Tento mumifikovaný mnich je vystaven v chrámu Nangakudži ve městě Curuoka v...

Tento mumifikovaný mnich je vystaven v chrámu Nangakudži ve městě Curuoka v provincii Jamagata. Buddhou se prý stal v roce 1865 ve dvaašedesáti letech. | foto: Profimedia.cz

Bizarní rituály světa: sebe-mumifikace, jedovatý hmyz, krokodýlí kůže

  • 10
V Japonsku se mniši zaživa mumifikovali, v Papui se mladíci při vstupu do dospělosti dodnes nechávají řezat a latinskoameričtí mladíci si musejí dopřávat bolestivé kousance od mravenců. Seznamte se s bizarními rituály.

Sokushinbutsu, umění sebe-mumifikace. Japonsko

Aktéři tohoto smrtelného rituálu ho nepovažovali za sebevraždu, navíc zdlouhavou a bolestivou, ale za cestu k osvícení a důkaz náboženského zapálení. Má se za to, že se o něj pokoušely stovky mnichů buddhistických sekt, dosud se však našlo jen čtyřiadvacet mumií, schovaných v severní části Japonska. Ano, mumií, protože neuvěřitelný obřad byl způsobem, jak odříkáním dospět až ke smrti a mumifikaci.

Poprvé prý rituál vykonal před tisíci lety mnich Kúkai ze sekty Pravého slova Šingon, která věřila v duchovní růst skrze tělesnou bolest. Celý obřad trval několik let. Začal tisícidenním obdobím, kdy mnich jedl jen ořechy a semena a podstupoval přísná fyzická cvičení, aby se zbavil tuku. Následných tisíc dnů mohl konzumovat jen kůru a kořínky a začal pít jedovatý čaj, který vedl ke zvracení a ztrátě tělesných tekutin. Měl však ještě jeden důležitý efekt: učinil tělo tak jedovatým, že se stalo zcela chráněným proti červům.

Nakonec se mnich zavřel do kamenné hrobky, jen o něco málo větší, než byl on sám, a bez možnosti pohybu se usadil do lotosové polohy. Jeho jediným spojením s okolním světem byla trubička, kudy do kobky proudil vzduch, a zvoneček. Jím dával každý den druhům na vědomí, že ještě žije. Když zvonění ustalo, mniši hrobku zapečetili a čekali dalších tisíc dnů, aby poté zjistili, zda se mumifikace zdařila. Pokud ano, byl mnich prohlášen za Buddhu a vystaven v chrámu. To se však stávalo výjimečně, obvykle mniši v kobce nalezli rozložené tělo.

Dnes se k tomuto rituálu nehlásí žádná ze sekt, navíc je v Japonsku zakázán.

Skarifikace, jak udělat z hocha muže. Papua Nová Guinea

Další položka v našem výčtu sice nevede ke smrti, ale její protagonisté z komunit žijících na březích řeky Sepik v Papui Nové Guinei si projdou peklem na zemi. Vesnice nejprve náctileté chlapce (zatím jsou však oslovováni jako dívky) sežene dohromady, svlékne je a křičí na ně urážky. Poté si hoši musejí lehnout a staří muži z kmene jim hluboko rozřezávají kůži, aby na ní vytvořili dekorace imitující krokodýlí kůži, to kvůli síle krokodýlího ducha.

Mladíci, kteří obřad podstupují, musejí přežít značnou ztrátu krve a jsou zesláblí. Rituál přitom trvá i několik dnů, jizvy se několikrát po sobě znovu rozřezávají a vtírá se do nich popel a bláto z řeky, aby na kůži nakonec vytvořily správný ornament. Chlapci jsou při něm dále ponižování, mnohdy i bičováni, a bydlí v „duchovním domě“ zvaném Tambaran, kde se jim dostává výuky, jak být správným mužem. Podle úvahy vůdců Tambaranu v obydlí žijí jeden až tři měsíce. Rozsáhlými a působivými ornamenty na kůži se odlišují od ostatních papuánských kmenů.

Server The Travel Lust poznamenává, že některé vesnice vykonávají obřad jen každých pět či deset let, když mají dostatek mladíků, jiné jsou jeho dějištěm každoročně. V některých se rituál opakuje každým rokem proto, že o něj poté, co se objevil v reality show Tattoo Hunter, mají zájem turisté. Stal se pro osady zdrojem příjmů z peněz cestovatelů, ztrácí však svůj spirituální rozměr.

zdroj: www.youtube.com

Na druhou stranu však z jiných vesnic mizí docela a není potřeba pro to, aby byli mladíci prohlášeni za muže, přichází o svůj povinný charakter. Mohou za to jeho ekonomické náklady. Rodiny hochů totiž musí platit jak za projití obřadem, tak za ubytování v Tambaranu, ale i za řezání kůže a další náležitosti spojené s tímto rituálem.

A platí i turisté: za focení řezacího rituálu, za prohlídku „duchovního domu“ i za návštěvu chlapců podstupujících iniciaci do mužství.

Palčáky plné mravenců. Brazilská Amazonie

Jeho kousnutí připomíná bolestí střelu z pistole. Ostatně, když americký entomolog Justin Schmidt sestavoval žebříček bolestivých hmyzích kousnutí, přisoudil dva a půl centimetru velkému mravenci Paraponera clavata první příčku. Bez váhání. „Tuto úroveň bolesti nechcete poznat, opravdu nechcete,“ je si Schmidt jistý. Sám ji přirovnává k chůzi po rozžhaveném uhlí s rezavými hřebíky v patách. „Je to velmi čistá a intenzivní bolest,“ líčil po sestavení své hitparády se zaujetím.

A ano, tušíte správně, dotyčný mravenec hraje ústřední roli v dalším iniciačním rituálu. To on má v počtu stovek kusů prověřit, zda se z chlapců mohou stát bojovníci kmene Satere-Mawe v Brazilské Amazonii. Nejprve je jich třeba spoustu přiotrávit přírodním sedativem, nasbírat je, po stovkách je nastrkat do velkých rukavic, a když se začnou probouzet k životu, nasadit palčáky ubožákům na ruce.

Mladíci je musejí snést po dobu deseti minut. To nejhorší však má přijít teprve po jejich sundání, když začne mravenčí jedovatý neurotoxin postupovat tělem. Víčka se třesou, svaly cukají, chlapci ječí, křičí, vyjí, svíjejí se v křečích, prosí o smrt. „Kdyby tehdy byla nablízku mačeta, uťal bych si obě ruce,“ vzpomínal na muka po podstoupení rituálu cestovatel Steve Backshall.

Douška na závěr vás vyděsí o to víc: aby se z hochů stali bojovníci, musejí celý rituál podstoupit dvacetkrát, po dobu několika měsíců i celých let.