Revivaly automobilových legend totiž většinou míří do úplně jiných vod než jejich předchůdci.
Na slavném jménu se snaží výrobci samozřejmě pořádně vydělat. Téměř bez výjimky pak prezentují nový model, nesoucí legendární jméno a občas i tvary, jako exkluzivní stylové zboží. A za takové se přece připlácet musí.
Kde slavného prapředka vzít? Takové legendární auto musí být malé, jednoduché a levné.
Dnes by se do něj neposkládali dva, ale před 40 lety v něm jezdili čtyři, musí být opředeno legendou o tom, jak vznikalo, a hlavně musí být okaté.
Co všechna tahle auta spojuje? Absolutně jednoduchá technika, nijak ohromující jízdní výkony, ale pořádná dávka charismatu, geniální konstruktér v pozadí, dlouholetá kariéra...
Pro jeho remake stačí retro vzhled, slavné jméno a dostatečně mastná cenovka - za sladké vzpomínky se holt platí.
***
Všimli jste si, že každé z aut, které se stalo legendou a které dnes oživují, má kulatá světla? Něco na tom bude: složité tvary a mnohaúhelníky nefrčí.
Rádi se přeci zakoukáme do kulatých velkých kukadel žen, s auty to asi bude podobně.
***
Nech brouka žít...
Jedním z prvních, kdo si na slavnou minulost, na které by se dalo vydělat, vzpomněl, byl Volkswagen. Jeho nový brouk (New Beetle) ale zrovna slavně nedopadl.
Ve světě si tohle dítě války (mimochodem, za jeho vývojem stojí Ferdinand Porsche a údajně i tatrovácký konstruktér Hans Ledwinka) s německým rodokmenem a nenáviděným kmotrem s pronikavým hlasem a směšným knírkem pod nosem zamilovali.
Reinkarnace brouka se ale moc neujala. U Volkswagenu ho postavili na základech golfu čtvrté generace (stejné vnitřnosti má i Škoda Octavia I). Uvnitř je stroze volkswagenovský, zvenčí zaujal hračkovitými tvary, ale jediné co opravdu podědil po pradědečkovi, byly proporce. Dobře se prodává v Americe, kde ho i přes astronomickou cenu kupují hippíci svým dcerám a milenkám, Evropa ho ale nepřijala. I přesto, že má na přístrojovce stojánek na kytičku.
U Volkswagenu to ale nevzdávají a už několik let slibují další legendu pro 21. století vytaženou z hrobu - microbus. Vypadá tak trochu jako ponorka a vešlo se do něj dvakrát víc zhulených hippíků než do brouka.
Volkswagen ale opět kalkuluje s tím, že generace 60. let už jointům a nevázanému sexu odrostla a padesáti šedesátiletí právníci a doktoři mají dnes hromadu peněz, kterou by rádi nostalgicky vyhodili za auto, které vypadá jako to, ve kterém projeli Ameriku po Route 66.
MINIaturizace
Jak je velké, má už ve svém názvu - MINI. Jednoduché auto, jehož rozměry geniální konstruktér sir Alec Issigonis prý navrhl tak, že posadil čtyři anglické pořízky na podlahu své dílny a obkreslil je křídou. Kapsy ve dveřích jsou prý navrženy tak, aby se do nich vešla lahev oblíbeného Gordon Ginu.
Sice v něm jezdí nešika pan Bean, ale třeba v Monte Carlu při rallye na něj v šedesátých letech nikdo neměl.
Před několika lety se miníska rozhodlo postavit po svém BMW. Moderní MINI už jezdí od roku 2001 po silnicích ve své druhé generaci. Ta přišla loni a od té předchozí ji rozeznáte jen stěží.
Každý v něm pozná i to Beanovo vozítko, i když je o pořádný kus větší. Pod nekonečně stylovým a originálním kabátem je moderní technika, i s průměrně silným motorem se v něm vyřídíte dosyta.
500 důvodů pro nákup
Nejnovějším hitem automobilových nostalgiků, toužících vzdát hold svým rodičům, kteří je možná právě v takovém autě počali, je pětistovka.
Auto, které postavilo Itálii na čtyři kola, má na svědomí další génius s tužkou a pravítkem v ruce. Konstruktér Fiatu Dante Giacosa namaloval prťavé auto, které se protáhne i nejužšími uličkami Neapole, v 50. letech. Na den přesně po padesáti letech se nová pětistovka představila na stejném místě v Turíně letos 4. července.
Opět je malá, okatá, zachovává si tvary předchůdce a ... a je taky pořádně drahá. Především Italům to ale rozhodně nevadí, letošní produkce byla vyprodána tři týdny po začátku prodeje v Itálii a týden po představení ve Francii. A to se třeba u nás ještě ani pořádně neprodává.
Dobré kachny se vracejí
Citroen 2Cv - pod tímhle jménem ho zná málokdo, když se ale řekne "kachna" nebo "to auto pro jeptišku z Funésových četníků", je jasno.
Původ tohoto auta sahá asi úplně nejdál, do posledních předválečných let. Vyvinuli ho, pochlubili se jím a pak to vypadalo, že s ním je amen. Před Němci ale konstruktéři Citroenu 4 z 250 postavených exemplářů schovali. Po válce ho dovyvinuli, mimo jiné mu přidali druhé přední světlo (původní prototyp měl v rámci šetření jen to levé).
Kolem roku 2009 se chystá velký kachní návrat. Sice už asi nebude mít za úkol "...odvézt dva francouzské sedláky, k tomu půl metráku brambor a na zadním sedadle plato vajec, která se při cestě přes pole nesmí rozbít", ale s tím se už u "autorevivalů" bohužel nějak automaticky počítá.
Ameriku, Francii, Británii a Itálii máme odbytou, ani střední Evropa ale nepřijde zkrátka. Za 40 let automobilové výroby rozhodně vzniklo ve východním bloku hodně aut, která by zasloužila pozornost. Jedno z nich, samozřejmě zase to nejjednodušší, levné, malé... ale ční nade všechna.
Plech nechte kapitalistům
Pryskyřník pádivý alias trabant. Pozná ho i vaše přítelkyně, rozeznávající auta podle barev. Nezaměnitelný zjev, nezaměnitelná vůně, nezaměnitelný zvuk...
Na jménu Trabant chce tentokrát vydělat německý výrobce hraček Herpa. Letošní padesátiny legendárního "bakeliťáku" slaví zmenšeným modelem trabantu pro 21. století, pojmenovaným New Trabi.
Pokud vše půjde podle plánů, dostane pokračovatel duroplastového východoněmeckého zázraku techniku od BMW a rozhodně to nebude žádná láce. Prozatím se mluví o limitované sérii 5 tisíc trabantů v ceně 50 tisíc eur.
