Je pátek před závodem. Zkoušíme s kamarádem Vaškem světla a vyjíždíme si za tmy projet trať dlouhou 12,6 kilometru s převýšením asi 250 metrů, kterou Venca nezná. Já si myslím, že jo, ale dlouho to netrvá. Snažím se najet k nejprudšímu sjezdu loňského roku "U Indiána", sjíždím po louce podél plotu, ale je to nějaké mírné. Najednou jsem ve vodě z potoka, který zaplavil spodní část louky. Držím se plotu a nemůžu zpátky. Nezbývá, než sesednout a stoupnout do vody. Začátek tratě holt letos vede jinudy.
Nakonec nacházíme značení. První prudký sjezd, dlouhé náročné stoupání. Bahna je hodně. Do toho se otáčím a zjišťuju, že Vašek za mnou není. Spadl na bahně, odřel si a narazil ruku. O půlnoci dojíždíme do prostor startu a cíle. Ještě jsme nezačali a jsme pěkně rozbití.
PŘEČTĚTE SI, JAK ZAJEL ČENĚK TŘEČEK LIBERECKOU ČTYŘIADVACETIHODINOVKU LONI
V sobotu ve dvanáct startuji do závodu jako první. Chceme střídat po dvou kolech. Od loňska vím, že se v prvním kole nemá cenu nikam hnát. Trať je plná a závod dlouhý, první kolo nerozhoduje. Jedu ve vláčku cyklistů, předjíždět se moc nedá. Začátek mě překvapil množstvím bahna. Zkouším projet, ale není to žádný zázrak, jednou málem padám, navíc jsou ti, co s kola slezli, stejně rychlí jako já.
Ve druhém kole se trať už uvolnila. Letos nejsem rozježděný z Alp, takže jsem ve stoupáních o něco pomalejší. Kupodivu se mi daří na sjezdech, kde jsem loni ztrácel. Využívám toho, že se velká část trati nezměnila a vím, které úseky se dají projet bez brzdění.
Jeden smolný moment za druhým
Střídáme, cítím se dobře. Za chvíli ale zvoní telefon. Vašek přetrhl na dvanáctém kilometru řetěz a chce náhradní kolo. Navrhuji, že ho vystřídám. V cíli je rychle, zbývalo mu jen 600 metrů, které dojel jako na koloběžce. Asi fakt hnal. "Vedle mě jel kluk, odrážel se jak na koloběžce a byl stejně rychlý jak já," zaslechnu později od jednoho ze stanu.
Vyrážím na trať potřetí. Jede se mi snad nejlíp za celou dobu. Vše ale končí ve třech čtvrtinách okruhu, kde po dlouhém sjezdu najíždím do bahna. Ozve se zasyčení, píchl jsem. Duši mám, pumpičku ale ne. Nadávám. A pak se ozve zasyčení podruhé. "Ty jo, obě kola, to se hned tak nevidí," říkají mi závodníci, když mě míjí. Dobíhám do cíle. Vašek naštěstí vyměnil řetěz, a tak může vyrazit do dalších kol.
Nabral jsem manko asi 12 minut. Místo odpočinku měním duše a snažím se slepit ty, co jsem píchnul. Letos nemám žádnou podporu. Jedeme s Vaškem sami. Dost mi to chybí, a jak se ukáže, ještě hodně bude.
Trať plná vody
Další dvě kola jsem projel fajn, sedím ve stanu. Dávám si oblíbenou kombinaci, která se osvědčila loni, nealko pivo s nutelou. Řešíme počasí. "To se nám vyhne," uklidňujeme se při pohledu na mraky. Nevyhnulo. Když jedu další kolo, začne se blýskat a ve stoupání před nejvyšším bodem trati se spustí strašný liják. Už se nedá poznat, kde je na cestě projetá stopa. Všude tečou proudy vody. Kupodivu se mi to celkem líbí. Řítím se vodou dolů z kopce a předjíždím spoustu lidí.
Další kolo mě ale vytrestá. První část trati je u Vesce nedaleko Liberce hodně do kopce, druhá z kopce. Když vyjedu nahoru a konečně se rozjíždím, narazím na pomalejší cyklistku. Objíždím ji bokem přes nevyjetou část cesty. Následuje zatáčka, která chce trochu odvahy, aby ji člověk projel bez brzdění. Dostávám smyk jak na ploché dráze. Otočím se po zadním kole a vidím, že je prázdné. Pomohl mi jeden ze závodníků, který jel na poloviční dvanáctihodinový limit. Duši jsme ale slepili špatně, protože na ní dojedu tak tři zatáčky a kolo mám zase prázdné. Vedu ho vedle sebe, když u mě zastaví Tomáš, který nakonec skončil ve dvojicích se svým parťákem druhý. Hodí mi svou náhradní duši a jede dál. Jiný ze závodníků mi půjčí pumpičku a můžu pokračovat.
Padá tma a začíná nejtěžší část čtyřiadvacetihodinovky. Pokud nemáte opravdu silná speciální světla, nic moc nevidíte. Déšť navíc udělal z většiny trati, kde není asfalt, řeku bahna. Bláta je po kotníky a někde i výš. Přesmykače a přehazovačky jsou zanesené a odmítají fungovat.
Přes řidítka
U stanu měním pláště, nejsou sice do bláta, ale loni jsem je nepíchl ani jednou. Přijíždí Vašek, je vyčerpaný, chytají ho křeče a rezolutně hlásí, že dokud nebude světlo, nemám ho budit. Je krátce před půlnocí. Vyrážím a říkám si, že holt pojedu v noci sám, jako loni.
Na trati jsou letos dva nebezpečné sjezdy. Vjíždím do prvního a za tmy brzdím silněji. Najednou mi něco blokuje přední kolo a já letím přes řidítka. "Jseš v pořádku?" ozve se zdravotnický dozor, který oba sjezdy hlídá. Jsem a obhlížím kolo. Zul jsem plášť předního kola a duše se obtočila kolem vidlice. K mému překvapení je stále nafouknutá, nebouchla.
Tím to ale nekončí. V dalších dvou kolech píchnu ještě dvakrát. Solidarita je naštěstí na Těžké pohodě neuvěřitelná. I tak je však má bilance tristní. S přestávkami u občerstvení jsem za pět hodin dal tři kola. Strašný.
Venku je světlo a budím Vaška. Hodně se mu nechce, ale nakonec vyjíždí. Já se opláchnu ledovou vodou a uléhám. Za chvilku o sobě nevím. Probouzím asi po dvou hodinách. Od té doby se mi pořád honí hlavou, že budu muset znovu na kolo, zase do bahna, špíny a zimy. Vašek se ale nakonec rozjel a dal čtyř kola v kuse. Ke stanu přijíždí v devět hodin.
Znovu vyrážím. Když pojedu rychle, stihne Vašek ještě dojet jedno kolo po mých dvou okruzích. Cítím únavu, ale po chvíli se objeví jiný problém. Berou mě záda. Většinu kopců tak šlapu ve stoje. Na spoustě místech ztrácím. Nakonec ale Vašek ještě jedno kolo stíhá.
Počítají se celá ujetá kola a na konci závodu jich máme 24, každý jsme jich ujeli dvanáct. Přes všechny problémy končíme sedmnáctí z 42 přihlášených dvojic.
