Navzdory všem oněm úskalím setrval Sir James Dowling ve funkci. A i když byl místními novinami často pranýřován za kuriózní verdikty, vyplývající z neznalosti jazyka, stal se legendou australského soudnictví. Udělal kus práce pro odlišení právního pojetí australské legislativy od poněkud nepraktického britského modelu.
Později se bude pochvalně hovořit o tom, jak efektivně transformoval tamní právní systém, připomínající prý před jeho příchodem časy temného čtrnáctého století. Bude se vyzvedávat, jak potíral barbarství a brutalitu, jak na straně práva, tak zločinu. Proslaví se soudním procesem nad pachateli masakrů u Myall Creek nebo odsouzením po patnácti letech dopadeného lupiče Blaxstonea, který jako vůbec první vyloupil australskou banku.
Může se proto zdát podivné, že za svůj úspěch a pozdější celospolečenské uznání, v roce 1837 bude pasován na rytíře a bude po něm pojmenována ulice v Sydney, paradoxně vděčí sprostému podvodníkovi a třikrát odsouzenému zločinci. Jeho jméno znělo James Hardy Vaux. Dodnes přitom není jisté, jestli se tihle dva pánové setkali tváří v tvář. Přesto by byl soudce Dowling bez kriminálníka Vauxe dočista ztracený. Proč?
Hovořte pomalu, překládám
Vaux, rodák z anglického Surrey, měl ke zločinu blízko už od dětství. Jeho otec byl totiž pobočníkem soudního návladního pro kraj Shropshire. Historky ze soudních síní, které slýchal doma u večeře, jej ale nevedly na správnou stranu. Už ve čtrnácti byl přistižen při krádeži peněz, které hodlal prosázet na kohoutích zápasech. A v sedmnácti prý byl jako doma ve čtvrti červených luceren v londýnské Covent Garden.
Nenapravil ho ani rok na moři, protože z lodi HMS Astrea dezertoval. A pak? Podvůdky, krádeže, zneužívání důvěřivosti lidí, nákupy bez placení, falešné směnky a nekryté šeky, útěky i střídání smyšlených identit. Do Austrálie byl vyhoštěn hned třikrát.
Během svého třetího nedobrovolného pobytu v Austrálii, který jako nenapravitelný zločinec strávil za mřížemi v jihoaustralském kriminále v Port Macquarie, se rozhodl šest let trestu odnětí svobody zužitkovat smysluplně. S přímým svolením správce vězení se pustil do sepisování nevšedního literárního díla, které konečně lingvisticky propojilo svět staré dobré Anglie s australskou kolonií vyvrhelů.
Vytvořil vůbec první australský slovník Vocabulary of the Flash Language, který srozumitelně tlumočil zažitý jazyk trestanců Austrálie do spisovné angličtiny. Listy popsané výkladem 700 hesel a slovních spojení pak se ctí dedikoval konstáblovi, který byl odpovědný za jeho poslední dopadení.
První sešitové vydání slovníku spatřilo v pár exemplářích světlo světa v roce 1819 a doslova se po něm zaprášilo. V letech 1827, 1829 a 1830 tak následoval dotisk dalších kusů, z nichž jeden exemplář osobně předal vydavatel John Hunt soudci Dowlingovi. A to bylo zásadní.
Soudcova výkonnost se po krátkém čase samostudia nevšedních zákoutí australské „lidové řeči“ rapidně zvýšila. Ke spokojenosti místních, jimž už rozuměl jako správný „ridgy-didge“, tedy místňák. Žádný zobák už před ním nemohl pálit blechy jen tím, že na sebe hodil kožky, do kamení ho poslal, jak si zasloužil.
