Narodila se v roce 1832 (či 1833) kdesi v Tennessee (či Arkansasu) jako otrokyně a zůstala jí po více než třicet let. Přesto však žila jako jedna z nejsvobodnějších duší, která kdy dýchala, napsal americký herec Gary Cooper. A hned poté dodal: a byla taky jednou z nejsvobodnějších duší, které kdy tasily osmatřicítku.
A ať víme, s kým budeme mít co do činění, přidejme ještě pár slov. Toto o ní napsala nejmenovaná zděšená školačka: "Pije whisky, kleje, je republikánka, je to nízké, hnusné stvoření." Bílí dlouho nevěděli, co si s ní počít.
Mary Fieldsová nebyla vhodným exemplářem viktoriánské lady.
Sestřelím tě do latríny, neřáde
Nešlo samozřejmě jen o to, že měřila 182 centimetrů, vážila přes 90 kilo, měla ohromnou sílu a kůži černou jako spálená prérie. Ani o to, že nehleděla na módní diktát ani na dámské způsoby. Vyčnívala hlavně pro své sebevědomí: byla černá, navíc žena, ale chovala se jako bílý chlap! A co víc, setkala-li se s rasismem či mužskou nadřazeností, neváhala zpod zástěry vytáhnout jednu ze svých pistolí.
Kvůli jednomu takovému nedorozumění dokonce přišla o dobře placené místo v církevní škole ve městě Cascade ve státě Montana. Po propuštění z otroctví tam začala jako údržbářka, tesařka, závoznice i zahradnice a nakonec to dopracovala až na vedoucí party dělníků. A to tehdy věru nebylo obvyklé.
Jeden z jejích podřízených to taky nenesl lehce a po místních barech hudral: jak je možné, že bere o dva dolary víc než on a že mu šéfuje, když je to jen namyšlená černá ženská? Nebyl to od něj dobrý nápad, protože v těch barech byla Mary Fieldsová jako doma.
Na chlapce si proto počkala, a když čistil ve škole latrínu, vypálila na něj s úmyslem ho do díry plné exkrementů sestřelit. Ale nepovedlo se to a vypukla přestřelka, při níž ho jedna z jejích kulek zasáhla do zadnice. Další však bohužel prostřelily prádlo, které si poblíž sušil biskup, a výsledek tušíte. Chlapík s prostřelenými kalhotami dostal přidáno, zatímco Mary dostala padáka. Kvůli "hříšnému životu", který vedla, odtušil církevní hodnostář. Pořád na ni chodily stížnosti.
Nebyl to samozřejmě jediný incident, jímž přispěla do místní kroniky. Na kontě měla i pár mužů v bezvědomí po pěstních soubojích. Jak už víme, nepotřebovala zastání, své spory si dovedla vybojovat sama. Když ji jednou před salónem inzultoval jakýsi hrubián, beze slova vzala ze silnice kámen a mlátila ho s ním do hlavy tak dlouho, dokud neměl dost. "V Montaně nezpřerážel nikdo víc nosů než ona," napsal tehdy list Great Falls Examiner.
Znělo to obdivně. Ostatně díky své ráznosti si Černá Mary, jak se jí říkalo, vybudovala ve městě patřičný respekt. Jako jediná žena mimo prostitutek tam dostala od starosty speciální doživotní povolení navštěvovat bary, jak je jí jen libo.
Nezastavitelná černá ženská s cigárem a puškou
Po vyhazovu po desetileté věrné službě církvi zůstala v ústech hořkost, ale vyvažovalo ji, že s jeptiškami ji dál vázalo přátelství. Ostatně právě ony jí finančně pomohly, aby si v Cascade mohla otevřít vlastní restauraci. Ovoce však podnikání nepřineslo. Podle jedněch svědectví mohlo za krach její široké srdce, dávala totiž najíst každému, ať měl, či neměl peníze. Podle jiné verze šel podnik ke dnu proto, že se její jídlo prostě nedalo pozřít, podle další za to mohlo obojí. Černá Mary se každopádně musela po živobytí poohlédnout jinde.
Přihlásit se o místo kočího poštovního dostavníku vypadalo jako bláznovství. I když častěji nosila chlapské oblečení než dámské a kouřila domácí černý tabák, který byl nesnesitelně silný pro každého z barových povalečů ve městě, byla přece jen ženou. A navrch jí v té době bylo už přes šedesát let.
Při zkouškách porazila několik mladších kovbojů a stala se druhou ženskou kurýrkou a první černošskou. Na kozlíku se tyčila s nezbytným cigárem v puse, pánskou čepicí a v ruce držela pušku. Proti ní drsné počasí, vedro, prudké lijáky, mohutný vítr i sněhové vánice a mráz, stokilometrové vzdálenosti, ale také Siouxové, vlci či lapkové. Jezdit s poštovním dostavníkem byla práce pro nejtvrdší nátury a Černá Mary si vydobyla tu nejlepší reputaci. Nikdy nepřijela pozdě, ani do té nejodlehlejší hornické osady, a nezameškala ani jeden den.
Nezastavilo ji nic. Jednou s dostavníkem uvázla v hluboké závěji, ani ji však nenapadlo počkat, až se počasí vylepší. Přivázala mulu, nazula sněžnice, na jedno rameno si hodila balík s poštou, na druhou pušku a vyrazila. Deset kilometrů se brodila hlubokým sněhem a poštu doručila včas. Táhlo jí tehdy na sedmdesátku. Kolovaly o ní legendy.
Než se kolem roku 1902 rozhodla zvolnit, nerozlučně se k jejímu jménu přilepilo přízvisko "Dostavník".
Jízda až do konce
Po rozlučce s poštovní službou opět pomohly řádové sestry. Pořídily jí prádelnu. Ale minimálně stejně času jako práci věnovala Černá Mary vysedávání v barech a salónech. Ve společnosti zpocených, špinavých a zaprášených chlapů všeho ražení se cítila nejlépe.
A ráznosti jí neubylo ani s požehnaným věkem. Ani jako babička nebyla nikým, komu by bylo radno zkřížit cestu. Když jednou seděla v baru a popíjela, zahlédla na ulici nezdvořáka, který jí odmítal splatit dluh za prádlo. Dvaasedmdesátiletá "babička" prý vyšla, dohonila jej, jednou ranou do čelisti ho složila k zemi a vrátila se ke sklence. Už mi nic nedluží, tohle stálo za víc než za ty dva dolary, rozplývala se, ještě než si sedla.
Rozhodně ovšem neměla pověst kumpánky z mokré čtvrti. Ve městě už požívala té nejlepší reputace a největšího respektu. Na její narozeniny (a slavila je dvakrát do roka, protože si nebyla jistá, kdy přesně se narodila) se ve městě zavřely školy a konaly oslavy. V mnoha hotelech si dopřávala privilegia jídla a pití zdarma. Pokud rodiče ve městě potřebovali pohlídat děti, byla vždy k ruce, s kapsami plnými sladkostí. Děti ji milovaly.
Stala se nejslavnější fanynkou místního baseballového týmu, nevynechala jediný zápas. Když jí v roce 1912 prádelna vyhořela, zajistilo město materiál, peníze i pracovní sílu a postavilo jí novou.
Rázná žena, která bořila všechny dobové stereotypy a za svůj život stoprocentně ručila, zemřela v roce 1914.
