První loď s africkými černými otroky přistála u břehů Severní Ameriky roku 1619 v Jamestownu. Nikdo se na ně nedíval jako na lidské bytosti, jen jako na zboží, živé stroje na práci. Čekalo je třídění do skupin podle věku a předpokládané výkonnosti, prodej na veřejné dražbě, dlouhá cesta na plantáže, značkování rozpáleným železem a nekonečná dřina doprovázená ranami bičem až do úmoru.
Prvenství Černého patriarchy
Jedním z nedobrovolných pasažérů byl i dvacetiletý mladík angolského původu, který tu získá jméno Anthony Johnson. Od ostatních otroků se zatím neodlišuje ničím, snad jen nebývalým štěstím v neštěstí. Jeho majitel pan Bennet si ho totiž po dvou letech vybere k práci v domě.
Leštění příborů, pomoc v kuchyni a chystání pravidelné večeře pro pána a jeho hosty je něco dočista jiného než dřina v dolech, farmách a plantážích. Tím to ale nekončí: Anthony Johnson získá, pravděpodobně už v roce 1624, svobodu. Dál pracuje v domě ve Virginii, ale za svou práci už pobírá plat a může teoreticky kdykoliv odejít. Žádné okovy a bičování nebo pronásledování smečkou psů.
A když si našetří dostatečný obnos, pořizuje si, tak jako každý jiný svobodný muž, který má dostatek financí, vlastní malou farmu ve státě Maryland. A protože mu jde pěstování tabáku skutečně dobře, patří v roce 1647 mezi vážené a ctěné občany, bez ohledu na odlišnou barvu své pleti.
Příběh otroka, který byl jednou z prvních obětí násilných transportů z Afriky do Ameriky a jemuž se jako prvnímu a jednomu z mála dostalo svobody, však v sobě nese ještě jedno prvenství. V roce 1654 se Anthony Johnson stává prvním černochem, který si pro práci na své plantáži na trhu nakupuje další černé otroky.
Bílí o něm hovoří jako Černém patriarchovi, muži, který položil základ společnému soužití dvou ras. Vždyť pro otroky vystavěl dokonce kostel, aby se měli kde modlit. V době největšího ekonomického úspěchu dře na jeho stohektarové plantáži šedesátka otroků, ve své fabrice zaměstnává čtyři bělochy.
Černý patriarcha nezůstal sám, další propuštění otroci šli v jeho stopách.
„Otrokářství“ jako nástroj humanismu
Samozřejmě, na cejch, které jejich důstojnosti vypálilo otrokářství, si pamatují. A právě proto za našetřené peníze „odkupují“ od otrokářů své blízké, aby jim jako jejich noví zákonní majitelé dopřáli svobodu. „Většina osvobozených černochů, která vlastnila otroky, měla na tomto svém ́majetku ́ osobní zájem,“ shrnuje americký historik John Hope Franklin.
Ručně psaný dokument soudu, u něhož se černošský otrokář Anthony Johnson přel o vlastnictví svého černošského otroka. Jemu naopak pomáhal bílý plantážník, který chtěl, aby pracoval u něj.
Podpis hrdého vlastníka. Černoch Anthony Johnson vlastnil půdu i lidské bytosti, které byly podle práva věcmi.
Další afroamerický historik Carter G. Woodson, vědec s přízviskem „otec černé historie“, se ve svých pracích věnoval konkrétním číslům a statistice. Od něj víme, že v roce 1830 bychom na celém území dnešních Spojených států napočítali na 2 009 043 otroků. Naopak pouze 319 599 černochů, jen 13,7 procenta z celé jejich populace, bylo svobodných. A z nich pouhých 3 776 vlastnilo otroky, mělo jich na 12 097.
Magazín The Root poté s odkazem na esej Thomase J. Presslyho, který Woodsonovy statistiky zpracovával, uvádí, že v dotyčném roce 1930 disponovalo 20 až 84 otroky jednoho procento černošských majitelů. Deset až dvacent otroků měla čtyři procenta černošských majitelů, zatímco drtivá většina, 3 550 černošských majitelů, jinými slovy 94 procent, měla ve vlastnictví od jednoho do devíti otroků. Klíčová informace je, že plných 42 procent ze všech černošských „otrokářů“ drželo pouze jednoho „otroka“.
Sám Woodson k tomu ohledně roku 1830 uvádí: „Záznamy ze sčítání lidu ukazují, že většina černochů se do pozice majitelů otroků dostávala kvůli dobročinnosti. V mnoha případech si manžel koupil manželku nebo obráceně... Otroci černochů byli v některých případech dětmi svobodného otce, který si odkoupil svou ženu. Pokud jí poté nedal svobodu, což mnoho mužů neudělalo, narodily se jeho vlastní děti jako otroci a jako takové byly hlášeny úřadům.“
Historik navíc dodává, že v jiných případech černoši odkupovali otroky prostě proto, aby jim ulehčili osud. Poté jim za jistý obnos udělili svobodu nebo je nechali pracovat u sebe za důstojných podmínek.
To je však jen jedna strana příběhu. Ne vždy totiž černí majitelé kupovali otroky z osobních nebo lidumilných důvodů.
Podnikatelská chamtivost může mít i černou barvu
Zmiňují to mnozí autoři, i ti, které jsme již citovali. Woodson poznamenává, že „malý počet otroků nenašel u svého nového majitele benevolenci“. Halliburton zdůrazňuje, že by bylo „vážnou chybou automaticky předpokládat, že osvobození černoši vlastnili své ženy a děti jen z dobročinných důvodů“.
A John Hope Franklin dodává, že se mezi svobodnými černochy našla i menšina, která si otroky nakupovala ne pouze papírově a ne z morálních důvodů: „Pořád je tu řada případů, v rámci nichž tito svobodní černoši těžili z práce otroků čistě proto, že jejich zájem byl ekonomický.“
Ekonomický a právní pořádek Spojených států se na těla otroků zapisoval hlubokými vrypy. Otrok po bičování, kolem roku 1863
U tohoto zbičovaného otroka známe i jméno: Gordon. Podařilo se mu uprchnout a nastoupit do vojenských oddílů Severu.
Jinými slovy poté, co se jim podařilo vymanit se z utlačované pozice v otrokářském systému, se mu přizpůsobili a vydobývali z něj, stejně jako bílí otrokáři, zisk.
Jejich příběhy vyrážejí dech, byť musíme mít na paměti, že jsou v celém obrazu otrokářství jen extrémně okrajovým jevem.
Předně tu byl pan John Carruthers Stanly, bývalý otrok, který se vyšvihl. Byl úspěšným holičem, poté se však dal na plantáže a spekulace s nemovitostmi. Vlastnil tři plantáže, kde zaměstnával 163 otroků, nakoupil dokonce tři bělochy.
Jedním z nejznámějších je i William Ellison. V šestadvaceti si koupil svobodu a stal se rychle bohatnoucím výrobcem ostrého ginu. Na konci občanské války byl bohatší než devět z deseti bělochů, v roce 1860, kdy zemřel, vlastnil 900 akrů půdy, na níž dřelo 63 otroků. Ani jednomu nedovolil koupit si svobodu.
Zapadnout nesmí ani jméno Antoine Dubuclet. Zastupuje naprostý extrém, vlastnil rovnou stovku otroků v ceně 94 700 dolarů a v letech po občanské válce byl vůbec prvním černošským státním pokladníkem. Na 77 otroků vlastnil i černoch Andrew Durnford. Když se dověděl, že jeden druh z jeho společenské třídy i rasy dal svobodu svým 85 otrokům a poslal je přes oceán do Afriky, poznamenal jen, že pro něj to nepřipadá v úvahu. Proč? Protože „ohledy na vlastní zájem jsou příliš silně zakořeněny v hloubi všeho, co v americkém prostředí dýcháme“.
Stejně jako byla chamtivost a podnikatelská honba za ziskem bez ohledu na lidskost v jistých případech slepá k barvě kůže, nestarala se příliš ani o gender. Jižanské pojetí svobody bylo zvláštní ve všech ohledech. Zatímco na Severu bojovaly od roku 1848 sufražetky zatím marný boj o rovnoprávnost s muži (a prvního úspěchu dosáhly až po dalších čtyřiceti letech), na Jihu nebylo zvláštní, když se na vedení obchodního jednání či provozu celé farmy podílela sama žena. Byť se jednalo o svobodnou černošku. Taková Sophie Delhonde vlastnila 38 otroků, Lefroix Decuire 59 a její sestra Antoine 70, Leandre Severinová 60 „kusů“. Jisté Ciprien Ricardové a jejímu synovi patřilo v roce 1860 na 152 otroků a paní Metoyerová dokonce 215. Byly to ženy navýsost vážené a obdivované, a to zejména pro své podnikatelské nadání a zisky plynoucí z dřiny otroků.
A lidskost se mnohdy neusadila ani v rodinném prostředí. Dilsey Pope, svobodná černoška z Georgie, například vykoupila z otroctví na sousední farmě svého muže. Ale protože na ni byl hrubý, prodala ho na bavlníkové plantáže v Louisville. V Severní Karolině odkoupila svého manžela jeho žena se synem. Když si však otec dovolil syna kritizovat, prodal ho na trhu. „Toho starce jsem poslal na pole s kukuřicí do New Orleans, snad ho tam naučí způsobům,“ křičel prý po prodeji synek.
A jak jsme již zmínili, mnozí manželé nijak nespěchali s udělením svobody svým koupeným družkám. Někteří ji udělovali až po jakési zkušební době. Jiní, pokud nebyli se ženou spokojeni, družku prodali dál. Jako švec z Charlestonu, jehož příklad uvádí Woodson. Svou ženu si koupil za 700 dolarů. Protože s ní však nebyl spokojený, pár měsíců nato ji prodal, se ziskem padesáti dolarů.
Otrokářství bylo temnou realitou Spojených států po 246 let a zanechalo za sebou diskriminaci a rasismus, s nímž se země vyrovnává dodnes. Příběhy černých otrokářů, jakkoli byly malou menšinou, však naznačují, že v extrémních případech se v otrokářských strukturách zabydleli v pozicích moci i někdejší utlačovaní, aby utlačovatelskou mašinerii roztáčeli dál – pro vlastní zisk. Server The Root přitom poznamenává, že bychom se tomu neměli divit. I černošská společnost byla, stejně jako bílá, již v padesátých letech osmnáctého století třídně rozdělená a africké elity měly dlouhou historii svého kořistění z transatlantického obchodu s otroky.
