Konec onoho smutného příběhu najdeme v roce 1884 v zasněženém údolí kdesi v Yellowstone. Tlačí se tam stádo posledních čtyřiadvaceti volně žijících bizonů. Když k nim připočteme kusy chované v zoologických zahradách, je velikost celé bizoní populace zredukována na 325 exemplářů. Děsivé.
Kde však začít detektivní pátrání po vinících? Například u vynikající americké ekoložky a botaničky ze státu Montana Sierry Dawn Stoneberg Holtové. Studovala botaniku na brněnské Masarykově univerzitě, její etnický původ ji řadí k takzvaným Prvním národům Ameriky, tedy k indiánům, a svou dosavadní vědeckou prací zpochybňuje univerzální ekologická pozitiva plošné pastvy.
Jak to souvisí s bizony? Právě na historickém příkladu jejich vlivu demonstrovala, že nekonečná stáda těžkotonážních spásačů by dnes prérijní přírodě amerického středozápadu nemusela nutně pomoci. A aby to mohla doložit, musela se nejprve dobrat přesnějších počtů bizonů ve Spojených státech, ještě před příchodem bílého muže.
Doba ledová je doba ledová
Když to hodně zkrátíme, oněch 65 milionů, někdy je uváděno i 75 milionů, bizonů v Severní Americe je podle jejích výpočtů silně nadneseným číslem, které se sice často zmiňuje, ale jehož původ je přinejmenším nejistý.
OBRAZEM: Vznešení a hrdí. Podívejte se na ikonické barevné snímky indiánů Bylo zřejmé, že na invazi bílého muže do svého světa doplatí. Tušili, že přijdou o pozemky i svůj způsob života. Do jejich tváří však zůstala navzdory tomu vepsána důstojnost a hrdost. Podívejte se na unikátní kolorované snímky severoamerických indiánů. Je mezi nimi i náčelník apačských Tindeů James A. Garfield. V roce 1898 jej vyfotil William Henry Jackson. |
Jisté naopak je, že klima mezi 15. a 17. stoletím bizonům hodně nahrávalo. Probíhala totiž malá doba ledová, Grónsko se překrylo ledem, rostly alpské ledovce, zimy na severní polokouli byly dlouhé a vydatné na mráz, léta krátká a studená. Podmínky pro šíření tohoto na zimu výtečně adaptovaného spásače, pro jeho populační růst, byly ideální. Po oteplení v 18. a 19. století už tomu tak nebylo a kdysi masivní stáda bizonů v důsledku tlaků měnícího se prostředí zažívala setrvalý propad.
Holtová se v souladu s dalšími kolegy, ekology, biology i historiky dobrala závěru, že mezi 17. a 18. stoletím nežilo na území Spojených států přes 65 milionů, ale spíš něco kolem 20 až 24 milionů bizonů, zatímco nosná kapacita prostředí strmě klesala někam ke 12 milionům. Jinými slovy, bizoni, prosperující za časů malé doby ledové, byli evolučně i ekologicky předurčeni k rapidnímu poklesu početnosti. Aniž by jim s tím někdo musel pomáhat.
A tady je třeba navázat studiemi environmentálního historika Dana Florese. Ten upozorňuje na to, že od 15. století bizonům narůstá konkurence. V podobě koní, které do Ameriky přivezli Španělé, kteří na pláních zdivočeli.
Klima, konkurence, kolaps
Koně byli na nástup teplejšího klimatu lépe adaptováni, čím hůře se vedlo bizonům, tím lépe se dařilo koním. Dva miliony rychlonohých kopytníků vypásalo potravu, bez níž stáda těžkotonážních bizonů při migracích nezvládala přežít. A s koňmi coby s nepůvodním druhem v ekosystému donedávna kontrolovaném bizony přišly i další zásadní komplikace, smrtící brucelóza, sněť slezinná a kožní a klíšťová horečka. Tři epidemie, které prokazatelně ve velkém a opakovaně decimovaly stáda bizonů od Texasu přes Montanu až po Nebrasku. Budoucnost bizonů tedy nevypadala dobře už tenkrát. A lidé jako lovci jim rozhodně neprospěli.
Jenže jací lidé? Indiáni.
Ne nadarmo pro ně byl bizon posvátným zvířetem, z jeho kůží se stavěla týpí, vznikaly oděvy a deky, maso sytilo celý kmen. Nekonečný proud táhnoucích bizonů byl požehnáním. Tuto „bizoní ekonomiku“ si však netřeba romantizovat. Lovit bizony na Velkých pláních a tím garantovat blahobyt svému kmeni, mohli jen ti nejsilnější.
Kajovové (kiowové) vedli o perspektivní loviště setrvalou válku s Čejeny a z oblasti je zcela, za cenu jejich zbídačení a vybití, vytlačili. A když je, stejně drasticky, vyhnali z dobytých lovišť tetonští Siouxové (Lakotové)? Vydali se na jih, kde připravili o území Komanče.
Siouxové se mezitím vypořádali s arapšskými indiány v dnešním Wyomingu a brulští Lakotové expandovali bez pozvání za bizony do dnešní Nebrasky.
Tehdy také vznikla konfederace Černonožců, složená z kmenů Siksiků, Kajanhů a Pieganů: kvůli obraně lovného teritoria před cizáky. A byla natolik úspěšná, že z Velkých plání nakonec vyhnala starousedlíky z řad Kutenajů, Sališů a Šošonů až za Skalisté hory, které vyhlásili svým územím.
Názvy indiánských kmenů, které nám dnes znějí povědomě, patří většinou těm, které si za cenu brutálního násilí dokázaly udržet kontrolu nad lovišti a nemilosrdně zlikvidovaly konkurenci. Přežily jen takové kmeny, které si v 17. a 18. století uhájily kontrolu bizoní ekonomiky.
Změna je život
Tradiční lov na bizony mezitím doznal několika změn. Nejprve když indiáni zúročili přítomnost divokých koní. Lov už nespočíval v extrémně riskantní snaze odehnat pár pomalejších kusů z dusajícího přívalu zvířat, ale v setrvalém pronásledování hlavního tahu, ze hřbetu koní. Zatímco před érou koní dokázali indiáni z Plání, tedy ti, kteří měli teritoria zrovna pod kontrolou, ulovit za sezonu kolem 60 tisíc bizonů, s koňmi zvládli 300 tisíc kusů.
A tato zdánlivá hojnost nekonečného přílivu potravy vyvolávala chování, které si s romantizovanými indiány obvykle nespojujeme. Nešetrnost. Pónijský lovec totiž netráví u skoleného bizona hodiny. Mistrně seřízne kůži, odřeže nejlepší kusy masa a jazyk a po 15 minutách práce už se sbalenou kořistí pokračuje ve štvanici dál.
Na trestuhodné mrhání a lhostejnost indiánů vůči zbytkům kořisti ostatně upozorňují první bílí cestovatelé a osadníci, protože jim přijde nepříhodné, odebírat z třímetrákového zvířete jen pár kilogramů libového masa.
Pro neradostnou budoucnost bizonů však byla zásadní další inovace. Střelný prach, olověné kule a pušky v rukou indiánů, kteří se na konci 18. století rozhodli s bělochy obchodovat buvolí kůže. Ročně pak bylo indiány jen v regionu amerického středozápadu pobíjeno přes 600 tisíc zvířat kvůli kožešinám, což není zrovna udržitelné tempo. Taková čísla přitom dokládají účetní knihy a evidence zboží od překupníků z obchodních stanic, jimž jsou bizoní kůže od indiánů a trapperů odprodávány. A ano, až do roku 1840 tomuto byznysu naprosto jednoznačně dominují indiáni.
Vybít regionálně celý druh zvládli i Komančové
„Představa domorodého Američana, žijícího v dokonalé harmonii s přírodou, je jedním z nejčastějších současných mýtů,“ dodává k tomu antropolog Shepard Krech z Brownovy univerzity. K nelibosti všech, stavějících se za reputaci indiánů a vytvářejících před veřejností jejich idealizovaný obraz.
„Jenže tato romantizovaná představa o indiánech jako o prvních přírodních environmentalistech a ekolozích nemá reálný základ. Indiáni byli v první řadě lidé a počínali si naprosto lidsky. Takže když měli prostředky a motiv, neváhali začít s vykořisťováním přírody pro vlastní profit,“ nenechává prostor pro pochyby Krech.
A zisk byl v případě intenzivního lovu bizonů zásadní. S nadbytkem postřílených bizonů, respektive s jejich kůžemi, můžete kromě dolarů a ohnivé vody zobchodovat zbraně a střelivo. Což znamená, že příští sezonu lze ulovit více bizonů. A získat zase víc. Vyšším lovem zajišťujete rostoucí blahobyt vlastnímu kmeni a přitom si pojišťujete zisk před konkurencí jiných kmenů.
Nic jako „ekologický indián“ neexistuje. I ten americký domorodec z Plání přemýšlel velmi současně, ekonomicky. Se všemi důsledky pro životní prostředí. Komančové a jejich spojenci tehdy jen v nejjižnějším regionu výskytu bizonů stříleli 280 tisíc zvířat ročně, až je tu v roce 1836 úplně vyhubili.
Lži namířené proti indiánům!
A byť se na tomto výkladu historie shodnou na bázi výzkumu experti z oblasti ekologie, biologie, historie a antropologie z prestižních univerzit od Cambdridge přes Princeton po Yale, proindiánští aktivisté to slyší jen neradi.
„Je to celé nesmysl. Je to protiindiánský výmysl. Indiáni nikdy nezanechali na populaci bizonů severních plání nejmenší stopu,“ tvrdí například Vine Deloria. Teolog z coloradské univerzity v Boulderu a současně příslušník kmene Siouxů a výkonný ředitel Národního sněmu amerických indiánů, autor aktivistického manifestu boje za práva indiánů, knihy Custer zemřel za vaše hříchy.
Vědecké důkazy však hovoří proti jeho rozhořčenému tvrzení. Dan Flores například argumentuje tím, že většina bizoních kožešin, prodaných indiánskými lovci, pocházela z „bizoních krav“. Samic. Ty měly jemnější maso, proto se daly jejich kůže snadněji a pohotověji stáhnout. „Což však dále narušovalo schopnost bizoních stád udržet své počty,“ poznamenává Flores.
Likvidace na povel? Spíš ne
Při hledání příčin téměř úplného vybití bizonů stále zůstává sporným bodem informace o činnosti a záměrech americké armády. Současný názorový konsenzus je takový, že představitelé nejvyššího velení, například generál William Sherman, se rozhodně nebránili představě zbavit nepokojné a nepolapitelné indiány jediného zdroje obživy právě vybitím bizonů.
„Jenže neexistuje žádný důkaz, že by dlouhodobými neúspěchy frustrovaní generálové pro tuto činnost vydali rozkaz,“ říká profesor David Smits. Část iniciativy však nejspíš převzali sami důstojníci z jednotlivých regimentů, kteří si střelbou do bizonů krátili čas. Tak, jako to tehdy činily stovky, tisíce dalších lidí, profesionálních lovců i těch, kteří si jen chtěli pro zábavu zastřílet na živé terče, které snad ani nešlo minout.
Železniční společnosti vypravovaly i speciální vlaky, ze kterých pasažéři mohli pálit do běžící masy srstnatých zvířat z pohodlí kupé až do omrzení. Šlo o to vyčistit co nejrychleji půdu Velkých plání pro zemědělskou produkci. Ano, bílý muž se do ekosystému a příběhu bizonů podstatně zapsal. Jenže to vše se odehrálo až kolem roku 1876. A v oné době už počty bizonů silně kolísaly.
Kajovové uchovávali po svých předcích, jako vzpomínku na minulost, obrazy a výjevy z jednotlivých let, malované na kůžích. Symbol bizona v kruhu, doprovázený řadou teček, znamení úspěšného lovu a hojnosti zvířat, býval v oněch záznamech častý. Po roce 1840 se však objevuje už jen jednou. Šestatřicet let předtím, než z pochybného plezíru začali s vybíjením bizonů běloši, už nebyla stáda dávno tak nekonečná.
Na chatrném stavu podlomených populací se dlouhodobě podepsala proměna klimatu, úbytek potravy a změna její nabídky, konkurence s jinými spásači, epidemie parazitárních onemocnění a vražedných infekcí, po dlouhé generace trvající neudržitelný lov indiánů.
„V sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století hráli hlavní roli v likvidaci bizonů bílí lovci, ale to už se psalo poslední dějství,“ říká Flores. A pro jistotu zdůrazňuje: „Ne, bílí lovci se nemohou ve vybíjení bizonů zbavit viny. Ale také se nedá mezi jejich působením a vybitím bizonů položit rovnítko. V průběhu dalších třiceti let by totiž bizoni vyhynuli i bez jejich přičinění.“
Říct, že v Americe žilo před příchodem bělochů 65 milionů bizonů a že o jejich téměř úplné vyhubení se postarali bílí lovci, je zjednodušující. Stejně nepřesné, jako idealizovaná představa ekologicky smýšlejícího indiána.
