Bláznivý rychlokurz paraglidingu: Nelekni se, napoprvé hodíš šavli

aktualizováno 
Nikdy jsem nesnil o tom, že budu létat jako orel – opravdu nikdy, ani v dětství. Ale teď jsem najednou už třetí hodinu ve vzduchu, křečovitě svírám rukama dvě šňůry nad sebou a zoufale přemýšlím, kam se vymočit. A kromě toho bojuju o stupně vítězů na mistrovství republiky.

Ještě před týdnem jsem nevěděl, co je to paragliding, myslel jsem, že ti blázni někam skáčou, že to jsou parašutisti… Byl jsem úplně mimo. A najednou jsem pod paraglidovým křídlem ve vzduchu. | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Ba ne, kecám. O žádnou medaili už nebojuju. Já se jen modlím, abych to přežil, klidně s pomočenými kalhotami.

Za všechno může Jindra Fikar, který teď letí se mnou a možná by si chtěl povídat, ale já nemůžu. Pozoruju namodralou hlubinu pod námi a iracionálně se modlím, abychom nespadli na skálu, ale na palouk. Jako by to ve výsledku nebylo jedno.

Jindra se mě nejspíš snaží uklidnit. Pochopil, že mě zajímá fotbal, zvláště vršovický, a tak najednou praví do větru: "Za chvíli nastupuje Bohemka proti Plzni, že jo?"

Jsem tak vystresovaný, že se dopustím svatokrádeže. "Mně je úplně jedno, že hraje Bohemka, ať třeba prohraje tři nula. Ty vole, Jindro: Jestli tenhle závod přežijeme, tak budu stejně šedivej jako seš ty!"

S lízátkem pro těhotné ženy

Jindra Fikar je skvělý letec, v Alpách zvládl na jeden vrz dvě stě čtyři kilometrů. Ozval se, jestli si s ním nechci zkusit tandem na mistrovství republiky, tak jsem popravdě odvětil, že jsem nikdy nikam neletěl a že ani přesně nevím, co je to paragliding.

Jindra zakontroval, že to mám fuk, že mu budu jen dělat živé závaží, a když potom dodal, že se poletí v bulharských horách a že se bude každý večer popíjet levné víno a pivo Kamenitza, vyrazil jsem na svůj první mistrovský závod v čemkoli docela zvesela.

V bulharském středisku Sopot mě veselí přešlo.

Vyděšeně pozoruju, jak za námi před startem přichází pravoslavný pop Marko a horlivě zpívá modlitby, v nichž prosí Hospodina, ať nás na věky věků miluje, amen. Políbíme Markův stříbrný kříž a necháme se pocákat svěcenou vodou.

Odhodlání před startem

Odhodlání před startem

Jakmile se někteří závodníci doslechnou, že budu létat prvně v životě, prozradí mi doposud utajenou informaci: pravděpodobně se pozvracím. A že si prý mám vzít něco proti nevolnosti, podívám se proto do báglu a je to dobré, mám s sebou uklidňující lízátka pro těhotné ženy značky GraviPop. Vycucám tři.

Na chvíli to pomůže, pak mi ovšem Jindra oznámí, že lítat sice umí, to jistě, špičkově, ano, ale na tandemu letěl jen jednou v životě. Cože? No tak to musím vyžebrat ještě kinedryl.

Nenechte se tím zdeprimovat!

Lanovkou se vydáváme na kopec nad Sopotem. "Máš vlastně jediný úkol," vysvětluje Jindra, "při startu běžet z kopce a táhnout mě i padák jako bys byl volek a měl za sebou pluh."

Inu, pokusím se. Lehké to nebude, neboť jsem navlečený jako horal v lednu, ale zkusím to. Jindra mě zacvakne do řemenů, nad námi už se jak včelstvo rojí desítky barevných padáků. "Tak co, jdeme na to?"

Počkej, ještě ne! Ještě k nám pospíchá Jindrův kamarád Šikec a říká: "Nenechte se tím zdeprimovat!"

Čím?

"Jak se teď zřítil ten borec – vy jste si toho nevšimli?"

Definitivně jsem v háji. Nějaký pilot spadl do údolí a já se až večer dozvím, že se mu nic moc nestalo, že si jen trochu pochroumal záda, a to prý nic není: "Křaplý záda – padáčkářská rýma."

Svět mi ležel pod nohama. Ty ale nebyly nejjistější, pěkně se mi klepaly.

Svět mi ležel pod nohama. Ty ale nebyly nejjistější, pěkně se mi klepaly.

Už to vzdát nemůžu, takže sbohem, živote, zacupitám dopředu, jeden krok, druhý, třetí a najednou jsem tím orlem, jímž jsem nikdy být nechtěl. Zoufale visím nad Sopotem, a to v natolik krkolomné pozici, že si na zvracení ani nevzpomenu. Možná to trvá jen pár vteřin, než do mě Jindra zezadu kopne a posadí mě tak do sedačky, ale vsadil bych se, že jsem visel jako hadr na houpačce celou minutu.

Mám náběh na infarkt, ale říkám si, hlavně ať to klepne mě, jenom ať nezkolabuje Jindra, který nás řídí a snad někam i dostane.

Dnešní trať je naplánována jako osmdesátikilometrový trojúhelník, ale nedovedu si představit, že bychom takovou štreku skutečně uletěli. Na každé skále dole pod námi vidím vlastní rozmašírovanou mrtvolu, nepřestávám myslet na smrt. Teprve po půlhodině se odvážím pustit řemenů a udělám první fotku jezírka, kolem kterého se pasou koně velcí jako kočky.

Bůh paraglidingu nám nepřeje

Nemůžeme najít pořádný stoupák – sloupec vzduchu, který by nás zvedl třeba kilometr nad hory. První hodinu se pořád jenom točíme dokolečka, vzdušnou čarou urazíme sotva pět kilometrů. "Tyhle stoupáky jsou malý, rozdrbaný," rozčiluje se Jindra. "My nebudeme mistři republiky v tandemech, my budeme mistři v plazení," dodává, protože pořád jenom kopírujeme kopce a skály, nemůžeme se dostat pořádně nad ně.

"Konečně," zařve velitel, když nás stoupák zvedne asi o sto výškových metrů, "už to bude dobrý... Sakra, nebude to dobrý! Neměl jsem se nahlas radovat, urazil jsem boha Termosku a on ten stoupák vypnul!"

Pořád překvapivě nezvracím, zato začínám cítit tlak v měchýři. Neměl jsem si ráno dávat kafe, ale copak jsem tušil, že se mi strachem tak smrsknou vnitřnosti?

Po přistání se na nás přišly podívat děti z vesnice.

Po přistání se na nás přišly podívat děti z vesnice.

"Jindro," promluvím, "kam bych se mohl vymočit?"

Odpoví, že třeba do lahve na pití, a já si opatrně, snad pět minut, rozepínám poklopec.

"Ještě chvíli vydrž," zarazí mě Jindra, " jsme hrozně nízko, podle mě vyhnijeme už támhle na tom paloučku." Opravdu? Kéž bychom vyhnili…

Ještě poslední pokus, ale ani tenhle stoupák nás nechce vzít nad mraky, takže za pět minut opravdu přistáváme na kraji jakési vesnice, na louce mezi klisnou, hříbětem a oslem.

Sbalíme padák a od čumilů zjistíme, kde tady mají hospodu – nutně potřebuju pivo.

Uletěli jsme jenom třináct kilometrů, ale závody teprve začínají a Jindra se nevzdává touhy po medaili.

Mně už je všechno jedno.

Rád bych slíbil, že se zde ve čtvrtek objeví druhé pokračování reportáže, ale život je bláznivý, srdce slabé, kosti křehké. Tudíž neslibuju nic.

Autoři: ,


Nejčtenější

Sexuální jiskru do dlouhodobého vztahu dokáže vrátit každý, tvrdí studie

Akrobacie v posteli netřeba, sex v posteli dlouhodobého páru oživí společně...

Je to jednodušší, než jste mysleli. Rutinu ze sexuálního života nemusíte vyhánět na drahé dovolené uprostřed Karibiku,...

Každý je světec. Než ke mně přijde s kapavkou, říká dermatovenerolog

"Můj obor je vedle plastické korektivní dermatologie či kosmetologie popelkou...

Je to pohyb na tenkém ledu. Diagnóza pohlavně přenosné choroby je velmi intimní verdikt. I proto je většinou reakcí...



Miluji kuře na paprice od mamky a pět knedlíků, říká MOgirl Lenka

Touhy, sny, plány mám, ale žiji současným dnem, říká MOgirl Lenka.

Podle vlastního soudu je neústupná, sebevědomá, energická. A nezastírá, že též tvrdohlavá a sarkastická. „Jsem taková,...

Udělat vibrátor nebo tramvaj je podobné, říká designérka Marešová

Anna Marešová získala za designovou kolekci erotických pomůcek pro ženy hlavní...

Její vibrátory byly oceňované a nepřehlédnutelné. Nemá však pocit, že by její práci přespříliš poznamenaly, že by...

VIDEO: V Brně vybírali i nejškaredější tetování, vyhrál rozpitý motýl

Soutěž o nejhorší tetování na Tattoo Grand Prix v Brně vyhrálo dílo, které má...

Zvířata z reálného světa i z říše fantazie, abstraktní obrazy s prvky kubismu nebo futurismu, ale také rozsáhlé malby....

Další z rubriky

VIDEO: Bez sil. Reportér zkusil práci hasiče, muže nechal ležet v kouři

Reportér iDNES.tv Matěj Smlsal si zkusil výcvik, kterým procházejí letištní...

Je to náročná prověrka fyzičky, ale i orientace v zakouřeném prostředí či zacházení s dýchací technikou. Test na...

Vzlétl jsem s Boeingem 737. Skoro jako doopravdy

Snili jste jako malí, že budete pilotem? Máte šanci to zkusit.

Vypadá to jako běžný obchod, jenže jakmile se za vámi zaklapnou dveře, ocitnete se v jiném světě. Jen pár kroků od...

Neznámé sporty: japonské bo-taoši je středoškolským hromadným masakrem

Podívaná je to velkolepá. Ale hra aktéry velmi bolí.

Podporuje kolektivitu, týmovou práci, tvrdost. Učitelé japonskou školní hru bo-taoši velebí. Je přitom něčím mezi ragby...



Najdete na iDNES.cz