Nasadit lehce znuděný výraz při odpoledním míchaném drinku, zatímco čekáte v golfovém klubu, než dorazí váš spoluhráč. A pak, poté co strávíte pár uvolňujících hodin na greenu, se zajet podívat do doků, jak se chytá nový lak na vaší nové jachtě. Večer ještě sauna a nezbytná masáž a zítra zase na pár hodin do práce.
Podobným způsobem se snažili ještě před dvaceti lety boháči ve Spojených státech amerických prezentovat své společenské postavení. Měli, nebo alespoň to tak na veřejnosti ukazovali, až chronický nadbytek volného času. Všechno se ale mění a stávající trend je dnes ve Státech přesně opačný.
Prozkoumat se to rozhodl tým z Columbia University. Jeho vedoucí Silvia Bellezza totiž i ve svém okolí pozorovali změnu. U kormidla už prý nestojí ti, kteří si umí svůj volný čas jaksepatří užít, ale workoholici, kteří jsou bez přestání v jednom kole. „Zatímco dříve bylo vnějším projevem relativní úspěšnosti podnikatele drahé auto nebo luxusní hodinky, dnes už ne. Tyto produkty jsou vyráběny masově a jsou mnohem snáze dostupnější. Ztratily svou symbolickou hodnotu. A my jsme začali přemýšlet o tom, že by právě ona ´nedostupnost jednotlivce´, daná přemírou práce a povinností, mohla být novým symbolem relativní úspěšnosti,“ vysvětluje Belleza.
Pilný jako včelka
Cílem studie tedy bylo prověřit, koho dnes považujeme za výkonného, úspěšného a v důsledku toho pravděpodobně i finančně movitého. „A opravdu se ukázalo, že máme tendenci v hodnocení úspěšnosti klást důraz na ty, kteří prací tráví více hodin a odříkávají si volnočasové aktivity,“ říká Bellezza.
Na probádání současného fenoménu „popularity vytíženosti“ se podílely i univerzity v Georgetownu a Harvardu, které do výzkumu vnesly část své metodiky. Jejím základem se stalo subjektivní hodnocení takzvaného humblebraggingu, v překladu „skromného chvástání se“. Popisuje situaci, kdy sami komentujeme svůj vlastní život, přičemž na jednu stranu se chlubíme svými úspěchy, ale současně žehráme na nedostatek volného času nebo jeho prožitkovou nenaplněnost. Příklady takového počínání nejspíš snadno naleznete u svých kolegů a kolegyň.
Ironické komentáře jako „Fantastický džob: je pět a jsem ještě v práci“ nebo „Rychlá desetiminutovka na super-zdravý oběd a zase hurá na jednání“, případně „Z obchodní cesty do Frankfurtu si pamatuju jen zasedačku a raut“ o nás totiž prozrazují mnoho. Nemusí sice odrážet skutečnost, ale naše okolí je vnímá jinak. Minimálně, pokud žijete a pracujete v USA.
Jak na to výzkumníci přišli? V prvním testu dali například třem stovkám respondentů k přečtení několik facebookových statusů od jejich hypotetických přátel. A testovaní lidé pak měli k těmto statusům přiřadit známkování v rozmezí jedna až sedm, týkající se tří okruhů. „Přijde vám, že pisatel tohoto příspěvku má spíš nižší společenské postavení (vyjádřené hodnotou jedna) nebo naopak extrémně vysoké (vyjádřené sedmičkou)?“ „Myslíte si, že pisatel je, nebo není bohatý?“ „Má, nebo nemá vysoký plat?“
Zapomeňte na ovce a žraloky. Vedou mezkové
Zmíněné statusy popisovaly v holých větách život lidí extrémně časově vytížených a v kontrastu s nimi pak těch „uvolněných“. Sestava „Vychutnal jsem si dlouhý oběd. – Dneska jsem skončil práci o hodinu dřív. – Super odpočinkový víkend.“ přitom byla hodnocena respondenty mnohem níže než „Oběd skoro nestíhám. – Zase dělám přesčas. – Čeká mě další pracovní víkend.“.
Hypotetický pisatel té druhé, prací a dřinou nabité verze, byl vyhodnocen jako profesně úspěšnější člověk s vyšším postavením, vynikajícího pracovního zařazení s nadprůměrným platem. „V lidech je dnes rozšířenější víra, že vyšší společenské postavení je spojeno s těžkou prací,“ říká Bellezza. „Jsme ochotni věřit tomu, že lidé, kteří se zříkají svého volného času, dosahují lepších výsledků, a jsou proto úspěšnější.“
Její studie přinesla zajímavé podněty také do oblasti marketingu. V jednom z dalších testů měli totiž respondenti přiřadit podobné hodnocení společenské úrovně konkrétním výrobkům a službám, které pisatelé zveřejňovali. A výzkumníci tu opět zaznamenali posun. Zatímco dříve by se za známku vyšší společenské úrovně a dostatku financí považoval například nákup potravin v řetězci Whole Foods, dnes už ne.
„Mnohem výše byl hodnocen například nákup v zásilkové službě Peapod, kde si zeleninu a ovoce objednáte on-line a někdo vám ji doručí,“ říká Neeru Paharia, spoluautorka studie. „Prim už nehrají luxusní značky nebo produkty. Návaznost na nejrůznější donáškové služby je vlastně podtržením toho, že tito bohatí a úspěšní ´nemají čas´. Nebo se tak alespoň snaží působit.“ Pro květiny už nechodí do květinářství, večeři jim přiveze poslíček a psa jim venčí hlídací služba.
Klíčem je víra ve změnu a sociální mobilita
Odkud se ale ona obliba „pracovní vytíženosti“ bere? Bellezza a její kolegové jasnou odpověď nemají, disponují jen vlastní teorií. „Jde o to vytvořit zdání, ať už reálné či skutečné, o své vlastní vzácnosti: Nejste k zastižení, pořád jste v pohybu, neustále pracujete. Tím vůči svému okolí vytváříte dojem, že jste potřební a důležití,“ objasňuje.
A upozorňuje, že tento fenomén pravděpodobně souvisí s vnímáním sociální mobility, které je v Američanech hluboce zakořeněné. Z řadového zaměstnance se přece snadno může stát oblastní manažer a z něj pak třeba spolumajitel celé společnosti. Když bude tvrdě dřít. A to, že je vytížený a nedostupný, je doprovodným signálem toho, že se k této změně společenského postavení již blíží. „Člověk, který je neustále vytížený, vyvolává u svého okolí přesvědčení o tom, že je po něm poptávka,“ dodává Bellezzová.
Velmi zajímavým prvkem této studie je ale přeshraniční srovnání. Celý experiment s testy byl totiž proveden ještě jednou, v Itálii. A tam evidentně honba za pracovní vytížeností a glorifikace utahanosti ze zaměstnání ještě nedorazila. Italové stejně jako Američané před dvaceti lety kladou při hodnocení relativní úspěšnosti důraz na volný čas a pohodu.
„Nechtěli jsme Italům přilepit vinětu nepracujících povalečů, to rozhodně ne,“říká Bellezza. „Ale rozdíl mezi vnímáním vytíženosti je tu markantní. Když Američan nepracuje přesčas, řeknou si jeho kolegové, že s ním musí být něco v nepořádku. A přesně tu otázku si kladou Italové, když slyší o někom, kdo se snaží dělat práci navíc. Když Italové slyší o někom, kdo si umí užívat a svůj volný čas si nekrátí prací, mají ho za boháče.“
