Byl v kómatu, teď trénuje na maraton. "Inspiroval mě Xman," říká David

Už netrénují jen kardiak a kancelářská krysa. "Jsem po těžké havárii, nakopnul mě ale váš seriál o běhání. Začal jsem běhat a za rok bych chtěl dát maraton." Slova třiatřicetiletého Davida Bureše pro nás byla jednou z největších poct, jakých se nám dostalo. Nejen proto jsme se za ním vydali do Brna.

Dvouválec Suzuki 650 měl David jen dva měsíce, když se to stalo. Při předjíždění nestihl zabrzdit, když se před něj do levého pruhu nacpalo zprava auto. Vrazil do něj a vyletěl z motorky. Pak už jen zlé sny, šest operací, měsíc na ARO. Lékaři nevěděli, zda bude chodit, bral antidepresiva, pak chirurgie a rehabilitace.

Dostal jsem šanci

Co bylo nejtěžší?
První měsíc na ARO, kdy jsem byl v kómatu. Tam to bylo strašně špatný. Vnímáte, co se kolem vás děje. Vím, že si tam zpívala sestřička, že ve Francii spadlo letadlo. Míchalo se mi to se sny. Hodně mi pomohla manželka. Těžko jsem se probouzel z umělého spánku, žena musela přivést dceru, až to mě probudilo.

Běhejte s námi

Zúčastněte se běžeckého souboje „čtenáři Xman.cz vs. čtenářky OnaDnes.cz“, který se koná v rámci přípravy na zářijový závod Nike Run Prague. Odměnou vám nebude jen dobrý pocit ze zdolání výzvy, ale i zajímavé ceny. Přečtěte si podrobnosti.

Jaká byla zkraje prognóza?
Šance na přežití pár procent. Nebylo jisté, zda budu chodit, měl jsem rozdrcenou pánev.

Přemýšlel jste během té doby, že byste si sáhnul na život?
Ne. Tohle mě nikdy nenapadlo.

Jaký byl návrat domů?
Trvalo šest měsíců, než mě pustili z rehabilitace. Učil jsem se tam znovu chodit. Doma jsem marodil ještě dalších sedm měsíců. Nebyl jsem vůbec schopný sedět, jak mě bolela pánev. Cítil jsem každou změnu počasí.

Když se vám úraz stal, byla vaše dcerka ještě malá. Jak to vnímala?
Musel jsem si k ní nacházet cestu, byl jsem pro ni cizí člověk. Manželka mi to dlouho nemohla odpustit. Měl jsem prý víc myslet na rodinu, zůstala bez prostředků jen proto, že jsem si chtěl něco dokázat. Ale dalo nás to víc dohromady a možná jen díky tomu jsme se nerozvedli, tehdy jsme k tomu totiž spěli.

Měsíc strávil po havárii David Bureš na ARO. V kómatu

Kdy jste zase začal pracovat?
Dělám programátora a ještě v nemocnici jsem obvolával známé, jestli pro mě něco nemají. Během rehabilitace jsem už na pokoji programoval. Bylo to lepší, neměl jsem čas přemýšlet o sobě.

Určitě jste ale nad sebou přemítal. Přehodnotil jste svoje hodnoty?
Úplně, totálně. Teď vím, že kvůli ničemu, vůbec ničemu, se nemá cenu stresovat. Všechno nějak dopadne. Dnes je pro mě prioritou rodina. Nehoním se za majetkem, za penězi. Stačí sekunda a všechno je pryč. Dřív jsem býval arogantní blbec bez pokory. Asi jsem to potřeboval. Posunulo mě to. Vlastně se ptám, proč jsem dostal tu šanci já.

Jaký je konečný účet za nehodu?
Mám k sobě srostlé kosti v lokti, vyháknutou kost z kloubu v zápěstí. To se už nedá operovat. Nejvíce mě v životě omezují necitlivé prsty na noze, kvůli tomu špatně chodím. Levou rukou se kvůli nemožnosti rotace dodnes skoro nenajím příborem. Mám sešroubovanou pánev, spousty jizev. Přišel jsem o varle, ale narodí se mi dítě, takže to druhé asi funguje. (smích)

David Bureš začínal s jedním kolečkem kolem hřbitova, teď už dá ráno čtyři.

Jezdíte kolem místa, kde se to stalo?
Ano, nemám s tím problém, ale naši tudy jet dlouho nemohli.

Bez běhání bych na tom byl hůř

Sportoval jste před úrazem?
Nárazově. Jednou byla v práci větší pohoda, takže jsem tomu věnoval víc času, jindy jsem padal na hubu a měl pocit, že se beze mě nic neobejde, to jsem jen tloustl. Ale vztah ke sportu jsem měl od dětství. Na ARO jsem zhubl třicet kilo, byl jsem kost a kůže. Teď už mám zase sto deset kilo, začal jsem však běhat a zdravě jíst, takže opět shazuju. Kondička je ale špatná. Uběhnu kolečko kolem hřbitova, což je asi kilometr a půl, a mám tep 180.

Za jak dlouho po nehodě jste začal sportovat?
Jak jsem psal, nakopnul mě váš seriál na Xman.cz. Je pro mě strašně motivující. Kvůli němu jsem začal. Hrozně mě to chytlo, třikrát týdně si nastartovat den a vyvětrat hlavu.

Kolik běháte?
Začínal jsem na kolečku kolem hřbitova, teď je to tak šest kilometrů, hodina. Pomalu mi začala klesat tepovka. O víkendu si dávám víc, tak deset, ale opatrně a pomalu.

Možná byla ta nehoda vlastně šancí, abych si přenastavil hodnoty, říká si David.

Co tomu říkají doktoři?
Nevím, o tom se s nimi nebavím. Na rehabilitaci říkali, že každý pohyb je dobrý, kolo a plavání prý nejlepší. Na kolo jsem se dlouho bál, teď už ale občas jezdím. Kombinuju to. Nechci se prostě prohnít k plnému invalidnímu důchodu.

Omezuje vás při běhu váš úraz hodně?
Ze začátku jsem cítil třísla, takže jsem dělal jen krátké kroky s vysokou frekvencí. Začal jsem přecházet na špičky a objevil tak svaly, o kterých jsem neměl ani tušení, že je mám. Teď mám v úmyslu přejít na běh naboso, aby se mi spravila klenba.

Jaký máte běžecký cíl?
Když jsem viděl, že jste dal půlmaraton, chtěl jsem taky. Teď už bych rád celý, a to příští rok. A když ho dám, tak snad vrátím invalidní důchod. (smích) Zaujal mě i dog trekking, pořádná dávka svižné procházky se psem, klidně i na sedmdesát a víc kilometrů.

Manželka běhání podporuje?
Toleruje to. Je ráda, že jsem začal. Já vím, že mi pomáhá. Kdybych nezačal sportovat, bylo by to určitě horší. Psychicky jsem v pohodě.

Co se vám při běhání honí hlavou?
Jednou jsem měl nával blbých pocitů, ale jen jednou. Jinak bývám v pohodě, hodně přemýšlím, když jsem unavený, myslím jen na udržení rytmu. Neběhám s muzikou, jsem rád sám se sebou. Je to osvobozující. Baví mě ten pocit, že na to mám, že se lepším. Že jsem na správné cestě.

Květnový trénink kardiaka a kancelářské krysy

Marek: Květnový trénink byl rozháraný

Duben byl výživný a počet kilometrů víc než potěšující, na jeho konci jsem měl přes 200 kilometrů. Byl jsem nabitý energií, k neudržení. Prostě nakopnutý jak ragbyová šiška Jonnym Wilkinsonem. Cítil jsem se nezničitelně.

Jak už to ale bývá, musel jsem se zastavit. Hned po prvním květnovém tréninkovém týdnu se jednoho rána probouzím s bolestí v kolenu. Jsem překvapený, protože nic nenasvědčovalo tomu, že bych trénink nějak přetáhl. Vše šlo velmi příjemně a zlehka. Natažené kolenní vazy mi ale dávají stopku na zhruba týden.

Během odpočinku přemýšlím o trénování a je mi jasné, že bych měl začít posilovat horní část a začít tak zatěžovat tělo souměrně. Posilovna mě neláká, tak otvírám knížku o posilování s vlastním tělem, kterou mám v polici od Vánoc. Je plná cviků, které byť se nezdají, dají docela zabrat. Snažím se každý den něco z toho minimálně třicet minut až hodinu dělat. Cítím svaly, o nichž jsem doteď neměl tušení. Po týdnu mi to nestačí a pořizuji si takové ty pásy, které si zacvaknete do dveří, zavěsíte se, za užití vlastní váhy cvičíte a doufáte, že ty dveře nikdo neotevře. Pravdou je, že od té doby mě téměř přestala pobolívat záda. Takže asi dobrá cesta.

Opravdovou radost mám z Davida, který to po náročných operacích nevzdal a nevzdává. Pokud je vás takových víc, budu moc rád, když nám svůj příběh sdělíte. Bojovníci, pište.

Častěji teď zase běhám s Honzou, mozkem Technetu.cz, a musím říct, že je to fajn. Při delších výbězích probereme spoustu věcí. Přestal jsem řešit, že se on musí přizpůsobovat mému tempu, nehrotím to a snažím se během hlavně bavit. Občas ale mám tréninky, které jedu rád sám. Tyhle chvíle jsou možná i výživnější, protože jsem na své myšlenky sám.

Vše šlo skoro až ideálně, ale koncem měsíce jsem se začal cítit hodně unaveně. Příčinou nakonec není přetrénování, ale špatně naředěná krev. Lékaři mi upravili množství warfarinu a po několika dnech je zase vše v pořádku a do žil se mi vlévá energie.

Sečteno a podtrženo, květen byl jak na houpačce, nic nešlo pořádně, hodně komplikací. Potřebuji projet pořádně zapadané koleje a dát tréninkům zase směr a hlavně klid. Červen snad bude klidnější, byť bude to horko pro nás kardiaky taky zajímavé.

Honza: Konečně trénink jaksepatří

Květen byl pro mě prvním skutečně "běhajícím" měsícem. Celkem jsem urazil 115 kilometrů, včetně dvanácti, které jsem si dal na bruslích podél Vltavy. Konečně mám pocit, že jsem alespoň trošku trénoval. Doteď to bylo asi jenom takové šolíchání.

Tradiční sedmikilometrový okruh lesem (nahoru a dolů) uběhnu bez přestávky a v tempu 6:42. Po doběhnutí se už vůbec necítím jak mátoha. Poprvé také přišly na řadu i delší tratě. S Markem jsme vyrazili na patnáctky a dvanáctky. Já poprvé, Marek už předtím trénoval na půlmaraton. Cestou jsem si opět uvědomil, jak je pro mě důležité běhat ve dvou. Běžet po lesní magistrále od Říčan směrem na Sázavu, klábosit o všem možném, v ranním slunci… Samotného mě to asi nikdy takhle bavit nebude. Nejsem žádný polárník. Prostě potřebuji společnost. Od té doby, co běhám, už mi několik přátel a kolegů řeklo, že by také rádi, ale nemají s kým. Pomalu si začínám být jist, že právě tohle je na běhání nejtěžší.

A ještě jedna rada na závěr. Nenechávejte si boty na chodbě. V našem malém činžáčku se nekrade (nebo spíše nekradlo), ale mé hodně oběhané "najky" z botníku zmizely. Je tady tak málo lidí, že asi vím, kdo je ukradl. Možná si je vzal jako fetiš, ale proč si pak vzal i ty druhé, celkem nové, nepropocené?