Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bitvu s ledovou Kohe Uparisina čeští horolezci vyhráli

  19:00aktualizováno  19:00
Celkem osmdesát hodin souboje se zmrzlou stěnou tvrdou jako beton, zimou a padajícími bloky ledu. Čeští horolezci Marek Holeček a Jan Doudlebský z něj nakonec vyšli vítězně: jejich expedice DEVOLD TripleNorthWalls si tak mohla odškrtnout druhý prvovýstup z plánovaných tří. V září totiž zdolala stěnu Kohe Uparisina (6260 metrů) v afghánském pohoří Váchán.

V červenci pokořili pákistánský vrchol Kapura, teď zlomili vaz stěně Kohe Uparisina v Afghánistánu.

Vytrženo z afghánského zápisníku

5. září

Zaprášený OffRoad Toyota konečně po třech dnech jízdy zastavil. Pomalu rozplétáme zkroucené, bolavé  údy a vylézáme ven. Ten zpropadený pekelný stroj  nás s jistotou provezl časem a vyklopil uprostřed něčeho, co se dá nazvat raný středověk.

Jsme tu.

Vesnice Išmurch a její prehistoričtí lidé.

6. září

Stává se z nás velice vyhledávaná atrakce a určitě jedna z nejveselejších, kterou za život viděli. Není se čemu divit, když jsme v divných hadrech ověšení divnými předměty a mluvíme zvláštní řečí.

Prostě velká bžunda. Konečně nějaké rozptýlení uprostřed každodenní tvrdé práce. Nastal čas žní a na polích dozrává zakrslé zlatavé obilí, jedna z mála plodin, která má odvahu v této hornaté půdě vyrůst.

Denní režim je přísný. Chvíli před úsvitem celé rodiny s kravkami a osly odcházejí na svá políčka, kde po celý den bojují s hubenou sklizní. Do jejich příbytků je vyžene až začátek soumraku.

Mezi prací za námi jednotlivě nebo ve skupinkách přicházejí, na chviličku se posadí, vypijí hrníček čaje, něco zažvatlají v nesrozumitelné darijštině a pak zas zmizí.

Už vím, jak je akvarijní rybce bez známky soukromí. Jinak jsou to milí, hezcí lidé, ale prosím, pane Alláhu, ať už vypadneme do kopců.

Sedím v hliněné špeluňce s Honzou plus třemi našimi kámoši Žebrem, Lišinem a Tomíkem. Na zemi u nohou je rozprostřený ubrus a na něm chlebové placky nan, které namáčíme do zaručeně ekologického jogurtu s všemi možnými  „živými“ kulturami.

Prvovýstup na Kohe Uparisina

Na oplátku za příkladnou afghánskou pohostinnost platíme každovečerně doslova a do písmene vlastní krví. Z našich těl se stala transfuzní cisterna pro zástupy zdejších blech. Přání "spi sladce, ať tě blechy štípou celou noc“, zde dostává hororový rozměr.

7 - 8. září

Jdeme...!!! Krvavá terapie je na chvíli ukončena. Nelítostným kusadlům ve vyšších nadmořských polohách naštěstí zamrzají panty.

Třináct nosičů obložených našimi batohy s malými kmitajícími nožičkami cupitá vzhůru kamenitým korytem ledovcové  řeky. Pár studených dravých brodů a jsme na plácku pod ledovcem, který se stane na pár týdnů naším domovem.

Koukám vzhůru, jak poslední paprsky slunce olizují sněhové nařasení vrcholku severní stěny Uparisíny. Její strmé ledové srázy padající až k ledovci vypadají jako pečlivě opracovaný diamant zasazený harmonicky do závěru údolí.

Úžasná světelná megashow trvá bohužel jen pár minut. "Tak to je náš cíl, Jendo.“

"Panenko starostlivá, no nazdar.“

11. - 12. září

Balíme vše potřebné pro lezení a přežití na osm dní. Červené krvinky nakoupené při předchozím pobytu v Pákistánu se nám naštěstí zázračně udržely v těle. Je nám dobře, jsme aklimatizovaní, nemusíme na nic čekat.

Kousek od úpatí stěny stavíme stan na obrovský krychlový šutr vyvyšující se víc než dva metry nad zbytek ledovce. Strategické místo s výhledem na linii, kterou máme v úmyslu pokoušet se vylézt.

Ráno jdeme, jen tak nalehko s lezeckým harampádím, pod stěnu dotknout se prvních metrů ledového kluziště. Pouze s malou odlišností od běžného trčí kolmo k nebi.

Natahujeme lano přes zamrzlý výšvih, kde ho necháme do dalšího rána. Malinkaté zpříjemnění pro rychlý nástup do stěny.

13. září

Těsně než dovřu stan, ozve se do zmrzlého rána dunivý rachot padající laviny. Bílá nadílka prolétla naším směrem, kudy budeme za chvíli lézt.

"To je první, kterou tady vidíme,“ ujišťujeme se navzájem s Honzou. Náhoda, tak to v horách holt chodí.

Nandáváme batohy na záda, ale do zpěvu nám ani jednomu  není.

Je ale rozhodnuto, jdeme na to.

Dolézáme na konec lan zanechaných z předchozího dne a pokračujeme dál monotónní dřinou:  zasekávání cepínů a kopání maček do přemrzlého ledového skeletu.

Nad našimi hlavami se zlověstně šklebí tisícitunové seraky. Spěcháme, co nám síly stačí a terén dovolí. V úzkém skalním hrdlu se nedá nikam schovat.

Jestli teď něco spadne, je vymalováno.

Prvovýstup na Kohe Uparisina

I tak trvá prolezení nebezpečného úseku neuvěřitelných několik hodin. Mám pocit, že jsem "zbobkovanej“ až za ušima, ale z nejhoršího snad už budeme venku.

Na skalním pilířku zavěšujeme náš bivakovací pytel a rychle v něm mizíme.Vnitřní prostor nedává očím šanci vidět okolní svět, takže se navozuje iluzorní a chatrný pocit bezpečí a klidu.

Během noci se pětkrát rozvibruje vzduch s ohlušujícím rámusem padajících seraků. Vše prolétlo deset metrů od nás. Naším šusťákovým  domečkem zahýbala tlaková vlna.

Jedno ale vím, dolů mě už nikdo slanit nedonutí. Ústup z kopce je odříznutý, utéct ze stěny prostě nejde. Musíme jedině přes vršek a hotovo.

14. září

Paradoxní ranní opakující se dilema. Vylézt ze zmrzlého spacáku ještě do většího mrazu s vyhlídkou celodenní dřiny, nebo radši zůstat zalezlý?

Strmá ledová stráň je po ránu obzvláště nepřátelská. Každé zaseknutí cepínu probíhá na třetí nebo čtvrtý pokus, jelikož noční mráz přetvořil ledík ve štípající se beton. O nohách nemluvím, protože jsou dokonale ztuhlé a nejeví žádné známky života.

Prvovýstup na Kohe Uparisina


Nejspíš máme s Honzíkem za sebou první a asi nejtěžší třetinu stěny, nicméně letmý pohled vzhůru na další kilometr vzbuzuje pocit zoufalství… Člověk to ale musí brát z té lepší stránky, máme například pěkný výhled na okolní kopce!

Hodiny přeskakují jedna za druhou, styl lezení přitom ani o píď nevybočuje z tupé jednotvárnosti. Stále tlučeme motykami jak hluší, k tomu nateklá lýtka jak u krkonošského pošťáka.

Napravo od nás spadla další seraková věžička. Evidentně se něco uvolnilo a vše je tím pádem v pohybu. Bez povšimnutí pokračujeme dál, co s tím, konec konců, naděláme.

"Jendo, u toho skalního pilířku dorovnáme poličku až na šutr a s trochou dobré vůle tam narveme vedle sebe dvě zadnice.“

"Jo.“

Po hodině úklidových prací máme střechu nad hlavou a můžeme začít rozpouštět sníh na pití. Potom následuje kulinářská instantní specialita zabalená do přebalu s nápisem bramborová kaše s mlékem.

Čtu nahlas: “Pro ještě lepší chuť přidejte máslo, přimíchat bylinky a podušenou papriku nakrájenou na kostky nebo zelený hrášek. Můžete podávat s uzeným ma...“

"… drž tlamu.“

15. září

Děsivá stěna, vůbec nic nedá  zadarmo.

Ani náznak firnového sněhu, po kterém se dá téměř "utíkat“. Jen led a zas štípavá odskakující tříšť. Stát na hrotech maček je skutečný fyzický trest.

Lezeme na žebírku připomínajícím ostří nože. Na obě strany pod nohama pekelná, přes patnáct set metrů zející díra, kterou je vidět celou stěnou, až dolů k nástupu z ledovce.

Prvovýstup na Kohe Uparisina

"Krááása, coóó?!“ křičím dolů na Honzu.

Vylezly okolní štíty, které do té doby nebyly vidět. Celé pohoří je jako na dlani. "Jó, ještě jednu délku a musíme být nahoře!“

"Snad, kéž by!“
 
Počasí je nádherné, teplota mírně pod nulou a prakticky bezvětří. Kolem dvanácté dolézám přes malou převěj a za ní se na mě se zubí s pusou od ucha k uchu Honza. Dál není kam.

Před námi leží špičatý pakistánský Hindúkuš pokračující přes neviditelnou hranici do Číny a na druhé straně mohutné Lungo s Arianou, včetně dalších vrcholů ztrácejících se v dáli hornatého Afghánistánu.

Otáčím hlavu a koukám na hliněné pohoří tádžického Pamíru s malým počtem sněhových čepiček.

"Kurnik, jak se dostaneme dolů?“

"Nó, to zatím netuším,“ odpovídá Honza.

Skutečnost je nestranně spravedlivá, jelikož všechny nabízené varianty vypadají stejně na prd.

Prvovýstup na Kohe Uparisina

"Sestoupíme támhle,“ ukazuji cepínem na hřeben, kudy vedla výstupová trasa z šedesátého pátého. Pás sněhu, po kterém se dá na hřebínku lézt, je hodně příkrý s desítkami skalních hupů. Z jedné strany spadající srázy kolmo do pakistánského údolí, z druhé hradba mohutných převějí uplácaných větrem do nejbizarnějších tvarů.

"To bude na dlouho.“

"Než dolezeme na konec, zblázníme se,“ odpovídám.

"Máme tak tři hodiny, lezeme, ať z té hrůzy kus ukrojíme.“

16. září

Den zúčtování. Přesto, že nám byl sněhovým pláckem dopřán nevídaný luxus ležet vedle sebe přitulení jak spříznění bratři, moc síly z noci nepřibylo.

Mokrý spacák už tvořil pouze morální útěchu a pod ním jsme se třásli zimou jak psi. Aspoň počasí nám hrálo do karet: modrá obloha a průzračná viditelnost kamkoliv. Také slunce na sebe nedalo dlouho čekat.

Jedna z výhod (ale nejspíš také ta poslední), kterých se můžete dočkat, když uvíznete na vršku kopce. Pomalu roztáváme v ranních paprscích a dáváme se do práce.
Těsně před polednem dolézáme na konec nekonečného hřebenu. Zde nezbývá než slaňovat přibližně 250 metrů až dolů do rozpukaného ledovce.

Prvovýstup na Kohe Uparisina

Pár horkých okamžiků při stahování lana, jestli se někde o skalní výčnělek nesekne nebo nevezme kámen, který by po přistání na hlavě výrazně znepříjemnil den.

Šestnáctá hodina odpolední, tři dny, tři noci a je po všem. Hindúkuš, v domorodé řeči "ničitel Indů", nás propustil ze své moci a dovolil prožít úžasný zážitek na jednom ze svých mnoha vršků.

Podáváme si ruce a, oba dojatí, se objímáme.

"Strašný, co?“ houknu na Honzu.

"Děsný…“

Cestu jsme nazvali Sweet 65' (Sladký pětašedesátý) jako vyjádření obdivu našim českým klukům, kteří v pionýrských dobách roku 1965 udělali prvovýstup na Uparisínu a další okolní štíty.

Splnil se mi dětský sen, jelikož  jsem mohl šlápnout do míst, kde svá úžasná dobrodružství prožívali moji hrdinové z expedice Hindúkuš.

Technická data:

Kde: Afghánistán/Váchán/údolí Išmurč
Co: prvovýstup na Kohe Uparisina (6260m), severozápadním zářezem   
Název cesty: Sweet 65'
Obtížnost: 1600 m v ledu WI 5, celkový sklon 70°
Kdy: 13. 9. -16. 9. 2008, celkem 80 hodin alpským stylem

Prvovýstup na Kohe Uparisina

Co čeká Honzu a Marka dál:

Po zdolání pákistánského vrcholu Kapura (6200m) a afghánské Uparisiny (6260m) odlétají do Nepálu, kde chtějí zdolat stěnu Talung (7 349 m) v himálajské oblasti Kančendžangy. 5. listopadu by měli oba horolezci odletět do Česka.

Slavný český horolezec Josef Rakoncaj hodnotí výkon dvojice velmi vysoko. "Toto je nový a zdravý trend lezení. Výkony, které se zapisují do historie. Jde o mnohem kvalitnější výkony, než sedět někde mezi deseti až patnácti horolezci v base campu velké expedice a čekat, až se k vrcholu natáhnou fixní lana," říká Rakoncaj.

Marek Holeček (1974) je od roku 1997 členem horolezeckého reprezentačního týmu ČR. Pětkrát obdržel  ocenění  za výstup roku ČR a třikrát čestné uznání od Českého horolezeckého svazu. Účastnil se patnácti výprav do asijských a jihoamerických velehor, kde udělal řadu prvovýstupů.

Jan Doudlebský (1978) je členem horolezeckého reprezentačního týmu ČR od roku 2000. Ocenění za výstup roku ČR obdržel třikrát, čestná uznání od Českého horolezeckého svazu má doma dvě. Na svém kontě má mimo jiné i šest výprav do asijských velehor s několika prvovýstupy.

www.northtrappers.cz

www.norskamoda.cz

www.marekholecek.cz

Autor:


Nejčtenější

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

VIDEO: Budujeme funkční sílu, která si rozumí se zdravím, říká instruktor

Pavel Macek je prvním certifikovaným instruktorem systému StrongFirst v Česku.

Sílu neodděluje od správného pohybu a fyzickou kondici od dlouhodobého zdraví. „Fitness by mělo znamenat, že vše je...

Další z rubriky

Po úrazu ochrnul, teď jezdí na surfu. Člověk zvládne vše, co chce, tvrdí

Je ochrnut. Pořádnou porci adrenalinu si však Heřman Volf najde.

Heřman Volf vedl do roku 2006 hektický život čtyřicátníka. Pak přišel úraz, po kterém ochrnul. Uvědomil si, že odkládat...

VIDEO: „Hlavu mi opřeš o rameno.“ Takto se skáče v tandemu z letadla

Reportér rádia Impuls vyzkoušel tandemový seskok

Vypadá to bezpracně, ale i při tandemovém seskoku je třeba vědět, co dělat. Reportér radia Impuls Aleš Růžička musel...

VIDEO: Jako James Bond. Český dobrodruh přeskočil na motorce dům

Libor Podmol po vítězství v závodě v Austrálii

Budova byla dlouhá přes deset metrů a freestyle motokrosař Libor Podmol přeletěl docela jako James Bond. A hned...

Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče
Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče

Zavřené školky a letní prázdniny si žádají jediné – vyrazit na nezapomenutelný rodinný výlet, zabavit děti a neunavit rodiče. Jaké jsou naše tipy na výlety po Čechách?

Najdete na iDNES.cz