Kamarádů se mi zabilo už víc, říká basejumper, co skočil ze City Tower

  • 41
Před nedávnem skočil s padákem z budovy City Tower v Praze vysoké 109 metrů. Bez povolení. „Byla to zábava,” říká táta tří dětí Karel Bejšovec. Basejumping je pro něj relax, možná únik. Jedině při odrazu ze skály prý alespoň na chvíli zapomene na každodenní stres v práci. Má firmu na výškové práce.

S Karlem Bejšovcem jsem kdysi skákala z letadla na stejném letišti, a tak si tykáme. On tam pak potkal Martina Trdlu, našeho zkušeného basejumpera, který už bohužel nežije, a vyměnil letadlo za skály a antény. Martin mu tehdy, před deseti lety, nejprve řekl, že basejumping nechce nikoho učit. “Tak jsem ho otravoval a otravoval, volal jsem mu co čtrnáct dní. Nakonec mi řekl, že ho hrozně seru a ať přijedu. Vzal mě na Brentu, skálu vysokou tisíc metrů, a pak už jsem basejumpingu propadl,” vzpomíná Karel.

Pamatuju si, jak jsi začal jezdit na skály a na letišti jsi byl čím dál míň. Pak se zabil jeden náš kamarád, co jel skákat s tebou…
Zabilo se mi jich už několik. To k tomu sportu patří. A vím, že se to může stát i mně. Ale tenkrát to se mnou nejvíc otřáslo, hledat kamaráda dva dny v horách, když spadnul ze srázu při sestupu z exitu, a pak to volat jeho mámě…

Jaké pak bylo stoupnout si znovu na okraj srázu?
Stál jsem na skále a dával jsem si sto důvodů, proč ten sport dělat nemám.

A důvod, proč jsi nakonec skočil?
Ten pocit po odskoku je nepopsatelný. Je to asi jediná chvíle v tom každodenním stresu, kdy nemusím přemýšlet. Čistí mi to hlavu. Pokaždé je to jiné. Pokaždé je to výzva.

Dost nebezpečná výzva…
Já to vnímám jako nebezpečný sport. Ale stejně tak je nebezpečné létat na rogale. Ale nevnímám to jako něco výjimečného, ze skály může skočit každej blbec. Ale mě nic jiného nenaplňuje jako tohle. Mám pocit, že žiju.

Na tomhle sportu je vzrušující, že v rámci něj můžeš objevovat i své vlastní nové exity, místa, odkud se skáče… Máš na kontě nějaké vlastní?
Jo. V Česku je to kromě City Tower třeba nejmenovaný vysílač, na který ještě nikdo nevlezl. Ale v zahraničí, třeba ve Švýcarsku, to objevují spíš lidé, co tam žijí. Tam ani nemá cenu něco vyhledávat. Jednou jsme udělali exit za benzínovou pumpou. Stometrová stěna se nám natolik líbila, že jsme šli a skočili ji.

B.A.S.E. je anglická zkratka pro Building, Antene, Span, Earth, tedy budovy, antény, přemostění a zem neboli skálu, tedy všechno, z čeho se dá skočit se speciálním padákem, podobným záložnímu parašutistickému křídlu.

Máš tři děti, staré sedm, devět a šestnáct let. Co na tvoje skákání říkají ony?
Menší děti to vůbec nevnímají. Ta nejstarší vždycky prohodí, že jsem blázen. Myslím, že si to uvědomí, až budou starší. Já se jim snažím vysvětlovat, že nechci, aby to dělali. Ať si skáčou z letadla.

Proč nechceš, aby šly ve tvých šlépějích?
Myslím si, že lidí, co dokážou psychiku posunout natolik, že nevnímají strach, ale dokážou se koncentrovat čistě na seskok, je hrozně málo. Je to jeden člověk z tisíce. I na lidech, co potkám na exitech, co basy skáčou, vidím, že se tam klepou.

Dá se nějak poznat, z koho může být dobrý basejumper?
Těžko. Člověk do toho musí dozrát. Naskákat desítky stovky seskoků z letadla. Začít krůček po krůčku. Lidí, co se ročně zabije, je strašně moc. Nejhorší jsou lidi, co si něco dokazují, ale není to jejich přirozená vášeň. Před každým skokem jsou ti lidé zoufalí. Pak když nastane krizovka, někteří zmrznou, místo toho, aby to v klidu vyřešili.

Kolik lidí se ročně při basejumpingu zabije na světě?
Průměrně patnáct lidí ročně. Jenom na jednom místě v Lauterbrunenu se provede čtyřicet tisíc seskoků ročně. Tam se zabije jeden až dva skokani. To je však úplně zanedbatelné oproti tomu, kolik se v té oblasti zabije turistů, horolezců.

Kolik basejumperů máme vlastně u nás v ČR?
V republice hodně aktivně skáčeme jenom dva. Každý týden doma a každý měsíc vyrážíme někam do zahraničí.

Nás nikdy nikdo nechytne

Kde trénuješ v Česku? Ono to přeci oficiálně není jednoduché. U nás se v podstatě nesmí s base padákem ani vyskočit z letadla…
Na Mělníku si na seskok pronajímám anténu vysokou 156 metrů. Jednou za rok mě pustí oficiálně na Křešín, stožár na měření emisí, který má 240 metrů. A pak mám vytipovaných víc věcí, neoficiálně. Na jeden komín lezu za tmy, spím tam na ochozu do rozednění, pak v šest skočím a jedu do práce. Loni jsem ho skočil šestadvacetkrát. Nebo skáču taky tréninkově z ultrilightů a rogal, načerno.

Jak často to pak řešíš s úřady?
Nás nikdy nikdo v životě nechytne. Nikdo nikdy neví, kam jedeme. Ani ten seskok ze City Tower nikdo neřešil.

V zahraničí se dá skákat oficiálně?
Je to tam tolerované. Ve Švýcarsku, v Lauterbrunnenu můžeš oficiálně skákat z exitu, kam vede lanovka. Koupíš si permanentku a naskáčeš deset seskoků denně. Pro tu oblast je to velký byznys. Baseři si platí ubytování, kupují si kartu, takzvaný landing zone, večer neskutečně chlastaj.

Proč to u nás oficiálně nejde?
Na budovách a anténách můžeš někoho ohrozit, něco zničit, lezeš na cizí věc uprostřed obydlené zóny. A u nás ten sport ještě není v povědomí lidí. Když někam zavolám, že bych si chtěl z něčeho skočit, ťukají si na čelo. Majiteli antény u Mělníka jsem musel poslat videa, články a teprve poté začal fungovat.

Zkoušíš vždy nejprve legální cestu?
Zkouším. A když to nejde, tak to nějak ošulim. Na City Tower jsem to ale vůbec nezkoušel, protože tu budovu vlastní zahraniční investor, je tam český management, tak to nemělo vůbec cenu.

A z oné 156 metrů vysoké antény padáš jak dlouho?
To je rychlovka, tři vteřiny. Pak otevírám.

Jak vysoko nad zemí otevíráš?
Třeba třicet metrů.

Bože. To když nenahmátneš otevření padáku napoprvé, na další pokus už není čas…
Je pravda, že třeba ze sto metrů už není moc čas a může to být problém. Proto se doporučuje do sto metrů držet výtažný padáček v ruce, protože nenahmátnutí na první pokus je fatální.

Když jsi skákal ze 109 metrů vysoké City Tower v Praze, to jsi měl asi padák zabalený na hodně rychlé otevírání?
Při skoku ze City Tower se mi padák otevřel na dvou patrech. Čtyřicet metrů. Dvě a půl vteřiny do otevření. Jednadvacet, dvaadvacet, buch. Je to příjemný. Rozjede se proti tobě zem a ty víš, že to funguje.

Jak dlouho jsi plánoval skok ze City Tower?
To jsem si vysnil před dvěma lety. Ale připravoval jsem to dva měsíce. Šel jsem se třikrát podívat do restaurace. Zjistili jsme, že soudruzi z NDR udělali chybu, že v rohu, kam není vidět, je spára se šrouby, která by mohla fungovat jako madla. Pak jsme si všichni vzali baťůžky, já jsem si dal přes padák obal, nožní popruhy jsem si schoval pod kalhoty. Když nám číšníci nevěnovali pozornost, posunuli jsme se do koutu, oni mně pomohli na okno, já se chytil šroubu a během vteřinky jsem byl na střeše. Pak jsem jenom skočil. Bál jsem se důsledku, jestli po nás nepůjde někdo z té budovy. A najednou jsme to skočili a nikdo tomu nevěnoval žádnou pozornost. Nechali nás být.

Krátké výdrže jsou asi náročnější na odskok?
Ano. Musí být opravdu rovný, odraz oběma nohama. A jakýkoli pohyb, šáhnutí po padáčku, může způsobit pootočení těla a pak střih padáku, tedy jeho otočení špatným směrem, třeba proti zdi, skále… Párkrát mi to střihlo, ale to neovlivníš. Musíš se rychle otočit a máš to jen tak tak.

Neskočit není ostuda

Na basejumping neexistuje žádná oficiální škola. Ani ve světě. Ty jsi s kamarádem ze začátku s nadšením učil, chtěl sis vychovat někoho, s kým budeš skákat, co tě baví. Povedlo se?
Ne. Hodně lidí to tlačilo přes image. Jednou si skočili, a pak se ani neozvali. Proto jsem absolutně rezignoval na lidi. Teď, když někdo chce učit, nechám si to zaplatit, abych měl jistotu, že ten člověk o to opravdu stojí.

Kolik chceš za kurz a jak to probíhá?
Nějakých šestadvacet tisíc. Když za mnou přijde člověk s pár desítkami, stovkami skoků z letadla, vysvětlím mu všechna negativa. Když chce skákat dál, učím ho balit padák, odskoky do matrace. Pak vyzkoušíme odskok z mostu, kde mu nic nehrozí, kde je za ním volný prostor. Padáček mu podržím.

Stane se, že někdo neskočí?
Jo. A není to žádná ostuda. Může být třeba unavený.

Tobě se to stalo?
Stalo. Ale kvůli počasí. Foukal vítr, mraky…

Karel Bejšovec

Je mu 44let, živí se výškovými pracemi, dříve vrcholově závodil v lezení na stěně, běhal maratony, jezdil na horském kole, až nakonec začal skákat z letadla a pak ze skal. Má přes 600 base skoků. Z letadla asi osm set.

Co strach? Ten asi spoustu lidí před skokem do prázdna zastaví…
Ne všichni umí přiznat, že mají strach. V hospodě u piva je to jiné. Jenom když někomu řeknu, ať vyleze nahoru na vysílač a postaví se, tak je to problém. Nejhorší varianta tohoto sportu je, když to děláš jednou za rok. Pokud neskáčeš často, trneš hrůzou a je to mnohem víc stresové, než když budeš každý den na stožáru.

Nejvíc skáčeš ze skály ve speciálním trekovacím oblečení, které se nafoukne a ty díky němu doletíš horizontálně dál. Co wingsuit, oblek, který má rovnou křídla na rukou a nohou? Ten je přeci ještě výkonnější na klouzavost na létání.
Na wingsuitu se mi nelíbí, že nemám volné ruce. Jsou křídly připoutané k tělu. Sebemenší komplikace je potom konečná. Za poslední léta tvoří 99,9 procenta mrtvol jen wingsuity. Možná i proto, že mám tři děti, skáču tracking suit. Když se naučím dobře trekovat, letím třeba polovinu toho, co wingsuit. Je to úžasný pocit, letět třeba tři čtvrtě minuty do údolí, miluju to. Musím.

Jak se člověk pro basejumping rozhodne?
Dokud si to nevyzkoušíš, není se o čem rozhodovat. Jakmile se musíš rozhodovat před tím, je to nerozhodnost a ta do basu nepatří. Jakmile se rozhodneš, tak jdi a skoč, tak jak máš. Jinak se zabiješ.

Co plánuješ příště?
Jeden vysílač, nemůžu prozradit název, protože tam to bude neoficiální. Pak je druhá věc, která je taky tajná, ale taky v Česku. A příští rok Vlaštovčí jeskyni v Mexiku, na což sháním i sponzory, protože tam se musí platit vstup. Ta jeskyně má 450 metrů do hloubky, nahoře osmdesátimetrový otvor a směrem dolů se rozšiřuje až na 400 metrů. Jak do ní skočíš, všude kolem jsou skály, takže na padáku musíš utáčet. To je další sen, ale jakmile si za ním člověk jde, tak to trvá pomalu, ale dokáže to. Někdo to, proč to dělám, nepochopí, ale dokud si nestoupne a neskočí do prázdna, tak to ani nejde.

Na odskoku velmi záleží.

Jaký byl tvůj nezapomenutelný seskok?
Severní stěna Eigeru. Vysadil nás tam vrtulník a zmizel. Všude kolem obrovský prostor, skály a nebyla jiná cesta než skočit. Připadal jsem si tak nicotný na planetě! Při přistání jsem si utrhnul křížové vazy. Ale říká se, že jsou base jumpeři, kteří zranění už měli, a ti, co na něj teprve čekají.

Tobě je přes čtyřicet. Do kolika let se dá tenhle sport dělat?
Celý život. Ale když něco podceníš, je to rychlé. Jeden chlápek skáče na Brentě a je mu pětašedesát. Já pořád jezdím na kole, lezu, cvičím, jezdím na snowboardu. Svůj věk nevnímám. Teď plánujeme, že v Dolomitech vylezeme na Tři Čimy (Tre Cime), já dolů skočím a kamarádi lezci slaní.

Proč někdo přestane s basejumpingem?
Pro pravé bejzaře je to vlak, ze kterého se nevystupuje. Znám jen výjimky, co přestali kvůli tomu, že se chtěli věnovat naplno něčemu jinému. Nebo ty, co mají rodinu, děti…